Splněné přání - 16

No tenhle díl je spíš o mě .... doufám, že to nevadí ale tak nějak mě nenapadlo jak jinak to tam začlenit!! =)

"Budeme se na vám těšit!"křikl za námi stařík, když jsme vyšli z Ichiraki ramen. Katsumi si povzdechla a zmučeně se podívala na svoji peněženku, ve které se nenacházelo v podstatě nic. Poté svůj pohled přetočila na mě a vražedně mě probodla.
"No co no! Trestá se zdravá chuť k jídlu?!"zeptala jsem se ji nevině. Miya se zahihňala.
"To ne ale ne když sníš dvacet misek naráz!"řekla Miya a rozesmála se. Katsumi chtě nechtě zakukali koutky a také se usmála.
"Ale to bylo naposledy kdy platím!"řekla výhružně. Pokrčila jsem rameny.
"To je jedno! Příště pozveme ještě Naruta!"řeknu s úsměvem.
"Jo to máš pravdu, a nedoplatím se vůbec!"řekla sarkasticky Katsumi a štouchla do mě loktem. Všichni tři jsme se nahlas rozesmáli a zamířili jsme domů, protože jsme byli utahané a navíc už bylo jedenáct.
..........
Doma jsme se jedna po druhé vystřídali ve sprše a pak skočili rovnou do peřin. Katsumi a Miya za chvíli usnuli, protože jsem z každého pokoje slyšela tiché chrápání ale já stále nemohla zamhouřit oka. Ještě chvíli jsem zkoušela usnout ale pak jsem to vzdala. Vylezla jsem z postele a zamířila do kuchyně se něčeho napít.
"Hmm. Půjdu se trochu provětrat."pomyslela jsem si a jen tak na lehko jsem vyšla ven. Měla jsem na sobě pouze lehké tričko a třičtvrteční kalhoty, a nějaké ty boty. Zamyšleně jsem se procházela po noční obloze a šla jsem rovnou za nosem tam kam mě nohy táhli. Asi po půl hodiny jsem si všimla, že jsem došla ke skále kde jsou vytesány hlavy Hokagů. Pomocí chakry jsem se dostala až na vrchol kde jsem si sedla na nejvyšší bod v Konoze. Zafoukal lehce vítr a já se trochu otřásla.
"Je docela zima. No moc dlouho tu asi nebudu."zašeptala jsem si sama pro sebe. Podívala jsem se na noční vesnici a zamyslela jsem. Poté jsem pozvedla ruce, ne kterých jsem měla ty podivné spirály.
"Kekkei genkai!"pronesla jsem tiše.
"Cokoliv co slíbím musím splnit i kdyby to znamenalo mou smrt. A jsem na to sama. Zase."řekla jsem smutně a chytla se za kolena.
"Ještě když jsem byla na zemi a chodila jsem jako malá do školy, moc oblíbená jsem nebyla. Mí takzvaní přátelé mě pořád utíkali a dělali si ze mě srandu z toho jak vypadám.Často mě střídali ještě z jednou dívkou, která na tom byla podobně. Ale vůbec jsem nebyla šťastná, cítila jsem se strašně sama a ještě k tomu, když žiji pouze z mámou, která na mě nemá věčně čas. Kdo by se divil, že jsem tak trochu samotář. Tak trochu se to ale změnilo, když jsem potkala Miyu a Katsumi! Mé dvě nejlepší kamarádky a já se už tak sama necítila. Ale stále je v mém srdci jedno místo, které je prázdné a já nevím jak ho zaplnit!"přemítala jsem o své minulosti potichu. Smutně jsem si povzdechla postavila jsem se. Vzala jsem si do ruky klacek, který jsem z ošetřila chakrou a pak ho hodila do stromu za sebou. Klacek stromem projel jako máslo a zabodl se hluboko do země. Trochu jsem se pousmála.
"Ještě trochu a budu tak silná, že svůj slib nakonec asi splním!"pomyslela jsem si šťastně. Obrátila jsem se k odchodu, protože konečně na mě pomalu ale jistě přicházela únava, ale zarazila jsem se, když jsem uslyšela malé křupnutí. Zůstala jsem stát na místě a pomalu se otočila za sebe.
"Kdo je tam?!"zeptala jsem se opatrně. Nic.
"Ptám se kdo tam sakra je?!"řekla jsem už o poznání hlasitěji. Ze stínů vyšla zahalená postava. Pozorně jsem si ji prohlédla. Vykulila jsem oči.
"Akatsuki!"řekla jsem prostě. Neznámí přikývl a vyšel ze stínů do měsíčního světla. Stále jsem mu však neviděla do obličeje, protože měl kapuci.
"Kdo jsi? Tebe jsem u Akastuki ještě neviděla?"zeptala jsem se ho zvědavě. Postava najednou zmizela a objevila se za mnou. Rozmáchl se katanou co vytáhl mezitím z pod pláště. Já jsem rychle zareagovala a chytla jsem ostří do ruky. Katana se mi zaryla hluboko do ruky.
"Au!"sykla jsem tiše a zkřivila jsem obličej od bolesti.
