Tichá hrozba - 7.díl

Tichá hrozba - 7.díl

Vyruší mě zaťukání na dveře. Polekaně škubnu hlavoua střep ve zmatku zahodím do kouta. Ješte si upravím rukavy.
,,Dále." Řeknu a snažím se tvářit vyrovnaně. Dveře se otevřou a do místnosti nakoukne můj týmový partner.
,,Co chceš, Sasuke?" Zeptám se otráveně a svůj pohled nasměřuji jiným směrem. Sasuke vejde do místnosti a pohled mu spadne na rozbité zrcadlo a plno střepů na zemi.
,,Tys musela mít nervy."Řekne mimoděk a prohlíží si rozbité věci. Jenom kývnu rameny a zdržuji se komentáře.
,,Musíme jít do společenky." Řekne a popadne mě za ruku, čímž mě vytáhne na nohy. Jeho stisk mi ale projede tělem jako prudký jed. Bolestivě syknu a vytrhnu se mu ze sevření.
,,Trochu s citem."Řeknu a chytnu si bolavé zápěstí. Sasuke se na mě podívá. Koukne na ruku, kterou si jemně masíruji. Pohled mu spadne na rozbité zrcadlo. V hlavě si dá dvě a dvě dohromady.
,,Ukaž." Rozkáže. Znova mě chytne za ruku a vyhrne rukáv. Pohled mu spadne na rozřezané zápěstí. Některé rány ještě krvácely, takže to nebyl hezký pohled. Sasuke si povzdechne a přejde v poličce. Otevře dvířka a vytáhne z něj obímadlo.
,,To není nutný." Zaprotestuji, ale než se stačím nadát, Sasuke mi v klidu ošetřuje rány. Koukám, jak pravidelnými pohyby obvazuje ruku a jak se krev zastavuje. Zkoumavě se na něj podívám.
,,Že se ti líbí..." Začnu jakoby nic.
,,Kdo?" Zeptá se, ale jinak nereaguje.
,,Ta Aki."Řeknu. V malém koutku mysli...v tom nejzapadlejším místě se mi objeví tvor. Našeptává mi, jak jsem všechno zkazila. Jak Aki to dokázala. Našeptával mi celou scénu, jak jsem uviděla bojiště. Ten malý tvor vě me vzbudil prudký příval nenávisti. Nevšimnu si, jak Sasukeho tváře nabraly červený nádech. Existuji jen já a moje nenavist. Tohle je můj cíl. Pomstít se. Pro to jsem se narodila. Pro pomstu.
,,Jdem." Řekne Sasuke, který mě vytrhne z mého přemýšlení. Kývnu a oba se vydáme do společenské místnosti.
****************
,,Tak už jsme tu všichni?" Zeptal se Pein, když jsem usedla na poslední volné místo. Ozve se zborový souhlas a já si prohlídnu, vedle koho jsem si sedla. Po pravici je celý znuděný Hidan a aby tomu nasadil korunu, do rytmu Peinových slov si nahlas zívnul. Otočím se vlevo a pohled mi spadne a stejně unavené blonďatého muže.
,,Ahoj Carmen." Pozdraví mě.
,,Ahoj Deidaro." Zašeptám rozpačitě a nervozně se usměji. Deidara koukal přímo před sebe do bíle zdi a nevnímal okolí. Smutně si povzdychnu a zaposlouchám se do Peinova monologu.
Zaposlouchám se do slov o jeho plánu. O plánu zničit Listovou. Po prvních pár slovech mě to velmi zaujalo. Pein vysvětloval všechny varianty, nad kterými přemýšlel. Pak se nakonec rozhodl pro tu nejlepší a nejméně nápadný. Hidan sice zíval po každé půl minutě, ale tomu taky nahrával fakt, že víc jak týden nespal. Pein tomu všemu a na přípravu dal jeden týden, takže by to Hidan měl stihnou dospat. Všichni se zvedli k odchodu.
