Jak jsme vyháněli Naruťáky - 2. kapitola - Obětní beránek

Místnost, v níž bzučí Aleyino PC

Velice milá dívenka, která už stihla během dne splnit všechny své povinnosti, usedla k večeru ke své oblíbené zábavě… internetu. Už naskakuje první okénko. Zběžně prohlédla pár stránek a pak zamířila na místo, které jí vždy dokáže zvednout náladu – na Konohu.cz. Po prohlédnutí oblíbených odkazů se její pohled zastavil na obrovském tlačítku, velice příhodně černě orámovaném a zářícím slovy: Zde neklikejte!
Alea se malinko pousmála a začala nad tím neznámým úkazem přemýšlet. „Hm, že by si pro nás Prasátko-sama přichystal nějaké překvapení?“ Chvíli váhala, lákalo ji zmáčknout ten hranatý knoflík, pak ji ale zdravý rozum donutil couvnout. „No ale… když to stisknu, nic se nestane… přinejhorším se objeví staré známé: Přístup zamítnut!“ Přemítala. Její čertík jí nepřestával našeptávat, ať to udělá. Myš se už pomalu přibližovala k orámovanému obdélníčku. Prst mačká jeden okraj nepostradatelného pomocníka každého uživatele počítače. Cvak. Tlačítko zablikalo a vzápětí se ozval výbuch. Alea si stačila ještě dát ruce před obličej a pak všechno zalila světlounká záře.

Děvče otevřelo oči a potřáslo hlavou. Sedělo na zemi, na hromadě kamenů, kolem jen pár keříků. Že by spala? Ani se nestačila pořádně rozkoukat, když ji obklopili dva chlápci v černých pláštích s vyšitými rudými mraky a divnými pohledy. Alea přehlédla to podivné duo. Znala oba… jednoho měla moc ráda, druhého ninju právě nemusela. Takže tohle bude sen, jak taky jinak. Zadívala se na ně a pro sebe si zašeptala: „Jé! Hidan… a švadlenka.“
„Švadlenka? Co tím chceš říct, ty škvrně?“ Maskovaný chlápek zakoulel očima, slyšel všechno.
Bělovlasý muž s obrovskou kosou, která měla tří hroty, si dívku prohlížel se zalíbením. „Pěkná dívčina, jen co je pravda. Taková drobounká, správně tvarovaná… a ty vlasy, takové… skoro blonďaté a v nich má fialové proužky. Ta by se Jashinovi líbila!“ zasnil se Hidan.
Alea se nervózně usmívala, nevěděla, co by měla dělat. Prozřela teprve, když ji nesmrtelný chytil za tričko. Nevybíravě ho nakopla, on ji okamžitě pustil a pak už utíkala, co jí síly stačily, nehledíc na cestu. Jeden hloupý kamínek… a hned je všechno jinak.

Ninjové se skláněli nad dívkou, která se válela nedaleko středně velké louže. „Neutíkej, to nemá cenu.“ Hidan se vlídně usmál a nevšímal si Kakuzova nevěřícného pohledu.
„Přece nechceš obětovat… tohle?“
„Jasně, že jo! Ideální bytost, co bys chtěl víc?“ nenechal se přesvědčit bělovlasý.
„Ty na to tak akorát doplatíš, Hidane!“ zabručel Kakuzu.
Nikdo si nevšímal nazlobené Aley. „Jak to myslíte, že mě chcete obětovat?“

Na zádech nesmrtelného ninji se dostala až k sídlu zločinecké organizace a hned poté do podzemí, kde byla skryta Hidanova svatyně. Tam ji shodil ze zad a pohladil svou kosu.„Poddej se tomu. Nebude to bolet… moc dlouho,“ zachechtal se.
„To se mám nechat rozporcovat jako sushi?“ Ignorovala jejich naprosto nechápavé pohledy. „Vážně mě chcete podříznout jako prase? Nedáte se nějak obměkčit? Já umím zpívat!“ vynesla poslední trumf.
„No tak spusť!“ vybídl ji Hidan.
Alea se nenechala dvakrát pobízet. Zatímco pěla svou žalostnou árii, (neptejte se mě na jméno té písně, vážně ji neznám) dřepl si bělovlasý na zem, odložil kosu a začal se zubit, zatímco Kakuzu se netaktně rozhýkal smíchy. Do svatyně se vřítil rozzlobený Pein. „Jak má krucinál v tom kraválu člověk spát?“
Dívka se zatvářila uraženě a broukla: „A příště už vám nic nezazpívám!“

Pokoj T.a.r.a.n.e.e

Děvče v úplně jiné části republiky relaxovalo u své oblíbené hudby, naprosto zasněné, se sluchátky na uších. Dlouhé hnědé vlasy po pás a nádherné hnědé oči, to byly její přednosti. Náhle zaslechla něco, co podezřele připomínalo Orochimarovu píseň. „Ale tu já přece v tomhle výběru nemám,“ zarazila se a chystala se znovu zkontrolovat seznam navolených písniček.

Rychlostí blesku se kolem ní omotalo něco bílého, trochu fialového a nesmírně slizkého, zakrylo překvapené dívce oči a zvolalo: „Ku, ku, ku!“ A pak ji TO vtáhlo někam do neznáma.

T.a.r.a.n.e.e se v nové realitě vzpamatovala poměrně rychle. „To sis dovolil hodně, Oroxichte!“ Popadla první věc, která jí přišla pod ruku a začala mlátit do Orochimara se zvířecí zuřivostí. Ten byl tak zaskočen, že se ani nebránil.
Přestalo jí záležet na tom, že rodiče už možná svou malou holčičku nikdy neuvidí. Právě v této chvíli hodlala hadímu ninjovi spočítat jeho „vpád“ a nechutné: Ku, ku, ku.

Obrázek spáchala T.a.r.a.n.e.e