Obecné
Tato povídka navazuje na mojí povídku Tajemná dívka z Konohy.
V kanceláři Hokage
"Hokage-sama můžu se vydat hledat Kei?" Prosil Sasuke Tsunade.
"Ne! Ty zůstaneš tady. Hledají ji ANBU." Odpověděla mu jako vždy Tsunade.
"A jsou nějaké nové zprávy?" Ptal se s nadějí Sasuke.
"Nic nového." Odpověděla zklamaně Tsunade.
"Dobře. A děkuji." Řekl Sasuke a otočil se k odchodu.
"Hlavně nedělej nic hloupého. Když se něco dozvím, tak ti dám vědět." Řekla Tsunade do zavírajících se dveří.
"Ahoj Sasuke-kun." Pozdravila Sakura Sasukeho.
"Takže, jelikož túra neproběhla podle mých představ s nemám náladu s vámi někam jít, tak jsme s Orochimarem vymysleli hledání pokladu." Řekl vesele Pein, kterého opouštělo jeho nadšení.
Vrah. Zrůda. Démon. I tak mě nazývali. Ale mně to bylo jedno. Stejně jsem měl v plánu je všechny zabít. I on mě k tomu ponoukal. Ten hlas hluboko uvnitř mě, chladnější a hrůzostrašnější, než já sám. Promlouval ke mně jen, když chtěl. Našeptával mi hrozivé věci. Nutil mě zabíjet, nutil mě nenávidět. Říkal, že nemám nikoho, kdo by mě měl rád, nikoho, komu bych mohl věřit. V čemž se nemýlil. Nemohl jsem věřit nikomu a ničemu, kromě sebe. Procházel jsem Sunou jako děsivý přízrak, jako tělo bez duše, provázen zlými pohledy.
[spoiler]„Dobré odpoledne.“ Řekla s úsměvem na rtech blondýna která právě vešla.
„Jak dlouho jsem spala?“
„Asi čtyři dny.“
„...“
„No...mohla by si nám říct kdo jsi?“
„Jmenuji se Naomi.“
„Dobrý začátek.“ Objevil se jí na tváři ještě zářivější úsměv.
„.....“
„Co si dělala v boji s Orochimarem a Sasukem?“
„Nic speciálního, něco jsem dlužila Orochimarovi, navíc jsem měla vlastní důvody.“
„Chtěla jsem se tě na něco zeptat.“
„Na co?“
„Jestli by si se nepřidala ke Konoze.“ A znovu se pousmála.
Naoki, Itachi aj Nagato nemohli popadnúť dych. Spoza rohu sa na nich usmieval jeden muž.
„Kde sa tu nabral on," premýšľali všetci traja.
„Myslím, že vás..."
Okolo Naokiho prúdila chakra, ktorá neskôr vybuchla. Znova sa nadýchol. Jedno nadýchnutie mu stačilo, aby vyrazil proti svojmu súperovi. Priložil mu kunai ku krku pokiaľ sa ešte spamätával z toho výbuchu.
„Môžeš pustiť ten kunai. Neprišiel som sem bojovať."
„Tak prečo si tu, Danzou?"
„To je jednoduché. Prišiel som pre informácie. A mám ich vás ako dosť."
Další den už mohl Naruto opustit nemocnici.
„Nepřehánějte to tolik s tím mluvením, jinak Naruto skončí zle,“ varovala Sakura.
„Budeme se snažit.“ Uzumaki nechápal, za to Hinata byla celá rudá.
„Co teď?“ ptal se Naruto.
Naši zombie společně s Orochimarem se chystali na bojiště, najednou těsně před Orochimarem přistál kunai.
„Kdo to-“ Nestihl dopovědět větu, protože se před ním objevila, jemu známá, postava.
„Snad sis vážně nemyslel, že půjdeš bojovat a mě z toho vynecháš!“ Před nimi stála kunoichi, dlouhé rudé vlasy svázané do ohonu, na sobě měla černé tričko bez rukávů, jen s ramínky, a k tomu přilnavé, též černé, třičtvrťáky a normální ninja obuv.
„Kdo to je Orochimaru?“ Zeptal se posléze Sasuke.
Kto je kto?
Poznajú Deidaru, toho bloňďáka. To znamená, že možno poznajú aj Itachiho. Takto môžem zistiť kto to vlastne je!
"Kto vlastne patrí do Akatsuki?" opýtala som sa zrazu. Ani sa nezačudovali nad mojou otázkou. Už si zvykli, že sa pýtam čokoľvek a hlavne kedykoľvek.
"Tu..." Kakashi mi podal nejakú knihu. Trochu ma to zarazilo, zprvu som si myslela že je to tá jeho perverzná Icha Icha Paradise. "To je bingo kniha. Tu..." Nalisttoval nejké stránky, "...sú tí, o ktorých vieme, že patria do Akatsuki."
Kap, kap, kap...
Někde poblíž zaslechla vodu.
Kap, kap, kap...
Kde? Nebyla si jistá. Snad proto, že držela pevně semknutá víčka, tak pevně, jako by na tom závisel její život.
Kap, kap, kap...
