Fade Into the Moonlight, 000- Prolog

„Jmenuju se Gekko’ü. Gekko’ü Tokush’gåwa. A nejsem tím, za koho mě máte. No , nejsem ninja. Jsem prostý lovec a žiju v Zemi Mrazu. Žil jsem si prostý život lovce, až do dnešního dne. Sice jsem v této zemi zastihl ledacos nevysvětlitelného a vždy jsem si z toho vzal nějakou zkušenost do života. Ale tohle mě snad poznamená až do mé smrti. A začínalo to klasickou denní rutinou lovce. Byla zima, polární noc a vánice. Silná vánice.“
V zasněžených lesích panoval zmatek. Což v té zemi nebylo nic zvláštního. Dravci lovili svou kořist. Jenže tentokrát kořistí byli lidé. Čtyři lidé pronásledovaní statným ledním medvědem. Medvěd dostal lidi na otevřenou planinu a chystal se k úderu. Jenže ještě než úder tlapou padl, medvěd se svalil k zemi a krvácel z krku. Šedovlasý ninja s maskou na ústech se rozhlížel po jejich zachránci. Stejně tak i černovlasý kluk s modrým tričkem. Blonďák v oranžovém a růžovláska v červeném užasle sledovali padlého medvěda. Náhle byli ninjové obklíčení, hroty oštěpů jím mířily na hrdla a něco nesrozumitelného křičeli.
„Senzace! Co teď, Kakashi-senseii?“ Zeptal se blonďák šedovlasého muže a vytáhl kunai na svoji obranu. Lovci pořád povykovali a máchali oštěpy.
„Bastai’o!“ Zarazil lovce mladě znějící hlas. Hlas zněl trošku sychravě, jako kdyby majitele zle škrábalo v krku. Majitel mluvil i krapet s plným nosem. Lovci sklonili oštěpy a ninjové spatřili mladíka zahaleného do kožešinového pláště a s bílou kapucí na hlavě. Od mladíka vyšlo pár jisker a rázem měl v ruce hořící pochodeň. Jeden z lovců k němu přišel s dotazy. Jejich řeči bohužel ninjové nerozuměli. Mladík přišel blíž k ninjům, aby si je prohlédl.
„Tenhle symbol jsem už někde viděl.“ Pronesl mladík tajemně a podíval se na Kakashiho čelenku. Spirála a šipka. Bez pochyby. Mladík si sundal kapuci, odhalil tím své černé a delší vlasy v culíku. Chtěl udělat těm ninjům radost, aby věděli s kým vyjednávají.
„Co vás přivádí do tak nehostinné země, jako je Země Mrazu?“ Zeptal se mladík ninjů. Slovo si vzal šedovlasý muž, zjevně jejich velitel.
„Z obyčejné mise se vyklubala záchranná mise. Původně nás bylo pět.“ Vysvětlil šedovlasý muž. Mladík něco nenápadně hledal pod svým pláštěm.
„Povedlo se nám tu ztratit našeho týmového kolegu.“ Vysvětloval dál šedovlasý.
„Chápu. Každopádně, tohle není bohužel úkol pro vás.“ Začal mladík, jenže blonďák ho zuřivě přerušil.
„Jak není? Jsme její přátelé a chceme jí pomoct!“ Vykřikoval blonďák, až ostatní lovci zase namířili své oštěpy na čtveřici.
„Sklapni už, Naruto!“ Okřikla ho růžovláska a silně praštila blonďáka po hlavě. Mladíka to nevyvádělo z klidu, jen zvedl svoji levačku a lovci sklonili zbraně. A něco v ruce držel.
„Znáš tenhle terén?“ Zeptal se mladík blonďáka temně a chladně. Setkal se s negativní odpovědí.
„Umíš stopovat?“ Zeptal se znovu mladík, opět záporná odpověď.
„Tak nežvaň a zůstaň v bezpečí.“ Dokončil mladík, když se narovnal. Pak ale zavelel.
