Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 7 - Na vlastní pěst

/Pečetě? Jadene … Jadene …/ pousmála se Nano. Ještě dvě zatáčky jim zbývali.
„Fajn Pao, připrav se,“ prohodila k panterovi.
´´´ Jasně…´´´
Před nimi se mezi stromy objevil drátěný plot, ta kterým byl se nacházelo cvičiště.
„Tak jedem Rione!!!“ zazubil se odhodlaně Jaden a přikrčil se.
„Fajn přidej Pao!“ panter přidal rychlostí a pomalu se dral do předu.
/Ještě ne … ještě ne…./ pomalu už se blížili k plotu a doháněli Jadena.
/Teď!!!!/ zvedla ruku a rychle provedla znamení.
Najednou se objevili krapet před Rionem s Jadenem.
„Sakra!! To nestihnu provést!!! Přidej Rione!!!“ zaklel Jaden a pevně se skrčil.
/Myslel jsem, že to už neřekneš!!/ zabručel Rion, doskočil na větev a soustředil svou chakru.
s mohutným odrazem a vlnou větru se odrazil a strom s tou větví se vytrhl z kořenů.
„Wouuu!!!“ zaklonilo to Jadena do zadu a ten se musel ještě pevněji podržet jeho srsti.
Dvojice šelem přeletěla přes plot a vyryly po zabrždění dlouhou brázdu do země na cvičišti.
Nami se lekla, když spatřila čtveřici mířící k ní. Jen tak tak zabrzdili.
„Xó (Sakra), tak to vypadá, že budeme nastejno?“ podívala se na dívku Nano. Pomalu slezla z pantera a oprášila si své oblečení.
„Jop… podle mě jste naprosto stejně.“ Řekla Nami.
„Jéééé…“ zahučel Jaden, když seskočil z Riona.
„Neva…jdeme na remízu.“ Zazubil se na Nano.
Ale najednou do něj strčil Rion tlapou a Jaden spadl na zem.
Následně ho Ron zalehl a začal si lízat tlapy.
„HEJ???!!! Co to má bejt??? Koukej ze mě slézt!!! Víš jak seš těžkej??“ začal lamentovat Jaden.
Nami s Nano se rozesmáli.
Pao se vyděšeně podíval na Nano, když slyšel Jadena.
„Neboj už nepojedeme …“ přišla k němu vlepila mu pusu na čumák a podrbala ho za ušima.
/Díky …/ usmála se.
´´´ Není zač… skvělej závod ´´´ chytil mezi tlapky svůj ocas a věnoval se jemu.
„Dobrý závod,“ prohodila Nano.
„Jo…nakonec tě unesl, viď?“ zazubil se na ní Jaden, zatím co přemluvil Riona, aby se zvedl.
„No jo,“ mávla rukou a zakřenila se nazpátek. Poté pohlédla na Nami.
„No už vás nebudu zdržovat a půjdu dál … užívejte si dál dne,“ chystala se k odchodu.
„Není to blbý jí nechat takhle odejít?“ podíval se Jaden na Nami.
„Tak jí nech, třeba má ještě nějakou práci nebo tak.“ Pokrčila rameny Nami

Akorát když vyšla z placu, udělala ruční znamení a zmizela.
Došla na menší plácek v okraji lesa. Vytáhla srolovaný starý svitek a tužku. Rozbalila ho a pustila se do práce. Nejdříve si to pořádně přečetla a poté doplňovala tužkou.
„Vím, že to Jiraiya dodělal, ale podle posledního použití pečeť nedrží úplně přesně …“ dopsala a poté se postavila. Provedla pečetě a nechala se obklopit chakrou.
Takto pokračovala dál. Sem tam uděřila do stromu … nejdřív to vypadalo slibně, ale pak se jí zamotala hlava, když použila větší nápor. Seděla tam snad 4 hodiny.
Stáhla chakru a tentokrát se jí ani nezamlžilo před očima. Radostně povyskočila a napsala něco na vedlejší papír.
„Pao, dones to prosím Jiraiyovi. Zřejmě bude v lázních,“ podala mu kus papíru. Ten kývnul a zmizel.
/Vypadá to, že jsem na to přišla …/ spokojeně svitek zavinula a schovala ho zpátky k sobě. Ještě chvíli unaveně poseděla ve stínu stromu a poté se vydala zpátky do vesnice …

