Co je to OSUD? Minulost,přítomnost, budoucnost … II. | 16. |

„Já? Spíš ty. Co si myslíš, že děláš … ty troubo nebul,“ ozvalo se slabě. Všichni pohlédli na Nano. Dýchala a nabírala znovu lidskou barvu. Kakashi s Kurenai překvapeně hleděli na její krk … nejen oni, ale i ostatní.

16. Vysvětlení

Měla tam vyrytou černou značku SMRTI 亡く .
„Co je???Děláte jako kdybyste viděli samu smrt,“ nad tím se musela v duchu ušklíbnout.
Všichni sebou mírně škubli. No kdo by ne? Vždyť měla být Nano mrtvá. Nikdy se ještě nestalo to, co teď. Nebo o tom alespoň nikdo nevěděl. Proto ty nepochopitelné a vyděšené reakce.
„No co ???“ v klidu se posadila a promnula si zatuhlý krk. Jakmile se ho dotkla, ucítila na jednom místě vyvýšené hrbolky. Přejela si po nich a zkoumala je. Tušila, co to bude ...
„Co tam mám?!“ vyjekla nahlas. Nikdo neodpovídal ...
„Tak co???“ tentokrát už se vymanila z Kibova sevření a už stála pevně na nohou.
„Máš tam značku ....“ začala Kurenai.
/Jo to sem taky zjistila .../ prohodila Nano v mysli.
„...smrti.“
Dokončil Kiba Kurenainu větu. Nano se zahleděla do dálky někam mezi stromy.
/Mohla jsem tušit, že mě jen tak nenechá odejít. Alespoň to mohla „vytetovat“ na méně viditelné místo .../ spolka knedlík v krku. /Teď je to všem na očích./
„Myslím, že bychom se měli vrátit zpátky a nahlásit misi,“ ozval se Kakashi zamyšleně.
Ostatní kývli na souhlas a pomalu se zvedali ze země. Akamaru teď kráčel vedle svého pána a nehodlal se od něj vzdálit ani na krok. Pořád do něj vesele šťouchal čumáčkem a hravě ho obcházel. Kiba ho za to s úsměvem odměnil podrbáním za ušima. Jeho psí přítel byl jako v ráji. Kurenai a Kakashi se nenápadně stáhli dozadu. Naruto s Nano naopak byli vepředu a vesele si vykračovali. No teda respektivě Nano. Její bratr se mračil a stále jí pozoroval.
A zbytek byl roztroušen tak nějak mezi nimi.
„Naruto ... přestaň na mě tak blbě čumět!!!“ Nanin veselý výraz povadl a ona nepříjemně zavrčela. Ten bezeslova koukal stejně dál. Dívce zatikala žíla na čele.
„Naruto!!!!“
„Ne nepřestanu dokud mi to nevysvětlíš ...“

Po téhle větě se oba senseiové vzádu lehce napřímili a nenápadně zrychlili směrem dopředu. Přerušili tím tak svojí tichou konverzaci, kterou vedli. Tentokrát byla ticho dívka.
/Smrt sice neříkala nic o tom, že bych měla pomlčet, ale ... zdá se mi to automatický. Nemůžu jim říci, co se vlastně doopravdy stalo. To co jsem se dozvěděla, to není jen tak./
„V tom případě si budu muset na to zvyknout ...“ podívala se na něj už s tváří, která vyjadřovala neoblomnost a vážnost.
„Chceš říct, že tohle,“ ukázal na znamení na krku, „je prostě jen náhoda a taky to, že žiješ?!“ řekl už dost nahlas. /Od kdy takhle reaguje ?/ sledovala upřeně bratra.
„Ano i ne ...“
„Tak mi to VYSVĚTLI!“ celkem řval.
„Nemůžu!!!! Pokud tě to tak vytáčí se na to koukat, tak se na to prostě nedívej!!! Buď rád, že jsem zpátky! Takhle mi to připadá, jako kdyby si mě viděl radši MRTVOU!!!“ vytočila se Nano a vztekle si roztrhla kus černé látky. Tu si převázala kolem krku a zrychlila nasupěně krok. Naruto stál opařeně na místě. /Tohle jsem nechtěl ... takhle jsem to nemyslel..../
Někdo mu položil ruku na rameno. Naruto se ohlídl a spatřil Kibu s neutrálním výrazem.
„Vím, že ti to dělá starosti ... to nám všem. Není to jen tak lehkovážná věc. Dej tomu čas ... i mě to trápí.“
Žlutovlasý chlapec si povzdechl a přikývl. Poté se oba společně zas dali do kroku.

