Jak jsme vyháněli Naruťáky - 3. kapitola - Minato a Minata

Minata v plném pracovním nasazení

Nacházíme se v místech, kde vládne nepředstavitelný chaos. Úklidová četa skládající se z jediného člověka, dívky s kratšími hnědými vlasy a zářivýma zelenýma očima, udatně řádila. Oblečení v barvě červené a žluté schovávala pod dlouhou zástěrou, kdyby náhodou došlo k nějaké nehodě, opravdu nerada by si tak pěkné šatstvo nějakým nedopatřením zničila. Člověk nikdy neví. Za ní bzučel počítač, právě na něm něco stahovala.

Minata potají myslela na to, jak úžasné by to bylo, kdyby její milovaná osoba skutečně existovala. Jaký by byl? A co jeho chování? Nezklamala by ji nakonec realita?
Přerušila proud myšlenek a s novou vervou se vrhla na uklízení. Byl to jen pravidelný rituál, nic výjimečného. S hadrem v ruce zvelebovala své království. Tedy až do chvíle, než uslyšela cizí hlas, patřil neznámému muži.
„Ehm, mohla bys mi pomoci? Nějak jsem se tu zasekl.“
V první chvíli jí blesklo hlavou, že má slyšiny. Pak však Minatě začala docházet fakta. Zasekl? Proboha, kde?
Otočila se a samým překvapením jí vypadl mokrý hadr z ruky. Na stole, který se začínal prohýbat, byl kromě počítače, nezbytného haraburdí a několika papírů s poznámkami… mladý a pohledný chlapík, který se oběma rukama dotýkal monitoru, jedna noha zůstala v časoprostoru (tedy uvnitř Minatina počítače), tou druhou se neznámý snažil udržet jakous takous rovnováhu. Rozježené blonďaté vlasy, nesmělý úsměv, dlouhé roucho, na kterém převládala bílá barva. Nebylo pochyb o tom, kdo je ten cizinec!

Minata v první chvíli pootevřela pusu, ale hned ji zase zavřela. Omdlít… neomdlít? To je dilema! Jo, to je fakt. A tváří se tak sladce, chudáček zaseklej. Znovu se otočila, v duchu počítala do deseti, a pak odhodlaně vykročila k cizinci.

Světlovlasý se nevzdával a jeden pokus o vytáhnutí pravé nohy ze vzniklého časoprostoru střídal druhý. Tvářil se přitom trochu kajícně, možná proto, že věděl, že omylem vlezl do cizího domu. Ve svém světě byl totiž… mrtvý.
Minata se pokusila o úsměv a zabořila ruce do té černé díry, která se, bůh ví proč, zjevila zrovna v jejím monitoru.
„Co když se tam propadnu?“ zapochybovala. Jednou nohou stála na židli, druhá jí pomáhala klečet na stole a čím dál víc se nořila do té divné reality.
„Vytáhl bych tě,“ prohlásil a čekal.
S trochou šikovnosti se jí nakonec podařilo Čtvrtého Hokageho Skryté listové a legendárního hrdinu vyprostit. Sklouzl ze stolu, chvíli si oprašoval oděv a pak se na ni podíval.
Hnědovláska se rozhodla předejít další katastrofě a pro jistotu počítač restartovala. Nyní stála naproti muži, o kterém snívala a jenž byl hrdinou jejích povídek.
„Minata!“ Podávala mu ruku.
„Ale já se ještě nepředstavil!“ podivil se.
„Ale ne… totiž… já jsem Minata,“ potlačila zahihňání.
„Ach, tak je to tedy!“ oddychl si Yondaime. „Těší mne. Jmenuje se Minato, Namikaze Minato.“

Potřásli si rukou. Dívka v sobě sváděla krvavý vnitřní boj. Páni, páni! Čtvrtý u mě doma! No to je paráda! Vypadá, jako by ho něco trápilo. Ale… přece nemůžu zneužít jeho bezbrannosti. Aspoň bych na něj měla přestat takhle zírat… tím pohledem, jako bych ho chtěla na místě spolknout. Uvědomila si, že má na sobě stále ještě zástěru a pokoj je pořád v neobývatelném stavu.
„No a… jak ses sem vlastně dostal?“
Prohrábl si vlasy a tvářil se malinko nervózně. „To by asi bylo na dlouhé vyprávění. Ale mohl bych ti to prozradit u šálku dobrého čaje,“ mrkl na ni.