„Yarllah neehms’e! Yarh!“ Všichni lovci se začali starat o mrtvolu.
„Pojďte se mnou. Zavedu nás do naši vesnice.“ Navrhl mladík a otočil se k ninjům zády.
„Počkej! Řekni nám alespoň tvé jméno!“ Vykřikla růžovláska.
„Lovci nemají povoleno říkat svá jména jen tak někomu.“ Odsekl mladík a popošel dva kroky. Hned ale lehce vyprskl smíchy, když na sobě ucítil nechápavé pohledy.
„Dělám si srandu. Jmenuju se Gekko’ü. Gekko’ü Tokush’gåwa.“ Představil se mladík, ve svém jméně dal důraz na U.
„Děkujeme za záchranu, Gekko’ü. Já jsem Kakashi Hatake.“ Představil se šedovlasý muž, když se Gekko’ü ohlédl přes rameno.
„Sakura Haruno. Těší mě, Gekko’ü.“ Představila se růžovláska a chtěla nabídnou ruku. Gekko’ü se jen otočil a kývl na pozdrav.
„Naruto Uzumaki, dattebayo! Taky znám jako…“ Chtěl se vychloubat blonďák, černovlasý kluk ho ale setřel.
„Usuratonkachi.“ Naruto začal vyvádět, Gekko’ü ale nehnul ani brvou.
„Sasuke Uchiha.“ Představil se černovlasý kluk jak jinak, než arogantně.
„Beino. Tak tedy za mnou.“ Nakázal Gekko’ü a následoval své lovce, kteří za sebou táhli mrtvého medvěda.
Kakashimu se povedlo srovnat s Gekko’üem krok a ptát se ho.
„Takže ty jsi lovec?“ Zeptal se Kakashi, Gekko’ü jen mírně kývl hlavou.
„Myslel jsem, že něco takového už na tomhle světě není.“ Začal Kakashi s pochybnostmi.
„Částečně. Nás lovců, původních obyvatel, je už strašně málo. Všechno to začalo, kdy ninjové začali osidlovat naše území. Někteří ninjové nás brali za sobě rovné a nabídli nám jejich pomoc, výměnou za území. Bohužel, drtivá většina lovce nemilosrdně pozabíjela.“ Vysvětlil Gekko’ü a dál si svítil na cestu.
„Takže jste něco jako domorodci?“ Zeptal se znovu Kakashi.
„Sí. A jak jsem řekl, je nás strašně málo. Ninjové nás pomalu vytlačují z naší země. A my, lovci, se snažíme už jen přežít.“ Odpověděl Gekko’ü a kráčel dál. A ani mu nedělalo problém se brodit hlubokým sněhem, spíš na sněhu stál, zatímco Kakashi byl skoro po pás probořený.
„Teď se zeptám já. Jak se vám povedlo ztratit vašeho zbylého člena?“ Zeptal se pro změnu Gekko’ü, pořád držel něco v levačce.
„Vím jen to, že jsme byli přepadeni. Zjevně to byli taky lovci, jenže oděni celí v tmavě modrém oblečení.“ Odpověděl Kakashi. Znepřátelený kmen. Jak typické, proběhlo Gekko’üovi hlavou. Pak ale podal něco Kakashimu. Byla to čelenka se stejným symbolem, co měl i Kakashi a jeho studenti.
„Patří to mezi vás?“ Zeptal se Gekko’ü a posvítil na čelenku.
„Ano! Tahle čelenka patři Adě! Kde jsi ji vzal?“ Zeptal se Kakashi.
„Našel. A proč zrovna ji?“ Vyzvídal Gekko’ü dál, když opět převzal čelenku.
„Nemám ponětí. Jeden z nich řekl, sice lámanou japonštinou, že ona je ta pravá. Najdeš ji?“ Zeptal se Kakashi s nadějí v hlase. Podíval se Gekko’üovi z oka do očí. Jeho tvář vypadala zajímavě. Fialová barva očí, samotné oči se podobaly kočičím, i jeho uši byli mírně zašpičatělé. Ale jeho jizva na čele ho celkem zaujala.
