Tichá hrozba - 8.díl

Doufám, že se bude líbit! =)

"Proč vlatsně utíkám? Jen proto abych utekla od něj? Vždyt pro mě nic neznamená!! Nebo, ano?"přemítala jsem a ještě víc jsem přidala v běhu. Doufala jsem, že od něj budu co nejdál. Ale asi po dalších minutách běhu jsem zakopla o kořen stromu a natáhla jsem se na tvrdou zem jak široká tak dlouhá. Nehýbala jsem se, jen jsem prudce oddychovala a snažila se bzpamatovat z toho pádu. Nakonec jsem si sedla a doplazila jsem se ke kmenu stromu u, kterého jsem se nakonec opřela. Uklidnila jsem a vše kolem mě najednou ztichlo a já konečně znovu začala vnímat okolí a to, že se ke mně blíží dost známá chakra.Hned jsem poznala, že je to on a tak jsem bleskově vytáhla kunai.

Napřáhla jsem se a spustila ruku směrem na své srdce. Ale v poslední chvíli mě někdo vyrazil kunai z rukou. Svěsla jsem ruce a mírně jsem otočila hlavu na příchozího.

"Proč? Proč jsi mě zastavil?!"zakřičela jsem na něj. Sousuke stál bez hnutí a pouze se na mě díval. Do očí se mi nahrnuli slzy.

"Proč? Už nemám pro co žít! Chápeš?! Už nemám důvod! Proč mě prostě nenecháš jít za těmi, kteří mě měli rádi! Proč?!"křičela jsem kolem sebe a přitom mi tekli z očí slzy. Sousuke ke mně bezeslova přišel a opatrně mě objal.

"Možná máš pravdu ale mě .... mě by jsi také chyběla!"zašeptal mi do ucha. Překvapeně jsem se na něj podívala.

"Jak to myslíš?"zeptala jsem se ho nechápavě.

"Ehm … no to je jedno!"rychle mě odbyl.

"To není jedno! Řekni mi důvod? Vždyt se ani neznáme! Jsme spolu ani né dva týdny a tobě by se po mě už stískalo? Už to pochop! Vždycky jsem byla sama a vždycky sama budu! Nemůžeš to pochopit, protože jsi neprošel tím čím jsem prošla já!"jemně jsem ho od sebe odstrčila a vstala jsem.

"Vždyt jsme přátelé! Nevím čím jsi prošla ale mohl bych se tě pokusit pochopit, kdybys mi to řekla!"řekl mi zpátky Sousuke a vztal. Zaváhala jsem a nakonec jsem s en aněj obrátila.

"Tak dobrá!"přikývla jsem nakonec. Zadívala jsem se na nebe a přemíšlela jsem jak začít.

"Moje rodná vesnice je .... Konoha! Žila jsem tam ještě za dobu co Hokage byl Sandaime! Měla jsem poklidný život se svým klanem, který sice nebyl tak početní třeba jako Hyuuga klan ale zase nás nebylo málo. Náš klan má specilní zaměření na Taijutsu, boj s katanami a Ninjutsu na vyšší urovni! A náš klan se také vyznačuje unikátním kekkei genkai, které se ale bohužel objevuje jen u některých jedinců!"vysvětlila jsem.

"Klan Nakayama, že?"zeptal se. Přikývla jsem a mírně jsem se usmála.

"Měla jsem oba rodiče a dokonce i bratra. Měla jsem spustu příbuzných a přátel ale .... v den mých pátých narozenin se všechno pokazilo. Uplně to ovlivnilo celý můj budoucí život a celý život se to se mnou potáhne."zašeptala jsem tiše a dál jsem se dívala na nebe. Můj pohled byl zastřený, protože myšlenkami jsem se vracela zpátky do minulosti.

"Co se stalo?"zeptal se netrpělivě Sousuke.

"Na konohu zautočil Orochimaru! Slyšela jsem, že původně šel po nějakém Uchihovi ale nějak jsem tomu nevěnovaa pozornost. Až potom, když jsem zjistila, že to byla jen jedna část jeho plánu. Jeo celý plán byl, že unese každé prvorozené nebo nadané dítě z každého slavného klanu. Uchiha, Hyuuga, Nakayama a další! Ale podařilo se mu to jenom z části! Dostal Uchihu, a ještě asi pět dalších jiných dětí ale víc ne. Z Hyuuga klanu nějakým zázrakem ikoho nezískal. Ani mě ne .... protože si odnesl mého bratra."vyprávěla jsem dál. Sousuke se na mě lítostivě díval.

