Pro jedinou osobu... 01

Společná prácička s Akitawou Snad se vám to bude líbít ;)

Kráčel po temných uličkách, ve kterých vydávaly světlo jedině zaprášené pouliční lampy. Vzduch byl navlhlý a nepříjemně páchl po rozkládajících se odpadcích. Přiložil si tedy ruku k nosu a pes po jeho boku nešťastně zavyl.
„Pospěš, Akamaru, zvedá se mi tady z toho žaludek!“
Oba zrychlili a snažili se ignorovat pach hnijících ryb… Popravdě řečeno, bylo velmi těžké to ignorovat.
Sotva dýchajíc pospíchal skrz potemnělé uličky, když v tom ucítil v zádech cizí pohled. Zastavil se, otočil a hleděl do tmy. Pes se po několika krocích také zastavil, překvapené pohlédl na svého pána a něco zaštěkal.
„Něco tam je, Akamaru… Cítil jsem to!“
Pes došel směrem k onu místu a chvílí čenichal… Po několika chvílích něco nesrozumitelně zaštěkal a oba se vydali na zběsilý úprk.
Jakmile ale vběhli na konec uličky, stačili zavadit o napnutou nitku u jejich kotníků a ze tmy na ně ihned vyletělo několik kunaiů. Pes se jim stačil vyhnout, avšak jeho majitel zareagoval o něco později a jeden z nožů se mu zabodl do nohy.
Nenávistně zasyčel a kulhavě následoval svého psa, který se hnal pryč. Dlouho však nedoběhl… Před očima se mu začalo mlžit a točila se mu hlava. Nechtěl zastavit, proto alespoň zpomalil, Akamaru si všiml jeho nepřítomnosti a proto se k němu ihned rozběhl.
Sotva, co se však k němu přiblížil, zasáhla ho jedna z jehlic do krku.
„Akamaru!“ vydralo se zoufale z Kiby, zatímco ho bolest zoufale sesadila na kolena. Rychle si vytrhl kunai a bolestí vykřikl… Sotva, co se uklidnil uslyšel příchozí kroky. Otočil se po jejich zvuku a upřel pohled na příchozí osobu. Po chvíli se přiblížila natolik, aby jí viděl do tváře.
„Ach, Bože! To jsem rád, že jsi to ty! Musíš mi pomoct! Něco… Někdo… Rychle, myslím, že ty zbraně byli otrávené a-“
„Samozřejmě, že byli otrávené… Ale neboj… Nezabije tě to… Tedy, alespoň ne teď a tebe!“ skočila mu do řeči příchozí postava.
„C-co tím ksakru myslíš?!“ vyjel dopáleně Kiba.
„Nezabije tě to… Tebe to nezabije… To samé nemohu říct o něm…“ pokrčila rameny osoba.
„A-ale… Co to… T-to ty?!“ vykřikla. Osoba přikývla, zkroucený Kiba už chtěl něco zakřičet, avšak jedna rána do spánku ho uklidnila.

Co to.. Proboha! Akamaru!
Rychle otevřel oči. Byl v temné místnosti. Neviděl si ani na špičku nosu, začal se tedy plazit po místnosti a dotykem hledat svého věrného společníka. Nos mu nefungoval… Byl vysílený, sotva by se postavil na nohy.
Akamaru… Kde jsi, proboha?!
Vtom se rozsvítila světla a dočasně ho oslepila.
Co se to kua stalo?!
Opatrně zamžoural do ostrého světla… Skoro nic neviděl… Tedy, skoro… Sotva si jeho oči přivykly světlu, uviděl na dvou stěnách téhle menší místnůstky ostré, asi třiceti centimetrové bodce.
Zalápal po dechu a podíval se na osobu, stojící kus od něj.
„Co to má ksakru znamenat?! Ihned mě pusť!“ zařval, avšak osoba se jen chladně rozesmála.
„Pustit tě?! To určitě… Ještě by jsi za ní utíkal jako poslušný pejsek a chtěl mi jí přebrat… Nikdy!“ zasyčel chladně.
„Z-za k-kým? O čem tady kua meleš?!“
Osoba se znovu rozesmála.
„Ale… Jen se nedělej! Všiml jsem si, jak na ní pořád koukáš! Ale to skončí!“
„C-cože?! No tak, nech toho! To vůbec není vtipný!“
„Vtipný?! To ani nemusí… Měj se!“ osoba se otočila a vydala se ke dveřím. U nich se zastavila a řekla. „Abych nezapomněl… Tady máš!“
Poté k němu příchozí pohodil bezvládné tělíčko.
„Akamaru!“ vykřikl jeho majitel slabě a oči se mi zalily slzami. „Ty jeden hajzle!“
Ten se však jen zasmál a klidně prošel dveřmi, které za sebou jen zavřel.
Akamaru…! Kua, ale co chce teď dělat?!
A velmi brzo na tuto otázku dostal odpověď. Vzduchem se ozval odporný skřípot a stěny s bodci se k sobě začaly pomalu přibližovat.
Proboha!
Kiba se zoufale rozběhl ke dvěřím, ale byli pevně zavřené a zamčené.
Ne! Proboha!„Prosím, pusť mě! Prosím! Já se na ní nikdy nekouknu! Prosím!“
Avšak na jeho prosby nebylo odpovězeno a stěny se k sobě přibližovaly ve stále větší rychlosti.
Prosím…
Byly už velmi blízko u sebe…
Prosím...
Musel stát… Už cítil, jak ho hroty začínají tlačit do těla…
Prosím...
Bolest… Už jen neskutečná bolest…
Prosím…