V jeskyni Akatsuki se nahrnuli poslední zbytky chakry, vysáté z toho rybáře do tlamy té sochy a ta se zaklapla.
Rybář dopadl mrtvý k zemi.
„Fuj to byla doba!!“ odfrkl si Hidan.
„Dobře. Odpočiňte si. A vy dva můžete potom vyrazit za dalším cílem.“ Mrkl po Sakirovi s Rogenem.
„Konec schůze!“ ukončil sezení Pein a udělal pečeť. Postavy zmizeli a socha taky. V jeskyni zůstali jenom Sakirou s Rogenem.
„Fajn. Jdeme!“ řekl Sakirou a vydal se k východu z jeskyně.
„Neměli bychom si odpočinout? Chci být odpočatý, nabrat zpátky víc sil a tím tak zaručit, že naše mise bude úspěšná,“ navrhnul Rogen.
„Nezdržuj! Já se o to postarám.“ Zamračil se na něj přes rameno Sakirou a odešel z jeskyně.
„Fajn, jestli se nám to nepovede, bude to tvoje vina …“ zabrblal si pro sebe pod pláštěm a vyrazil za ním.

Byl večer a Hiro stál na vyhlídce na hlavách Hokage.
Díval se na hvězdné nebe a osvícenou Konohu pod ním.
To je zajímavý, jak mě ta holka utkvěla v hlavě.
Pousmál se Hiro.
„Večer je to stejně nejhezčí …“ ozvalo se nedaleko ze stromu.
Hiro se otočil a podíval se do větví.
„Nano?“ řekl nejistě.
Z místa odkud se ozval hlas se zableskly hnědozelené oči. Dívka doskočila na zem a pomalu došla k zábradlí.
„Baf …“ uculila se na něj a taky se rozhlédla po Konoze.
„Co tu děláš?“ podíval se na ní Hiro.
„No co myslíš-“zašklebila se : „- to co ty.“
Hiro se zasmál.
„Aha. Nenapadlo mě že tu bude ponocovat víc lidí.“
„Nemohla jsem usnou,“ /Včera se zase ozval ten stejný sen o Písečné …/ zamračila se a vzhlédla k obloze poseté hvězdami.
„Nami mi řekla o tom vašem závodu s Jadenem.“
„A taky o Paovi. Ty jsi vážně jedno překvapení za druhým.“ Pousmál se Hiro.
„No ano … je toho hodně …“ udělala stejnou pózu jako Naruto. Usmála se a dala ruku za hlavu.
„O Písečné sem už dlouho nic neslyšel. Zdá se, že jsme se naštěstí báli zbytečně.“ Řekl Hiro
„Já … nemyslím si,“ opět se zamračila.
Hiro zvážněl.
„Zase ten sen?“ zamračil se.
„Včera,“ přikývla a s vážnou tváří se na něj podívala.
„Jestli chceš, tak se tam můžeme vypravit.“ Položil jí ruku na rameno Hiro a zadíval se jí do očí.
„Byla bych radši …“ stále si udržovala stejnou tvář.
„Dobře…! Kdy chceš vyrazit?“ kývl Hiro.
„Dnes asi neusnu, ale je blbý vyrazit v noci. Zřejmě ráno, ale co nejdřív.“
„Fajn! Řekl bych i Jadenovi, ale myslím, že by nám to neprošlo, když by nás bylo moc. Půjdeme jen my dva, protože samotnou tě nepustím!“ zamyslel se Hiro a pousmál se.
Nano přikývla …
„Jo a díky ještě jednou za ten trénink … není to nic moc, ale o trochu jsem se zlepšila,“ dodala.
Hiro usmál a naklonil se k ní blíž.
„Já děkuju.“ Řekl a vydal se ke schodům.
„Pokus se vyspat, do Písečné to jsou 3 dny.“ Mrkl na ní a vydal se dolů.
V Nano na chvíli hrklo, když se k ní naklonil, ale poté se vzpamatovala a vydala se domů.Neobtěžovala se to vzít jako Hiro a tak to vzala přes střechy.
Ulehla do postele a nakonec usnula.

„Uvááá, to je otrava.“ Zívl jeden strážný, na hradbách Písečné.
„Nezívej a dávej pozor!! Je noc a mohl by si někdo říct že to tu je plný hlupákama jako jsi ty!!“ napomenul ho kolega.
„No jo!!“ zabručel ten první a zvedl se ze země.
Najednou mu připíchl hlavu ke zdi za ním dlouhý černý meč.
„S-Sakra-!!“ odskočil od něj zděšeně ten první, ale za chvíli ztratil hlavu, a to doslova, protože mu jí usekl dlouhý černý levitující meč, bez rukojeti.
Na místo na hradbách, kde před tím stáli ti dva strážní vyskočili dvě postavy v černých pláštích s černými mraky.
„Tak to bychom měli,“prohodil Rogen. Už zas z něj byl cítit chtíč a touha po krvi…
„Ty jsi vážně krvelačnej co, chlapče?“ pousmál se Sakirou a zadíval se do okna budovy Kazekage.
„Fajn, zařídíme, aby za námi přišel.“ Řekl, sedl si na kraj hradby a před ním se objevil levitující písek, z něj se utvořili slova a odpluli vzduchem pryč.
„Heh,“ uchechl se Rogen nad jeho poznámkou ….

Bylo ráno a slunce začalo svítat na obloze. Nano se vzbudila, oblékla, provedla ranní hygienu a zavřela za sebou dveře.
/Teď ještě najít Hira,/ pomyslela si dívka, když se procházela ulicemi Konohy. Snídani už měla za sebou a tak se vydala k Hokageho budově.
Už tam skoro byla, ale najednou jí někdo chytl za ruku a vtáhl do postraní uličky.
Nano už chtěla začít řvát, ale dotyčný jí rychle přitiskl dlaň na pusu.
„Psssst!!! Neřvi to sem já!!“ řekl Hiro.
„Ježiši tohle už mi nedělej!!!“ vyjela na něj, když jí dal dlaň mimo pusu.
„Co tu vůbec děláš???“ podivila se a prohlídla si uličku. Nebyla ničím zajímavá. Opět jí pohled sklouzl na Hira.
„Proč jdeš za Pátou? Myslíš že by nás pustila? Na základě tvého snu?“ řek Hiro.
Nano nevěděla co říct… byla hloupá, že si to myslela. Vyškubla se mu.
„Jenže tohle nebyl jen ´sen´!“
„Byl, nebo chceš říct že jsi jasnovidka?“ namítl Hiro.
„Ne! Jenže tohle není normální to uznej! Nejsem blázen!“ dodala když viděla jak se tváří.
„Uvidíme, kdo bude mít pravdu,“ zklidnila opět hlas.
„Uklidni se!! Já ti věřím a netvrdím že jsi blázen!! Chci ti přece pomoct!!“ řekl Hiro.
Na tohle už nic neřekla. Jen tam tak stála …
„Pojď. Vyrazíme.“ Usmál se na ní mile Hiro, aby jí povzbudil.
„Ok,“ vydali se spolu zpátky do hlavní ulice.
„Máš všechno?“ mrkl po ní cestou Hiro.
„Jen si ještě pro něco skočím. Počkej u hlavní brány,“ zmizela dřív než stačil něco říct.
Hiro pokrčil rameny a pokračoval dál k bráně.

Za chvilinku už se k bráně přiblížila Nano se svým cestovním pláštěm přes sebe a staženými vlasy do gumičky, které stejně nebyli vidět pod kápí co měla na hlavě.
Dorazila až k Hirovi.
„Takhle tajně jsi to brát nemusela.“ Řekl Hiro, když se na ní podíval, jak je zahalená.
„Máš něco proti? Mám ráda svůj plášť,“ řekla vážně, ale poté se zasmála.
„Jak chceš. Jen jsem myslel, že by bylo lepší cestovat na lehko.“ Pokrčil rameny Hiro.
„Nemám žádný zavazadlo…“ zašklebila se.
„Tak co vyrážíme?“ mrkla ještě na něj.
„Jasně!!“ kývl Hiro a oba zmizeli.

Gaara seděl ve své pracovně a něco psal na papír.
Na chvíli zvedl hlavu a podíval se z okna.
Ale zarazil se.
„/nazdar Kazekage!! Pojď ven na slovíčko…/“ bylo na okně z písku, který se po chvilce sesypal k zemi.
Písek?!?! Zamračil se Gaara zadíval se znovu z okna. Na hradbách spatřil siluety dvou postav.
„Hmm…“ zamračil se a odešel z pracovny ven.

„Nějak mu to trvá…jestli tam pro něj budu muset jít tak…“ zamračil se Sakirou.
Ale najednou se před nimi objevil Gaara se založenýma rukama na prsou a stojící na svém písku, který ho vynesl na hradby.
„Vida, už je tady,“ prohodil Rogen a prohlížel si toho slavného Gaaru.
„Výborně…Takže kdo jsme, víš, a co tě teď čeká taky…“ řekl Sakirou a postavil se.
Gaara se zamračil.
Z jeho dýně na zádech se vyhrnulo obrovské množství písku a vrhlo se proti těm dvěma.