Netrvalo dlouho a oba upíjeli z hrnků sedíce přitom v obývacím pokoji. Namikaze Minato si vychutnával čaj a Minata napjatě očekávala jeho vysvětlení. Už svlékla zástěru, aby vypadala trochu víc k světu.

Podsvětí je temné, jen na několika místech hoří ohně. Skličující místo, ale ti, kteří zde přebývají, si nestěžují. Ani nemohou… jejich pozemský čas totiž vypršel.
Ninja s rozježenými světlými vlasy obhlížel okolí. Bavilo ho občas jen tak se poflakovat a zkoumat všechno možné. Čas mu zde neubíhal. Proto mu neuniklo, že Bůh smrti pozapomněl uzavřít bránu do podsvětí.
„Mistře Sarutobi?“ zavolal na muže mnohem staršího a zkušenějšího.
„Copak potřebuješ?“ zeptal se starý muž vlídně.
„Jen, že… vládce podsvětí nezavřel bránu. A já bych hrozně rád nakoukl ven do světa… jenom na chviličku. Nepůjdete se mnou?“
„I ty kluku bláznivá, kdepak já! Jsem rád za svůj klid,“ pousmál se Třetí Hokage. „Když už chceš tropit vylomeniny, přizvi někoho mladšího. Třeba Zabuzu.“
Minato se zamračil. Toho rejpala? Nebyl by to dobrý nápad, tím si byl jistý. Třetí dál kouřil ze své fajfky a pak odešel do velkého sálu.

„Dost dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem vyšel za bránu. Ale asi jsem někde špatně odbočil, protože… zkrátka, teď jsem tady,“ uchechtl se, dopil čaj a odložil šálek na stůl. Chvíli se díval na stěnu, než mu víčka klesla únavou a usnul v křesle. Minata ho ještě nějakou dobu pozorovala, jak spí, a potom se taktně vytratila.

Uražená Alea

Pein překvapeně zamrkal a pak jeho pohled utkvěl na trucující dívce. „A tohle je kdo?“
„Naše pěvkyně!“ opáčil Hidan.
„Chtěl ji obětovat Jashinovi!“ naklonil se Kakuzu k Vůdci.
Zrzavý chlápek si znovu prohlédl neznámé děvče. „Dobrý nápad,“ ušklíbl se. „Ale ne dneska! Nařizuju noční klid. Zatím může spát u Zetsua,“ navrhl.
Alea vytřeštila zrak. „Nedávejte mě k němu! V noci by mi sežral!“
„Vida! Není hloupá, Šéfe,“ rozchechtal se Hidan.
„No tak dobrá!“ mávl rukou Pein. „Sasori s Deidarou jsou zrovna na misi, tak může přespat v jejich ložnici. Ale pořádně ji zamkněte, to vám povídám!“ Osobně dohlédl na to, aby se děvče dopravilo do vykázané místnosti. Uvažoval o tom, že ji druhého dne podrobí křížovému výslechu.

Předsíň, sedm hodin ráno

Probudila jsem se a s očima ještě napůl zalepenýma se vydala do koupelny. Hrklo ve mně, když jsem otevřela dveře a proti mně se vyřítilo něco černovlasého a nabručeného. Akorát jsem se stačila chytit kliky od dveří. V příští vteřině mi podklouzla noha a já se pracně pokoušela zas postavit.
„Omdlíváš?“ odfrkl si Sasuke.
„Dyť jsi do mě vrazil!“ ohradila jsem se dotčeně. Z toho šoku jsem se snad už vzpamatovala.
„Tak promiň… Karin.“ Zatvářil se samolibě a já potlačovala nutkání vrazit mu pěst do obličeje.
„Neříkej mi tak, nebo nedostaneš snídani,“ vynesla jsem poslední trumf. Něco zabručel a pak mi zabouchl dveře koupelny před nosem.