A kde že to vlastně je ona sama? Proč cítí kolem svého zkřehlého zápěstí něco tvrdého a studeného, proč ji neuvěřitelně bolí celé tělo, o záda se otírají hrubé kameny, a pod nohama není schopna nahmatat holými chodidly podlahu? Co se to s ní děje, jak se sem dostala?
Kap, kap, kap...
"Bráško! Bráško!"
"Hm?"
"No, víš, chtěl jsem tě o něco poprosit."
"A?"
"Jde o Kushinu."
"Ahá. Poslouchám."
"Potřeboval bych, abys zjistil, jaká je její oblíbená kytka. O mně se už říká, že s Kushinou chodím, i když jsem ji dnes poprvé někam pozval, a tak nemůžu jen tak jít a vyptat se na to někoho, protože by se to hned rozneslo."
"Jasně."
"Ale poslouchej, Shiki, neudělej nic pitomýho."
"Ty mi nevěříš?"
"No, tehdy jsem taky říkal, ať jí nic nenakecáš, a tys..."
"Ale pomohlo ti to, ne?"
"No, pomohlo."
Odpovědi se ale nedočkal. Oba dva na sebe hleděli a kdyby neměli masku, tak by zírali s otevřenou pusou.
Naruto si toho ovšem všiml.
„Děje se něco Kakashi-sensei?“ ptal se Naruto s obavami v hlase.
„Počkej tady.“ řekl mu už vyrážející do boje.
„Ale Kakashi-sensei…“ chtěl něco říct Naruto.
„Už ani slovo. prostě tu počkej a opovaž se mi pomáhat. Jenom dál hlídej bránu.“ řekl Kakashi, když si všiml, že chce Naruto něco říct.
Po odevzdání nukenina a nahlášení splněné mise jsme byli připraveni na odchod. Přesněji Naruto byl připraven, jako vždy, ale já ne. Yugito měla další a dnešní poslední úkol, a to dovést Naruta za brány vesnice. Já jsem se nesouhlasně mračil a nevnímal okolí. Proč tady proboha nemůžeme zůstat přes noc?
"Takže dnes nás čeká úkol mimo chatu." Řekl Pein, když dojedl svou snídani.
"A co to bude?" Zeptal se Kakuzu mezi sousty.
Když se Hinata ráno probrala, Orochimaru už vedle ní nebyl. Celé tělo jí bolelo. Není to tak hrozné, chodit můžu, ujistila sama sebe a vstala. Ve stoje se najedla a oblékla se. Podívala se na hodiny a zalekla se. Za tři minuty má být na cvičišti! Jestli se vůbec pohne….
Na cestě ke dveřím se srazila s Kabutem.
„Áh, Hinato-san, zrovna tě hledám!“
„Je pravda, že jsem se sotva hnula z ložnice,“ řekla suše hledaná. „Co se děje?“
Itachi, Nagato aj Naoki sa vydala smerom viac k Trávnatej. Cesta bola čoraz jednotvárnejšia.
„Čo je tu len jedna chodba?"
Naoki ako by privolal čo naozaj nechcel. O pár metrov sa objavila križovatka chodieb. Keď sa pozreli doľava, tak zhruba o pätnásť metrov bola ďalšia. Keď sa pozreli doprava a pred seba, tak to isté.
„Rozdelíme sa?"
„To by bolo moc nebezpečné," odpovedal Itachi na Naokiho otázku.
„Ale takto prejdeme viac."
„Áno. Ale budeme aj zraniteľnejší. Navyše nevieš, čo tu nájdeme."
Přitahovala mě. Hrozně moc mě přitahovala. Musel jsem vědět o každém jejím pohybu, což je jen chabá omluva za to, že jsem u ní ve skříní a tiše sleduju, jak se připravuje na koupel. Co mě k ní sakra tak táhne?! Může za to její lhostejnost, vnitřní klid či mírná povaha? Znervózněl jsem.
Keď Naruto odišiel do kancelárie, aby vybavil potrebné veci, Ayame sa práve vrátila. Hneď sa dala do práce a ja som sa zatvorila v izbe. Spratala som dôkazy o tom, že tu bol ranený Sasuke a vyšla som von z domu. Musím sa s ním porozprávať, vyriešiť to. Nevedela som čo mám robiť. Napadlo ma, či nie je u Naruta. Vedela som, že to bude riskantné, ale musela som ho nájsť. Keď som sa dostala do budovy Hokage, zastala som pred dverami, pretože som počula v Narutovej kancelárii ruch. Bol to Sasuke a Naruto. Zatajila som dych.
„Křup! Křup! Křup! Ááá!“ ozvaly se zvuky, při kterých byl Naruto hned na nohách.
To bude lehký protivník. Ani se nedokázal vyhnout mým pastím. Pomyslel si už postavený do bojové pozice.
„Kdo sem dal sakra ty pasti? Copak chtěj, abych se zabil?“ byl slyšet hlas. Pro Naruto velmi známý, ale nemohl si vzpomenout, koho je. Přemýšlel nad všemi Akatsuki. Nikdo z nich takový hlas neměl. Tak kdo?
Z lesa vyběhla postava. Pomalu se blížila. Naruto jí nemohl rozrušením poznat, ale pak mu to došlo.
Večer a ráno u Hinaty:
