Spoluautorská
„Vieš, myslím si, že máme v našich radoch špeha z Akatsuki.“ Zašepkal jej.
„Čože? To... to je šialenstvo! To nemôže byť možné! Ty si zo mňa strieľaš, že Kiba?“
Pokrútil hlavou. „Ako inak vysvetlíš to, že sa dostali tak rýchlo na našu stopu a že nás našli? No?“
„Ja... Ja neviem, prišlo mi to divné, ale až takto som nad tým nepremýšľala.“ Stále tomu neverila. Žeby jeden z nich... Veď sú predsa spolu... Kamaráti, ktorí hľadajú spoločne liek... A jeden by mal byť zradca?
„Ne Sakuro-chan, počkej…ne…neutíkej mi!“ Zařval Naruto ze spaní. Z ničeho nic ucítil jemný vánek na své tváři, posléze otevřel oči a vykřikl zděšením.
„Sakra!“ Začal se rozhlížet kolem a pomalu mu začalo docházet, co se vlastně stalo. Opět si vysypal písek ze všech možných otvorů ve svém oblečení a zvedl se k odchodu. Když se postavil na nohy, rozepnul si svou černo-oranžovou bundu a spatřil na svém krku přívěšek prvního hokage, který dostal od Tsunade. Vzápětí si vzpomněl na včerejší příhodu na útesu.
Tichá hrozba - 9.díl
Musím se omluvit, ale dneska nejsem ve své kůži...a jde to vidět...
Snažím se nenápadne otočit a zmizet z mého ukrytu. Nedopatřením však stoupnu na jednu větvičku, která pod náporem mojí váhy praskne.
,,Sakryš." Zašeptám neslyšně a připravím si kunai na obranu. Aki a její společník Sousuke se podívají mím směrem.
,,Kdo je tam?" Zeptá se dívka a vytáhne katanu.*
Mlčet nebo bojovat?* Pomyslím si, ale pro zatím z úkrytu nevylezu. Aki se rozejde k mému ukrytu. Pomalým, ale jistým krokem se ke mě blíží.
Sasuke, 26. jednání:
Jsme pryč, pryč, pryč! Od všech těch blbců, blbců, blbců! A je to fajn, fajn ... Ok, už toho nechám. No, když jsme z toho obchodu utekli (ani nevím jak, ale Shinii se za tu chvilku podařilo nakoupit troje šaty, patero triček a já nevím co ještě ... Teda, já bych stihl jenom dvoje šaty - kdybych si nějaký měl koupit-, ale ty trička bych zvládl stejně ... Sem taky rychlej!), utíkali jsme zase k nám (přece jenom, Shiniin taťka pořádně neví, že má dceru, že jo.). Takže, běželi jsme, celou cestu jsme sledovali ukazatele "K Sasukemu" (který tam asi nainstalovala Ino) a dorazili (na to, že jsem tam dlouho nebyl, byl to výkon). A dali si naše poslední dostaveníčko ... Protože Shinia mi oznámila příšernou věc!
Doufám, že se bude líbit! =)
No tenhle díl je spíš o mě .... doufám, že to nevadí ale tak nějak mě nenapadlo jak jinak to tam začlenit!! =)
"Budeme se na vám těšit!"křikl za námi stařík, když jsme vyšli z Ichiraki ramen. Katsumi si povzdechla a zmučeně se podívala na svoji peněženku, ve které se nenacházelo v podstatě nic. Poté svůj pohled přetočila na mě a vražedně mě probodla.
"No co no! Trestá se zdravá chuť k jídlu?!"zeptala jsem se ji nevině. Miya se zahihňala.
„Kazekage-sama!“ Vykřikla Lin, když ho konečně spatřila. Udýchaně se zastavila kousek od Deimara a čekala, až k ní doběhne. Když mu pak pohlédla do tváře, zjistila, že se na ní také dívá. Hleděl na ni tak... zvláštně. Jako by mě viděl poprvé v životě. Napadlo ji.
Zdvořile čekala, jestli začne mluvit první. On však mlčel. Vypadal, jakoby nevěděl, kde začít.
Lin se tedy ujala slova. „Kazekage-sama, tahle žena tvrdí, že je sestrou vaší ženy.“ Vysvětlila mu. „Mohla by nám pomoci s pátráním.“
Tichá hrozba - 7.díl
Vyruší mě zaťukání na dveře. Polekaně škubnu hlavoua střep ve zmatku zahodím do kouta. Ješte si upravím rukavy.
,,Dále." Řeknu a snažím se tvářit vyrovnaně. Dveře se otevřou a do místnosti nakoukne můj týmový partner.
,,Co chceš, Sasuke?" Zeptám se otráveně a svůj pohled nasměřuji jiným směrem. Sasuke vejde do místnosti a pohled mu spadne na rozbité zrcadlo a plno střepů na zemi.
,,Tys musela mít nervy."Řekne mimoděk a prohlíží si rozbité věci. Jenom kývnu rameny a zdržuji se komentáře.
"Co se jí stalo? Vždyt jsem se pouze představila!"pomyslela jsem si naštvaně a svižným krokem jsem vyšla z ukrytu. Sousuke od doby co jsem ho zadržela nepromluvil. Stále mě pouze pozoroval. Zamířila jsem k nejbližšímu stromu a začala jsem na něm trénovat. Ani po hodině jsem nepřestávala a tak se Sousuke posadil o pár stromů dál a znovu mě pozoroval.Když se začalo stmívat nechala jsem toho a vydala jsem se do řeky.
"Aki! Kam jdeš?"křikl na mě Sousuke.
Leonyda buší na dveře koupelny
„To tam tak nutně potřebuješ?“ ptám se našeho mstitele.
