Tichá hrozba - 6.díl

"Co se jí stalo? Vždyt jsem se pouze představila!"pomyslela jsem si naštvaně a svižným krokem jsem vyšla z ukrytu. Sousuke od doby co jsem ho zadržela nepromluvil. Stále mě pouze pozoroval. Zamířila jsem k nejbližšímu stromu a začala jsem na něm trénovat. Ani po hodině jsem nepřestávala a tak se Sousuke posadil o pár stromů dál a znovu mě pozoroval.Když se začalo stmívat nechala jsem toho a vydala jsem se do řeky.
"Aki! Kam jdeš?"křikl na mě Sousuke.
"Jdu se umýt!"křiknu na něj přes rameno a dál mu nevěnuji pozornost. Když jsem dorazila na břeh vyslékla jsem si oblečení a jen tak jsem zkočila do vody. Pokud jsem to dobře odhadla tak jsem tam byla dobrou hodinu, protože na nebi vyšel měsíc a byl to jediný zdroj světla široko daleko.
"Už bych měla asi vylézt!"pomyslela jsem si a pomalu jsem došla ke břehu. Už už jsem se natahovala pro oblečení, když tu zapraskala větvička. Škubla jsem sebou a rychle jsem na sebe hodila tričko.
"Kdo je tam!"křikla jsem výhružně. Nic. Naštvala jsem se a rychlostí blesku jsem se oblékla, rychle jsem vytvořila klon aby tam zůstal a sama jsem zamířila k místu kde se zvuk ozval. Vyskočila jsem na nejbližší větev a podívala jsem se tam. To co jsem uviděla mě celkem pobavilo ale zároven i rozčílilo.
Sousuke ležel rozpláclí na zemi a na hlavě měl velkou bouli.
"Ty šmíráku!"křikla jsem na něj a klon zmizel. Seskočila jsem k němu dolů a postavila jsem ho na nohy.
"Eh, Aki!"dostal ze sebe. Dala jsem mu facku a pak jsem ho pustila.
"Jestli tohle ještě někdy uděláš tak jseš mrtvej shinobi!"řekla jsem výhružně. Zděšeně se na mě podíval a přikývl.
"Ted by jsme ale měli udělat nějakej tábor."navrhla jsem a zamířili jsem hlouběji do lesa.
"Tady je to dobré!"řekl po chvíli Sousuke a utábořili jsme se na malé mýtině.
"Dobře! Rozdělám ohen!"navrhla jsem a zapálila jsem nějaké dřevo ohnivým jutsu. Každý jsme si vytáhli něco k jídlu a k pití. Když bylo všechno snězeno rozhodla jsem se, že už půjdu spát.
"Sousuke vezmeš první hlídku? Dík."požádala jsem ho a zamířila jsem do stanu.
"Aki! Počkej ještě chvíli."zastavil mě Sousuke.
"Co?"zeptala jsem se zmateně. Sousuke vstal a došel ke mě.
"No … Nevšimla jsi si jak se dneska po tobě ted kluk nějak divně díval?"zeptal se mě přímo.
"Ani ne. Proč? Jak se na mě díval?"vypálila jsem na něj s otázkami.
"To nic! Jen mě to tak napadlo!"pokrčil rameny Sousuke. Zdvihla jsem obočí ale nechala jsem to být a zalezla jsem konečně do stanu. Tam jsem zalezla do spacáku a po chvíli jsem usnula bezesným spánkem ale to pouze do půlnoci, když jsem se probudila. Převalila jsem se na druhý bok a znovu jsem usnula. Ted se mi zdál sen. Velmi podivný sen!

Procházela jsem se temnými chodbami a mířila jsem do svého pokoje trochu si odpočinout po tréninku. Normálně mě trénuje Orochimaru ale dneska to bylo jiné. Je ho místo zastoupil Kabuto a znovu do mě rejpal. Usmála jsem se. No vsadím se, že po dnešku si toho už moc nedovolí. Najednou z poza rohu vyšli dva ninjové a ten jeden něco nesl. Podívala jsem se pořádně na tu věc a uvědomila jsem si, že je to člověk ... lepe řečeno holka zhruba v mém věku. Trochu jsem zpomalila a počkala až kolem mě projdou. Poté jsem se otočila. Dívka zřejmě byla při vědomí protože jakmile jsem se otočila zvedla hlavu a naše pohledy se střetly. Měla stejné utrápené a bolestivé oči jako ... jako kdyby zažila něco podobného jako já. Bylo mi jí strašně líto ale já nedokázala pomocí ani sama sobě! Natož jí! Když ninjové s dívkou zašli za roh smutně jsem sklopila hlavu a pokračovala jsem dál ke svému pokoji.

Trhnutím jsem se probrala a prudce jsem si sedla. Vykoukla jsem ze stanu a když jsem zjistila, že za chvíli bude svítat vylezla jsem z něj. Podívala jsem se po Sousukem. Když jsem ho uviděla zakroutila jsem nechápavě hlavou.
"Mohl mě probudit idiot jeden! Takhle by nás akorát mohli klidně zabít!"pomyslela jsem si ale nechala jsem to být. Zamířila jsem k potoku kde jsem byla minulou noc a opláchla jsem si obličej a nabrala trochu vody na cestu.
"Na cestu? Já už vlastně neměla kam jít. Svůj cíl jsem splnila, už nemám důvod žít! Mohla bych .... mohla bych jít za vámi! Mami, tati a všichni ostatní! Ano půjdu za vámi!" rozhodla jsem se a zamířila jsem zpátky do tábora. Sousuke se už mezitím probudil a když si mě všiml usmál se.
"Dobrý ráno!"pozdravil. Já jsem kolem něj mlčky prošla a začala jsem balit. Po celou tu dobu nikdo z nás nepromluvil a Sousuke my propaloval záda pohledem. Když jsem byla sbalená bez řečí jsem ji nasadila batoh a poté se podívala na Sousukeho.
"Ted se rozloučíme!"řekla jsem prostě. Sousuke na mě dlouze hleděl.
"Proč?"byla jeho jediná reakce. Zarazila jsem. Sama jsem nevědala proč by jsme se měli loučit ale něco jsem vědela. Že až odejdu z tohodle světa budu aspon někomu chybět a také jsem vědela, že bych nesnesla představu, že by mě viděl umírat! Chci umřít sama! Tak jako vždycky! Já nikoho nepotřebuju, vystačím si sama.
"Nevím! A i kdyby jsem ti to řekla na mém rozhodnutí to nic nezmění!"řekla jsem tvrdě a bezcitně jsem kolem něj prošla. U stromů jsem se na chvíli zastavila a ohlédla jsem se přes rameno. Sousuke se na mě podíval.
"Už nikdy se neuvidíme!"zašeptala jsem a rozběhla jsem se pryč.
"Sbohem!"zašeptala jsem do větru, který to donesl až k Sousukemu. Ten se jen stále uhranutě díval na místo kde jsem zmizela.
"Ale proč?"pomyslel si zdrceně. Už když mě poprvé uviděl zamiloval se do mě ale nikdy si to nepřipustil. Až ten poslední čas.
"Už nikdy se neuvidíme ..... Co tím asi myslela? A ten její pohled!"
"Už nikdy se neuvidíme! T- to snad ne! Ona se chce zabít!"vykřikla zděšeně Sousuke a tryskově se rozběhl stejným směrem jako já.
"Jen at to stihnu! O nic víc nežádám! Prosím!"pomyslel si Sousuke a dál tryskem uháněl v před.