"Teď by se mi hodilo nějaký to základní jutsu od Sakury."pomyslela jsem si a trochu se zašklebila.
"Příjde ti něco směšně?"zeptal se mě neznámí a já poznala, že je to kluk asi ve věku co já.
"Docela jo!"řekla jsem provokativně a když se pokusil stáhnout katanu zpátky pevně jsem ji chytla.
"Ne ne ne! Ty nikam nepůjdeš, dokud mi neřekneš kdo jsi!"zakroutila jsem hlavou a nasadila jsem sladký úsměv. Neznámí to ještě pár krát zkusil ale nakonec to vzdal.
"Dobře řeknu ti to ale budeš mě muset porazit!"řekl odhodlaně. Usmála jsem se.
"Beru! Velmi ráda si zabojuji!"přikývla jsem, pustila jsem katanu a rychle jsem uskočila. Neznámí kývl a postavil se do bojové pozice.
"Ještě bych prosila abys si sundal tu kapuci!! Ráda vidím soupeřovi do očí!"požádala jsem ho ještě. Chtě nechtě mě poslechl a já uviděla asi toho nejkrásnějšího kluka na světě! Měl delší bílá vlasy, které mu trčeli do všech stran a zároveň mu padali do očí, které měl zbarvené do ruda. Ale neměl Sharingan, měli přirozenou barvu.
"co je? Nějak jsi ztratila řeč?"podivil se neznámí! Prudce se jsem zavrtěla hlavou a podívala jsem se stranou.
"No tak holka, klid! Vždyť je to jen kluk! Krásný kluk! Ne! Je to jen kluk a navíc je Akatsuki!"pomyslela jsem si rozhodně a zamračeně se na něj podívala. Postavila jsem se do bojové pozice a zkřížila jsem prsty.
"Taiju, Kage Bunshin no Jutsu!"křikla jsem a vedle mě se objevilo asi sto klonů. Neznámí se zatvářil celkem uznala.
"Hezký!" řekl pochvalně a postavil se znovu do bojové pozice. Chvíli jsem tam jen tak stáli a měřili se pohledy, najednou se na mě však rozběhl a začal kolem sebe sekat katanou.Ani ne za pět minut pobil polovinu mích klonů.
"Je dobrý!"pomyslela jsem si. Změnila jsem postoj na bojový postoj klanu Hyuuga. On se zarazil.
"Kdo vlastně jsi ty!"zeptal se mě překvapeně.
"Jen když mě porazíš!"řekla jsem jednoduše. A znovu se rozpoutal boj ale už mu to tak lehce nešlo, přece jenom za chvíli jsem tam zbyla jsem já a on. Na chvíli se zastavil aby se vydýchal. Trochu času jsem mu dopřála ale nakonec jsem se na něj rozběhla a velkou rychlostí jsem na něj začala utočit. Jen tak tak se vyhýbal mým útokům a přesto jsem ho párkrát zranila. Pousmála jsem se.
"Pár chakrových bodů jsem zastavila ale jen ty u kterých mi Hin, řekla kde jsou!"pomyslela jsem si nadšeně a začala jsem tvořit pečetě. On poznal justu co jsem se chystala použít a on začal dělat pečetě na proti útok.
"Katon: Ryuuka no jutsu!"křikla jsem a proti tomu klukovy jsem poslala velkého ohnivého draka.
"Suiton: Suijinheki no justu!"křikl on a mého draka zastavila obří vodní stěna. Tak to to pokračovala dál po mňerně dlouho. Ani jeden už jsem neměli moc chakry.
"Ten to útok bude poslední!"pomyslela jsem si. Najednou jsem však ucítila prudkou bolest hlavy a na hlavě se mi znovu objevil ten znak. Zhroutila jsem se v křeči na zem, přitom jsem se stále držela za hlavu. Najednou se mi v hlavě začali promítat obrazy jako v kině ale tyhle bohužel nešli zastavit. Když tohle všechno pominulo postila jsem si hlavu, kterou jsem až do teď pevně svírala a setřela si pot co mi tekl po tváři. Zkřížila jsem prsty a vedle mě se objevil Kage Bunshin. Natáhl ruku a pomohl mi na ruku. Úplně jsem zapomněla na svého soupeře, který se na mě dál užasle zíral a pomalu jsem se přesouvala po okraji skály až k cestě. Najednou se mi ale zatočila hlava a zatmělo se mi před očima.
Protože jsem byla blízko srázu začala jsem jako naschvál padat dolů. Asi v polovině cesty dolů jsem zase zaostřila a vyděšeně jsem se podívala pod sebe.
"Ježiš! Já se nechci nechat zabít!"křikla jsem si sama pro sebe a koncentrovala jsem zbytek chakry do nohou a rukou. Natáhla jsem ruku a zachytila jsem se za okraj nosu Yondaimeho.
"Díky Yondy!"pomyslela jsem si a oddychla jsem si. Chakry mi ale začala slábnout a já se stále víc a víc musela spoléhat na svoje síly.