„Sí. Najdu. Ale nejprve se musím připravit. Jen tak mimochodem, jaké je její jméno?“ Zeptal se Gekko’ü, když stál u okraje útesu.
„Adha, proč?“
„Poptám se. Pojďte. Tady v tom údolí leží moje vesnice.“ Pokynul Gekko’ü hlavou a začal sestupovat do údolí. Tým 7 za ním.
„Páni, co to je? Ta světýlka?“ Zeptala se užasle Sakura při pohledu na dno údolí. Skutečně, na dně bylo pár mihotavých oranžových teček.
„Moje vesnice. Pokud se vám povede v téhle zemi najít ostatní Lovecké kmeny, jejich vesnice budou vypadat stejně.“ Vysvětlil Gekko’ü a rozhrnul svůj plášť, aby mohl svoji pochodeň uhasit o svoje kožené kalhoty. Celý Tým 7, až na Sasukeho, si Gekko’üa přejel od hlavy až k patě a naopak. Jak vypadá jeho hlava, už víme. Pod šedým kožešinovým pláštěm skrýval tmavě šedé tričko s dlouhými rukávy, které byly bílé, stejně jako kapuce. Tmavě hnědé, kožené kalhoty trošku obepínaly jeho nohy a končily kousek pod kolenem. Tam už své místo braly vysoké, taktéž kožené, uzavřené boty. Okolo pasu měl černý opasek. Na bedrech pár poutek, dvě z nich mu zabraly dva cepíny, které se křížily rukojetí. Hned vedle cepínů byly dva obaly. Bůh ví o jejich obsahu.
„Co? Gekk… Ge… Sakra!“ Začal prskat Naruto, protože si zamotal jazyk.
„Gekko’ü?“ Opravila ho Sakura.
„Jo, to jsem chtěl říct. Nic proti, Gekko’ü, ale vypadáš trošku jak kočka!“ Postřehl Naruto, ale i tak měl trošku problémy vyslovit jeho jméno.
„Sí. Já vím. Pojďte, už jen kousek.“ Popohnal je Gekko’ü a pokračoval v sestupu. Celá cesta byla osvětlená pochodněmi, které buď byly zaražené v zamrzlé skále a nebo ve sněhu u cesty.
„Ten Kočičák mi trošku nahání strach.“ Pošeptal Naruto Sakuře, aby to Gekko’ü nezaslechl.
„Mi trošku taky, ale měli by jsme mu poděkovat. Kurenai-sensei by nás asi pěkně seřvala, kdybychom se vrátili bez Adhy.“ Uznala Sakura. Sasuke jako vždy zarytě mlčel, přemýšlel, jak se dostal do takového týmu. Ale Gekko’ü to všechno slyšel.
Jeho vesnice byla sice malá, ale krásná na pohled. Domky vytvořené z ledu, občas zdobené růžicí krystalu. Uprostřed vesnice stál totem a u něj hořel oheň.
„Páni, to vypadá moc hezky.“ Užasla Sakura na tu nádheru. Náhle Gekko’ü hvízdl a k němu přiběhla menší, šedá a černě flekatá kočka. Hned na to ale odběhla a k mladému lovci přicházel mladík, jen o trošku silnější postavy a krátkými hnědými vlasy. I jeho oděv byl stejný, jen jeho tričko bylo čistě šedé a bez kapuce.
„Gekko’ü, kolik ti je, pokud se můžu zeptat.“ Ozval se Kakashi, když se probral z transu.
„Čtrnáct.“ Odpověděl Gekko’ü a šel naproti svému příteli.
„Salvia, Kakkò. Come stai?“ Zeptal se Gekko’ü svého přítele, který je teď znám jako Kakkò.
„Beino, amisca. Koho to vedeš?“ Zeptal se Kakkò. I on mluvil trošku s plným nosem.
