Naruto, Hinata a jejich krutá a krvežíznivá bitva 02

A je tady pokračování naší společné povídky
Doufám, že se vám to bude líbit a trochu zaujme.

Mlátil jsem sebou, škubal se a křičel, jenže to nebylo nic platné. Ty zatracený shurikeny byly zapýchlé moc hluboko.
„Sundej mě!“ vykřikl jsem na tu fialovou očumovatelku a dál se vrtěl.
Jenom se na mě s pohrdavým úsměvem dívala.
„Jen se snaž,“ prohodila mým směrem ta pojídačka mého tolik vysněného oběda. Ani mě nenechala, abych se pomstil.
Dál jsem se snažil a mrskal sebou. Najednou se začal kousek mého rukávu trhat. Zaradoval jsem se a škubal rukou ještě víc. Podařilo se mi ji od stromu rozervat. Rukáv tam sice zůstal, ale ruka byla volná.
„Ha,“ podíval jsem se vítězně na tu kysele se tvářící fialovou žroutku a uchopil první shuriken, na který jsem dosáhl.
Jenže at‘ jsem tahal jak jsem chtěl, ten shuriken nepovolil.
Sakra kolik má ta obyčejná očumující fialka síly?
Ty shurikeny prostě nepovolily. Na chvíli jsem toho nechal a svěsil hlavu. Pak jsem sebou z ničeho nic začal škubat a rvát se z oblečení. Podařilo se. Vítězně jsem seskočil ze stromu a začal se smát. Jenže to už se na zemi válela i ta kopa fialek.
Byl jsem bez trenek. Obnažen.
*
„Haaa hah aha aaaaa," musela jsem vybuchnout smíchy, padla jsem jak zbitá na zem a nemohla skoro popadnout dech.
Naruto se rychle zdrchal a zakryl se rukama, mezitím se snažil najít i něco lepšího na zakrytí ehm ehm…
„Počkej," nechala jsem válení se po zemi a zahulákala na Naruta.
„Utíkat z boje, ale Naruto přece nejsi žádnej srabík!" začala jsem k němu mluvit povrchním tónem a v tom samém okamžiku jsem po něm hodila kunai, trochu ho škrábla do ucha, ale žádný velký zranění.
„Uh," vyhrabal ze sebe zděšený Naruto.
„Copak se nám to stalo mladý pane, neumíme mluvit a ještě hůř bojovat?!" začala jsem ho tvrdě a bez milosti deptat.
Naruto tam stál jak pátý kolo u vozu a nemohl se skoro ani bránit, což víc nahrávalo mě.
„No, haloooo, mluvím s tebou ty blonďatý kuře," ještě jsem přidala.
„Huh,"
To chudící kuře je fakt dost trapný. Povzdychla jsem si.
Má to vůbec cenu s ním bojovat, když jednoduše pořád vyhrávám?! Otázala jsem se sama sebe.
„Hele brouku, tak už prohoď aspoň jedno slovo, to nevíš, že mluvíš s dámou?!" řekla jsem dost nahlas, no možná až trochu moc.
*
Běžel jsem, ne neběžel já se doslova, plazil, pachtil, šoural nebo něco podobnýho. Cestou jsem si utrhl velký list a zakryl s ním co se dalo.
Nechal jsem at‘ si ta pojídačka ramenů huláká.
Takhle přece nemůžu bojovat. Protentokrát vyhrála.To jí nedaruju. Té slizké a ohavné slepici.
Vesnicí jsem se plížil všemi různými kouty, aby mě nikdo neviděl. Dostal jsem se domů a konečně jsem se mohl obléknout, ale stále jsem se nevzpamatoval z toho trapasu.
Najednou někdo zaklepal na dveře.
„Ahoj Shikamaru,“ pozdravil jsem slušně.
„Máš jít k Tsunade-sama,“ prohodil Shikamaru a zívl.
„Cože? K bábi?“ podivil jsem se, ale vyrazil.
Před jejím domem jsem sebou flákl za roh, div jsem si nevyrazil duši z těla. K domu Hokage právě mířila ta odporně fialově vypadající čarodějnice.
Pomalu jsem ji sledoval. Vyšla nahoru a zaklepala na kancelář bábi. Když vešla stoupl jsem si za dveře a ucho vrazil na ně. Skoro nic jsem neslyšel. Jen pár útržků.
„Mise....důležitá....tak 7 dní,“ stále jsem natahoval uši.
Ta čarodějnice dostane misi. Konečně od ní bude pokoj.
„S Narutem,“ tohle mě dočista položilo. Vrazil jsem do dveří.
„Chcete mě zabít??!!“
*
,,Ááááá tady ho máme, Naruto právě v čas už zítra vyrážíte na misi a žádný odmlouvání,‘‘ prohodila Tsunade-sama, když Naruto vtrhl do dveří.
,,Ale bábi ne-‘‘ než stačil cokoliv říct hned ho přerušila.
,,Jak jsem řekla, neodmlouvat a chystat se.“
,,A teď už běžte, mám tu hodně práce,“ dodala svým vysokým a znuděným tónem.
To je hrozné já a to blonďaté kuře máme misi spolu? Svět se snad obrátil vzhůru nohama, já a ten budižkničemu, brrrrr strašná představa.
Oba jsme odcházely se svěšenými hlavami a vedle sebe, dokonce i dveřmi
„Uch,“ vyhrklo z nás, šprajcli jsme se ve dveřích. Rychle bez váhání jsme si vyměnili pár nepříjemných pohledů a uskočili jsme od sebe stranou.
„Dávej pozor kuře, nevíš, že dámy mají přednost?!!“ zaječela jsem po něm s blbou náladou. Naruto si toho ani moc nevšímal, protože pořád uvažoval nad tím, co se bude dít dál.
Oba dva jsme šli domů, každý skleslý a naštvaný. Jak říká Shikamaru, je to otrava.

Nastává ráno, den mé a Narutovi mise.
„Áááááá,“ zívla jsem a s vrabčím hnízdem jsem šla hned do koupelny. Nachystaná a čilá jsem se vydala k hlavní bráně Konohy. Došla jsem na místo a někdo na mě začal mluvit.
„Dobré ráno Hinato,“ pozdravil vysmátý Kakashi..
„No že by bylo zrovna dobré, to bych ani neřekla,“ odsekla jsem kysele.
Kde jen ten Naruto může zas být? Popřemýšlel Kakashi.
„Áááá Naruto, zdravím, tak a teď jsme tu všichni,“ zamumlal na nás.
„Kde se flákáš, neumíš chodit včas,“ nemohla jsem si odpustit ho hned po ránu popíchnout.

by Haya & Ta Gaara