"Ale toby ještě nebylo to nejhorší! Při tomto utoku zemřelo mnoho lidí, mnoho a hlavně celý můj klan! Tahle zpráva byla pro mě neunosná a tak jsem se vydala za Sandaimem pro pomoc! Požádala jsem ho aby vyslal pátrací zkupinu pro mého bratra ale i přes jeho naléhání rada odmítla a dokonce mě vykázala z města. Vydala jsem se ho teda hledat sama. Asi po dvou měsíci hladovění a blouznění jsem našla Orochimarovu skryš. Z posledních sil jsem se vkradla dovnitř ale asi v půli cesty jsem se zhroutila. Probrala jsem se až na nějakém pokoji s jedinou postalý a malým oknem. Snažila jsem se pomocí chakry dostat pryč ale nempomohlo to. A tak jsem čekala až někdo příjde. Asi za tři dny nevím to ale přesně přišel sám Orochimaru podíval se na mě a pak bezeslova odešel. O pár hodin později se dveře cely otevřeli a dovnitř vešel podivný brejláč ted už Kabuto a svázal mě. Poté mě dovlekl do obrovského sálu … vypadal jak operační sál a připoutal mě na lůžko. Ležela jsem na břich a tak jsem neměla takový přehled ale stejně jsem toho radči moc vidět nechtěla. Najednou dovnitř vztoupil Orochimaru a Kabuto mi roztrhl triko na zádech. Orochimaru kývl a Kabuto začal dělat nějaké pečetě, Orochimaru my mezitím položil ruku přesně doprostřed zad. Za chvíli byl Kabuto hotový a pouze vyslovyl jedno slovo. Kai! V tu chvíli jsem v zádech pocítila tak ukrutnou bolest, že jsem to dlouho nevydržela a upadla jsem do bezvědomý.

Dále jsou mé vzpomínky mlhavé ale když jsem se znovu probrala, začal mě Orochimaru tvrdě trénovat a občas mě používal i jako pokusného králíka. Jednou jsem se ho ale zeptala. Kde je můj bratr?! Jednoduchá a prostá otázka ale ta odpověd. Orochimaru se usmál. Už je dávno mrtvý! To co jsi ty přežila on nevydržel! Řekl mi prostě do očí a odešel.Od tohodle okamžiku se moje nenávidt k němu prohloubila a já už neměla důvod tu zůstávat! Prostě a jednoduše jsem utekla.Bylo my asi deset nebo tak a od té doby se sama potuluji světem a hladám si obživu pomocí kradení! Na živu mě držel pouze myšlenak na pomstu! Ta mylšenka my pomáhala přežít a sílit! Ale ted, když jsem svou pomstu dokonala můj smysl života zmizel! Už tu nemám co pohledávat a ani tu už nechci být!"dokončila jsem sevé vyprávění a vrátila jsem se myšlenakmi zpět. Pohlédla jsem na Sousukeho.

"Už to chápeš?"zeptala jsem se ho příkře.

"Ano. Už jsem pochopil ale ty musíš pochopit, že nesmíš odejít! Můžeš začít od znova a já ti pomůžu! Jsme přece přátelé, ne?"zeptal se mě tak trochu zoufale. Zamyslela jsem se.

"Možná má pravdu! Orochimaru už tu není už mě nic neohrožuje, už klidně můžu mezi lidi!"pomyslela jsem si nadšeně.

"Ano jsme přátelé!" řekla jsem ztrochu váhavě. Sousuke ke mně natáhl ruku, a já ji s menším váháním chytila.

"Přátelé?"zeptal se.

"Přátelé!"přikývla jsem a mírně jsem se usmála.

V pravo od nás se něco pohnulo. Zamračila jsem se a šla se tam opatrně podívat, když jsem ale nahlédla na to místo nikdo tam nebyl. Pokrčila jsem rameny a vydala jsem se zpátky k sousukemu, který už na mě čekal.

"Tak jdeme?"zeptal se mě.

"Jo ale kam?"zeptala jsem se ho zamyšleně.

"Co třeba Konoha?"zeptal se.

"Jasně!"přikývla jsem a oba jsem se rozběhli směrem k mému domovu.