"Tohle dlouho nevydržím!"pomyslela jsem si a trochu jsem se posunula na výstupek. Zhluboka jsem oddychovala a snažila jsem se držet, najednou mi chakra zmizla úplně a já se málem pustila.
"No tak jestli se nestane zázrak typu někoho kdo mě zachrání a nebo mi narostou křídla."zašeptala jsem ironicky. Najednou se vedle mě mihla skvrna. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla a pohled mi spadl na toho kluka co právě teď stál pár metrů u mě na docela velkém výstupku.
"Skoč!"křikl na mě. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Chvíli jsem váhala, když tu najednou zafoukal silný vítr. Přitiskla jsem se ke skála.
"Tak už skákej! Neboj, chytnu tě!"křikl na mě znovu.
"No je to lepší než abych spadla."pomyslela jsem si. Zhoupla jsem se a skočila jsem. Zavřela jsem oči a čekala jsem na tvrdý náraz ten ale nepřišel, místo toho mě něco chytilo. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se kolem sebe. Překvapivě jsem zjistila, že ten kluk mě drží v náručí. Chvíli jsem počkala, jestli mě nepustí ale nestalo se.
"Ehm! Můžeš mě už pustit!"řekla jsem. On se na mě podíval.
"No to asi nepůjde."řekl a kývl hlavou pod sebe. Trochu jsem se nahnula a zjistila jsem, že tam není už pro další osobu místo.
"Aha. No budu to muset vydržet!"povzdechla jsem si a podívala jsem se na něj. Zašklebil se.
"No já bych tě stejně asi ani nepustil!"řekl klidně a stále se usmíval.
"Cože? J-jak to myslíš?!"křikla jsem na něj a trochu jsem zčervenala.
"No ještě jsem ti neřekl své jméno."řekl prostě. Trochu mě to zklamalo ale hned jsem se vzpamatovala.
"Jo no! Málem bych zapomněla."přikývla jsem.
"Tak povídej!"vyzvala jsem ho a počkala až začne.
"Jmenuji se Takahishi Sousuke. A jak jsi poznala jsem od Akatsuki. A teď ty!"řekl Sousuke.
"Pěkné jméno!"usmála jsem se.
"Já se zase jmenuji Nanami Risa. A jsem z listové! Moc ráda tě poznávám … no jsi docela sympaťák."řekla jsem upřímně. Sousuke se zasmál.
"Tak to ti děkuji! Ale měl jsem dojem, že bych měl spíš vypadat silně a nebezpečně!"řekl ironiky Sousuke. Zasmála jsem se.
"To je fakt ale takhle je to lepší … akorát jak se od tud dostaneme?"zeptala jsem se na momentální situaci.
"Víš že ani nevím?!"řekl Sousuke.
"Tak počkáme až se nám obnový chakra. A pak vyšplháme nahorů."navrhla jsem. Kývl. Najednou vyskočil a pak znovu dopadl. Ale tak, že seděl na okraji a já mu seděla v klíně.
"To jsou polohy jak něco!"pomyslela jsem si otráveně. Zavládlo mezi námi ticho, které přerušil asi po pěti minutách Sousuke.
"A jsi jedináček nebo máš velkou rodinu?"zeptal se mě se zájmem Sousuke a podíval se na mě. Já jsem ale mezitím usnula a opřela se mu o rameno. Trochu se pousmál a zpravil mi vlasy co mi padali do obličeje.
"Je vážně zajímavá!"pomyslel si pobaveně Sousuke a podíval se na rozednívájící se oblohu.
..............
"Aaa. To jsem se krásně prospala!"zívla jsem a vylezla jsem z postele. Opřela jsem se o zeď ale v rukou mi projela bolest. Podívala jsem se na ni a zhrozila jsem se. Měla jsem tam velmi hlubokou ránu od katany, která mu stále slabě krvácela. Podívala jsem se na sebe do zrcadla.
"Ale proč jsem tak špinavá, a proč ...."najednou jsem se zarazila, protože jsem si všimla útržku nějaké červeno černé látky. Prohlédla jsem si ji pořádně a ....
"Akatsuki!"šeptala jsem a posadila jsem se zpátky na postel. Najednou se mi začali vybavovat celá noc a co jsem dělala.
"On mě sem donesl?"pomyslela jsem si překvapeně. Úsmál jsem se a trochu jsem zčervenala.
"Aaa nemysli na to už!" napomenula jsem se.
"No ale myslím, že holkám a nikomu jinému to říkat nebudu … a ani o tom vidění!"řekla jsem si radši a zamířila jsem do koupelny, kde jsem se umyla a ošetřila si ránu. Poté jsem sešla dolů připravit snídani a čekala jsem až příjdou holky dolů.
"Dobré ráno!"pozdravila jsem obě dvě asi o půl hodiny později.
"Ahoj Ris- Co se ti stalo s rukou?"zeptala se mě překvapeně Miya.
"Ale to nic! Jen jsem si řízla."pokrčila jsem rameny a snažila jsem se nasadit ten nejlepší úsměv co jsem měla. Naštěstí ani jedna z nich nepojala nějaké podezdření. Oddechla jsem si a dál se věnovala přípravě snídaně.