„Ale vůbec ne! To já schválně!“ zní odpověď.
Přesně, jak jsem si myslela. Ale to máš smůlu, panáčku, v baráku je totiž ještě jeden záchod. Proženu se obývacím pokojem a na bráchovu otázku odpovím spěšně: „Sasan blokuje koupelnu a já fakt musím…“ Když se pak vracím po schodech nahoru, uvidím Sasukeho sedícího na bratrově posteli a Johnnyho vycházejícího z koupelny.
V květinovém stánku se hádají Sakura s Inou.
„No tak, Velké čelo, vzdej to. Sasuke je můj,“ šířil se po obchodě Inin hlas.
„Ino!! Sasuke nikdy tvůj nebyl a ani nikdy nebude!“
„Tak se na sebe podívej. Vedle tebe si Sasuke musí vybrat mě!“
„Tak hele! To já jsem se Sasukem ve skupině, tak že je jen otázka času, než se do mě zamiluje. Nemáš šanci Ino-pig.“
Obě cele naštvané stojí naproti sobě a dál se hádají. Mezi tím tajně sleduje Hinata Naruta.
[i] Už jsem si pomalu myslela, že to nikdy neskončí. Že to, co mi všechno provádějí, je snad můj osud... ne jen přiblblá hra dětiček, které si dovolují na menší a slabší. Moje dětství nebylo z kategorie těch šťastnějších. Můj život byl tehdy jako jojo na provázku. Opravdu malé chvilky nahoře, kdy jsem se opravdu cítila šťastná, bohužel pak přišly dlouhé chvíle houpání se dole.
Společná prácička s Akitawou 
Snad se vám to bude líbít ;)
Kráčel po temných uličkách, ve kterých vydávaly světlo jedině zaprášené pouliční lampy. Vzduch byl navlhlý a nepříjemně páchl po rozkládajících se odpadcích. Přiložil si tedy ruku k nosu a pes po jeho boku nešťastně zavyl.
„Pospěš, Akamaru, zvedá se mi tady z toho žaludek!“
Oba zrychlili a snažili se ignorovat pach hnijících ryb… Popravdě řečeno, bylo velmi těžké to ignorovat.
A je tady pokračování naší společné povídky
Doufám, že se vám to bude líbit a trochu zaujme.
Mlátil jsem sebou, škubal se a křičel, jenže to nebylo nic platné. Ty zatracený shurikeny byly zapýchlé moc hluboko.
„Sundej mě!“ vykřikl jsem na tu fialovou očumovatelku a dál se vrtěl.
Jenom se na mě s pohrdavým úsměvem dívala.
„Jen se snaž,“ prohodila mým směrem ta pojídačka mého tolik vysněného oběda. Ani mě nenechala, abych se pomstil.
A je tady nová spoluautorská povídka 
Autorkami jsme já a ta Gaara. Roli v ní mají jen dvě postavy:
Haya - Narut'ák
Ta Gaara - Hinata
Když jsme ji vymýšlely, tak jsme se nasmáli hlavně u těch nadávek, takže je to trošku sprostější, ale proto to nese takový název
Doufám, že ji bude někdo číst :)
Procházel jsem vesnicí směrem k Ichiraku ramen. Měl jsem na něj strašnou chut' a staříka jsem už dlouho neviděl.
Po úmorně horké cestě jsem se konečně dostal k Ichiraku a vlezl dovnitř.
Minata v plném pracovním nasazení
Nacházíme se v místech, kde vládne nepředstavitelný chaos. Úklidová četa skládající se z jediného člověka, dívky s kratšími hnědými vlasy a zářivýma zelenýma očima, udatně řádila. Oblečení v barvě červené a žluté schovávala pod dlouhou zástěrou, kdyby náhodou došlo k nějaké nehodě, opravdu nerada by si tak pěkné šatstvo nějakým nedopatřením zničila. Člověk nikdy neví. Za ní bzučel počítač, právě na něm něco stahovala.
Kubby: Dobrý deň dámy a páni ...vítame vás na tradičnom závode podomácky vyrobených vozov cez Konohu.
Pary: Dobrý den, u dnešního slunečného přenosu pro rádio SakéM3 vás vítají Pary …
Kubby: ... a Kubby...takže najprv si predstavíme závodníkov .
Pary: Z prvního místa startuje Jiraiya a jeho, eh, co to je, to je můj škrabopis?? chvilinku strpení, aha, už to mám, to je... Jeho vůz se jmenuje FIKÁLEK.
Tichá hrozba - 5.díl
Vím, že je to narychlo, ale já pak nemám čas, takže jsem sebou hodila, ikdyž nemám moc inspirace =D.
Tákže tento díl píše moje kámoška Zuzanka alias Hinata - sempai (dost známá autorka povídek na Konoze) a já se jdu vrhnout na další díl =).
Snad se vám tento díl bude líbit, protože mě se líbí moc .
"Umm! Už by jsem tam měli být!"pomyslela jsem si. Po očku jsem se otočila na Sousukeho. Povzdechla jsem si.
"Proč zrovna já?!"pomyslela jsem si utrápeně.
"Nad čím přemýšlíš?"ozvalo se za mnou. Trhla jsem sebou až jsem málem vrazila do kmenu stromu.
Místnost, v níž bzučí Aleyino PC
Velice milá dívenka, která už stihla během dne splnit všechny své povinnosti, usedla k večeru ke své oblíbené zábavě… internetu. Už naskakuje první okénko. Zběžně prohlédla pár stránek a pak zamířila na místo, které jí vždy dokáže zvednout náladu – na Konohu.cz. Po prohlédnutí oblíbených odkazů se její pohled zastavil na obrovském tlačítku, velice příhodně černě orámovaném a zářícím slovy: Zde neklikejte!