„Pár poutníků. Poslyš, mám na tebe pár proseb a budu tě potřebovat, amisca mi.“ Načal Gekko’ü a pokynul ninjům, aby ho následovali do jeho domku. Jeho domek byl skromně vyzdobený. Postel, stůl, pár židlí a krystalová růžice jako osvětlení. Gekko’ü a Kakkò cosi spolu řešili ve své mateřštině, čemuž ninjové z Konohy nerozuměli. Jen seděli a poslouchali, jak celkem hezky to zní.
„Bieno, amisca. Postarám se o ně.“ Přijal nakonec Kakkò prosby svého přítele.
„Grazzo, Kakkò. Tohle máš u mě.“ Poděkoval Gakko’ü a přešel k růžici. Na zdi nad ní měl zavěšený luk, toulec se šípy a dvě sečné zbraně, které připomínaly Katary vyrobené z čistého krystalu. Tím vším se vybavil a vyšel ven. Ještě naposledy připomněl Kakkòuovi, ať se o ně postará.
Sakura prohledávala vesnici v naději, že Kočičáka najde. A našla ho. Krčil se u menší smečky těch šedých koček.
„Tady jsi Gekko’ü.“ Hlesla Sakura, když ho našla.
„Salvia, Sakuro. Co se děje?“ Zeptal se Gekko’ü a začal si pohrávat s malými koťaty.
„Chystáš se na cestu?“
„Sí. Neboj se. Mi můžeš věřit.“
„Já ti věřím. Já ti věřím. A Kakashi-sensei taky. Jenom mě zaujal tvůj vzhled.“ Začala Sakura a sklonila se ke Gekko’üovi.
„Poslouchám.“
„Naruto říkal, že máš pár kočičích rysů. Hlavně tvé oči a uši.“ Vysvětlila Sakura svůj dotaz a Gekko’ü si jen vyhrnul rukáv na levém předloktí. Černě vytetovaný čínský znak pro Levharta sněžného(už zase) ohraničené čtyřmi kroužky.
„Co to je?“ Zeptala se Sakura. Gekko’ü jen ukázal na kočky před sebou.
„Povím ti takovou zajímavost. Když se tady narodí další vesničan, dostane do vínku Mentální propojení se zvířaty. Zvířata se liší. Já jsem jako jediný dostal Mentální propojení s nimi. Zbytek má jiné.“ Vysvětlil Gekko’ü a dál si hrál s koťaty.
„A to jsou kterékoliv zvířata v téhle zemi?“ Zeptala se znovu Sakura.
„No. Tady se Mentální propojení řídí podle čtyř zvířecích božstev. Bílý tygr, Sněžný levhart, Lední medvěd a Polární vlk. Ale Mentální propojení s kočkami je vzácné. Většinu tvoří vlci, v menším množství pak medvědi.“ Uvedl Gekko’ü Sakuru do dění.
„Takže jsou něco jako přivolané zvíře? Že ti pomáhají a tak různě?“
„Sí. Na ten způsob. No, půjdu. Čím rychleji, tím líp.“ Zakončil Gekko’ü a zvedl se.
„Gekko’ü, ještě než odejdeš. Máme celkem problémy vyslovit tvé jméno. Rozhodli jsme se ho zkomolit na Gekkou.“ Řekla ještě Sakura, než Gekko’ü stihl odejít.
„Proč zrovna Gekkou?“
„Protože to zní podobně. A navíc, má hezký význam.“ Odpověděla Sakura s mírným úsměvem.
„Chei coasa signe’ifisca?“ Zeptal se Gekko’ü, čemuž Sakura trošku rozuměla. Kakkò je pomalu učil jejich jazykem a Sakura zase vyhrávala na plné čáře.
„Měsíční svit.“ Odpověděla Sakura s úsměvem.
„Bieno. To zní dobře. Tak uvidíme se později. Ciao.“ Rozloučil se Gekko’ü, než začal šlapat cestu z údolí.
„Hodně štěstí, Gekkou.“ Popřála Sakura, když Gekko’ü byl v půlce výšlapu.
„Sí. Tady začíná moje výprava.“