/Konoha ... už jsem myslela, že jí nikdy nespatřím .../ pomyslela si Nano, když vcházeli hlavní bránou do Listové.
„Máte volno ... odpočiňte si po misi,“ promluvila k nim Kurenai. Nano už se dala pomalu na odchod, když jí zastavil Kakashi se slovy : „ty pojď s námi.“
/Sakra ... tomuhle jsem se chtěla vyhnout.../ Kiba na ní hodil zvláštní pohled a spolu s Narutem sledovali, jak odchází v patách Kakashiho a Kurenai.
„Nekoukej tak na ni!“ dloubnul ho posměšně Naruto do žeber.
„Koukám na ní normálně !!!!“ mnul si postižené místo Kiba.
„Ale jo koukáš!!!!“
„Ne!!!“
„Jo!!!Si do ní úplně udělanej!!!“ provokoval Naruto dál. To už Kiba zuřil.
„Ty jeden-!!!!!!!!!“
Naruto vzal nohy na ramena pronásledovaný zuřícím Kibou.
„Já tě zabiju NARUTO!!!!“´

Nano potichu hleděla na záda senseiů a bloudila v myšlenkách. Hlavou se jí honilo několik výmluv, ale žádná z nich se jí nezdála být dobrá.
/Co mám tedy říct??? Z tohodle bude těžké se vykroutit. Tsunade-sama to nenechá jen tak být a pochybuju, že i Kakashi-sensei./
„Auuu,“ narazila do nečeho před sebou. Zvedla pohled a uviděla Hatakeho stříbrnou hřívu.
„Taky si nemohl stoupnout jinam ...“ zabrblala si pro sebe a sensei po ní hodil vraždící pohled. /Jéééé já nic ... to nic nebylo..../ nahodila Nano andělský výraz. V tom se otevíraly dveře od Hokageho pracovny.
/Ty jo ... ani jsem si neuvědomila, že už jsme na místě ... tak to je v háji ..../
Nano vstoupila do místnosti jako poslední. Zavřela za sebou dveře a otočila se. Všichni jí už upřeně pozorovali. Kakshi stál opřený o nějakou knihovnu se založenýma rukama na prsou, Kurenai se uvelebila v jednom křesle naproti stříbrovlasému muži a Tsunade upírala ten sůj přísný typický pohled přímo na Nano. Seděla za velkým pracovním stolem ve své oblíbené póze, při které měla lokty položené o desku stolu a prsty zaklíněné do sebe. Byl tu však ještě někdo. S nezvykle vážnou tváří seděl v okně Jiraiya. /Co ten tu dělá?!/ Nano se ošila. Tohle neměla ráda ... všechny ty pohledy jí propalovaly skrz na skrz.
„Tak ...“ pokusila jsem se lehce nahodit úsměv, ale marně. Jejich tváře byly kamenné.
/No ... toto začíná pěkně./
„Tak ...?“ zopakovala Tsunade s otázkovým podtónem.
/Aha...zatracený Kakashi... poslal jí zprávu předem .... takže teď ode mně vlastně čekají jen vysvětlení. No skvělý ... a já stále nevím, co říct .../ očíčkama šlehla nenápadně kolem. Hledala nějakou únikovou cestu, kterou by využila, ale .... všechno bylo zatarasené. Maximálně dveře za sebou ... jenže kdo ví ? Třeba jsou taky nějak „chráněné“ a navíc tomuhle neuteče... Nano stála uprostřed místnosti jak strom. Nehybně a bezeslova.
/Tak co jim mám říct?!/
„Co čekáte, že uslyšíte ?“ /Sakra, větší blbost jsem říct nemohla./ snažila se uhýbat všem pohledům. Dívat se kamkoliv, jenom ne na ně.
„Vysvětlení ...“ prohodila vážně Tsunade. Nano netušila proč, ale chtěla se děsně začít smát ... nad tou přehnanou vážností. Ovšem udržela se. I když silně potlačovala cukání koutků.
„Jak je možné, že jsem stále na živu když bych měla být vlastně mrtvá ? Oh ... jistě to je pochopitelné...“ neudržela to a lehce se usmála.
„Tohle není sranda Nano,“ promluvil chytře Kakashi.
„Ne? Jenže víte .... já vám nemůžu říct, proč. Nemůžu vám odpovědět na otázky, které chcete. I kdybyste to ze mě chtěli vytáhnout mučením, nic neřeknu, protože zkrátka NEMŮŽU!“ rozhodila horlivě rukama a snažila se uklidnit. /Fajn klid ne? Proč se rozčiluješ Nano? Je to ok.../
´´´Chápu, když mluvíš se mnou, ale tohle už je trošku ... vtipné...´´´ ozval se jí smích v hlavě.
/Sklapni Paao. Jsem v hrozné situaci ..../
´´´Jo to vidím ... jsem zvědavý jak z toho vybruslíš ...´´´
/Hmpf ... tak díky ... díky že si mi pomohl.../
Opět se ozvalo zachechtání a pak panterův hlas utichl.
Tsunade se zamračila ještě víc. Tedy pokud to ještě šlo. Jiraiya si povzdechl a Kurenai pohlédla na Hokage.
„Vypadá to, že z ní asi nic opravdu nedostaneme ...“ prohodil Kakashi.
„Ne ... to teda nedostanete.“
„Opravdu nic, co nám nemůžeš říct?“ Hokage doslova Nano propichovala pohledem.
/Musím něco říct, nebo mi nedají pokoj ..../ zamyslela se dívka. Zalovila v mysli. /Myslím, že mi smrt měla radši naše setkání úplně vymazat z hlavy a nechat tam jen tu povinnost, kterou musím splnit./
„Druhá šance ???“ zkusila jsem. Podle jejich výrazů to moc neprošlo.
„Jak – druhá šance???“ dál vyzvídala Tsunade.
´´´ Co jim říct tohle: ....´´´ rozpovídal se mi Paaův hlas najednou v hlavě.
„Nemohla jsem tam zůstat ... ale nemohla jsem ani projít dál, ani se vrátit. Našlo se východisko ... to bylo zvoleno a dáno,“ zopakovala jeho slova nahlas.
/Díky ... připadá mi to jako hádanka .../
´´´ Tak trochu ...´´´zavrněl panter.
V místnosti se opět rozhostilo ticho. Čekala jejich reakce, které zatím vůbec nepřicházely. Nečekaně mi někdo strhnul látku z krku čímž odhalil „tetování.“
Jiraiya se ještě víc zamračil při pohledu na značku a Tsunade se překvapením rozšířily zorničky.
/Skvělý …. / naštvaně jsem se podívala na senseie držící černou látku.
Natočila jsem se lehce na stranu, abych zakryla znamení.
„Dohoda se smrtí?“ řekl podivným tónem Jiraiya.
„Říkám, že už vám nic neřeknu! Už jsem toho vyklopila až moc,“ vztekle jsem vytrhla Kakashimu látku z ruky a obvázala si krk.
„Jsem unavená po misi, tak když omluvíte, jdu si odpočinout…“ uštěpačně jsem zapíchla pohled do všech přítomných. /Už mě to tu pěkně štve … nedokáží si vůbec představit jak těžké břemeno mi bylo uloženo! A říct jim to prostě nemůžu!!!/
„Nikam!“ ozvala se hromově Tsunade. Celkem to Nano překvapilo, jelikož jí vždy nechala jít, ale údiv na sobě nedala znát. Měla stále stejně zamračeně naštvanou tvář.
„Zakážete mi to? Povoláte ANBU? Jenom proto, že si chci jít odpočinout??? Chápu … měla jsem prostě umřít! Myslím, že se dočkáte tak nebojte!“ Složila jsem ruku do pečetě a zmizela na místě. Dala jsem si záležet abych za sebou zanechala nepořádek.
Ovšem, podařilo se mi jen vyhodit knihy z knihoven a pár papírů na stole rozházet. Měla tam uklizeno.
Hokage dosedla pomalu, lehce omámeně, na židli.
„Nech ji být … stejně bychom z ní už nic nedostali,“ snažil se jí uklidnit Jiraiya. Všichni věděli, že měl pravdu … pokud to nesměla říct, tak to prostě neřene.
Kakashi zamručel:
„Vůbec se mi nelíbí ty poslední dvě věty, co řekla. Možná to bylo ze zlosti, ale …“
„Vím, co myslíš…“ souhlasil s nim Sannin.

Rudovláska seděla za zábradlím na mostě a hleděla do průzračně lesknoucí se vody. Na tomhle místě už hodně dlouho nebyla. Pamatovala si, že jsem chodila, aby se uklidnila. Vždycky ráda házela kamínky do vody a sledovala jak čeří vodu.
Jeden, co neškodně ležel nedaleko od ní, vzala do ruky a chvilku ho převalovala. Prohlížela si ho zblízka.
/Tohle nezvládnu … jsem jen normální holka. Nemám zkušenosti z bojů a nejsem zas tolik silná jako moji protivníci. Vždyť … mají víceleté zkušenosti … několik bojů za sebou. Co já proti nim zmůžu??? Nic … čím víc o tom uvažuji … tím víc si kladu otázku, jestli sem radši neměla zemřít …/
Rozmáchla se a kamínek poslala po vodě. Ten několikrát poskočil po hladině a pak se ponořil na její dno …
Jak byla zamyšlená, měla vypnuté smysly a nevšimla si jiné přítomnosti. Jen tehdy, když jí dotyčný zezadu objal.
„Jsem rád, že si zpátky …“