I já zamířila, ale ven ze skrýše. Chtěla jsem na vzuch a trochu si provětrat hlavu. U vchodu jsem udělala pečetě a otevřela tak bránu.
,,Ty Carmen." Ozvalo se za mnou. Zvědavě jsem se otočila po hlase, abych zjistila jeho zdroj. Jenže ten známí hlas mi je natolik povědomý, že jsem mohla zůstat otočená.
,,Co se děje?" Zeptám se a pohled mi spadne na Deidaru, který má ruce založené na hrudi a líně se opíra o zeď. Tahle povaha mě dostává. Ta jeho opatrná lehomyslnost a sebevědomí. Je úplně jiný než já.
,,To se tí hodí, že? Myslím ten útok na Konohu."Řekne otázku a mírně se usměje. Překvapeně se na něj podívám.
,,Ty o tom víš?" Zeptám se zmateně. Deidara se znova usměje a já si pomyslela, že tohle moje kolena neunesou.
,,To já se Sasorim jsme tě ty dva roky sledovali." Řekl na vysvětlenou.
,,To tě jen tak vzal mezi Akatsuki?" Zeptal se Sasuke pohrdavě. Záporně jsem zakroutila hlavou.
,,Ani omylem. Řekl, že mě Akatsuki sledovalo asi dva roky, kdy jsem byla na útěku. Někdy jsem z hladu i někoho zabila, abys pochopil. Taky zjistili, že jsem utekla od Orochimaru a že mám neznámou Kekkei Genkai. Trénují se mnou, aby se přišlo na to, jakou. Pak jsem byla asi tři měsice pouze jako zvěď u Akatsuki. Po těch třech měsících jsem byla uznáná jako právoplatný člen."
,,Aha." Vydala jsem ze sebe pouze tuhle hlásku.
***************
Zahleděla jsem se do dálky, kde Slunce pomalu usínalo a lišky dávaly dobrou noc. Zastavila jsem se na nízkém útesu a nechala na sebe dopadat poslední paprsky dne. Zavřela jsem oči a pociťovala, jak si vítr hraje s mými vlasy.
,,Zajímalo by mě, co mám za Kekkei Genkai." Zašaptela jsem z ničeho nic. Z doby, kdy jsem byla mála a především šťastná holka, si moc nepamatuji. Vím, že moje schopnost má něco společné ho Genjutsu. Také si pamatuji útržky z tréninku s mým otcem.
,,Co to jen bylo?" Řeknu si pro sebe. Matně si pamatuji, jak s ním mluvím a najednou....zmizel. Rozplynul se. Prudce otevřu oči.
,,To je ono."Vykřikla jsem. Moje Kekkei Genkai je unikátní technika teleportace. Když se člověk potřebuje dostat na jist místo, můžeme se tam dostat bez ubýtnu na chakru. Když je naše tělo vážně poraněno, třeba při boji zasáhnuto zbraněmi, dokáže se rozplynout na tiséce jisker, mlhu, kapičky vody či okvětní lístky. Podle toho, jakou má člověk chakru. Člověk se automaticky rozplyne a vyhne se zranění. Ani se o to nemusí pokoušet. Pokud se tahle technika jednou v někom probudí, už u něj zůstane ať člověk chce nebo ne.
Do hlavy se mi vkradla vzpomínka, jak otec bojoval. Byl zraněn, ale rozplnul se na jiskry a hned na to se objevil za nepřítelem uzdravený.
,,To je super." Zašeptám. Z mého přemýšlení mě vytrhne nějaký zvuk. Bleskově vytáhnu kunai a kouknu dolů na mýtinku. Uvidím dívku, jak uhání za mnou neznámím cílem.
,,To je Aki." Zašeptám, když v dívce poznám Tu-holku. Seskočím dolů a rozběhnu se za ní. Myslím, že mě nezpozorovala. Přichystám si kunai a pomaličku ji doháním.
Nevšimla jsem si, že Aki sleduje i její společník, který mě zpozoroval.