Obecné
Hinata se držela v těsném závěsu za Yamatem a neustále se rozhlížela byakuganem po okolí. Naruto si pozpěvoval a pak kýchl. Kiba se na něj utrhl. („Zpíváš falešně! A všemu nás všecky nakazíš! Styď se! Proč máš safra takovou radost! Jsme na misi, chlape!“) Hinata potom kýchla taky a stejně tak Shikamaru.
„Hibato, ty máš taky rýbu?“ zeptal se Naruto a vysmrkal se.
„Hnn, Já jsem v pořádku...“ šeptla Hinata a vytáhla si z tašky termosku s čajem, který si nalila ráno.
O NĚKOLIK TÝDNŮ POZDĚJI V OTOGAKURE NO SATO:
"Uwaháááá! Bleáááh!" Sakura měla velmi silný pocit, že za chvíli z ní vyleze do kýble, který držel poněkud bledší Raigy i žaludek. Zhluboka se nadechla čekající další nával zdánlivě nekonečného proudu zvratek a chvíli se jí zdálo, že "už to přešlo", nicméně to byl jen okamžik před dalším "maelstromem" zvratek letícím do kýble. Když to skončilo zhluboka oddechovala a bylo jí jasné, že je konec... konečně, po půlhodině nekontrolovatelného "blití" byl konec.
"Cože?" Zeptal se Pein s vyvalenýma očima a bradou až na zemi.
"Tak znovu a pomaleji. Ty lovíš bijuu a já."
"Stop! To jsem slyšel, nejsem úplný de.il, ale nemůžu uvěřit svým uším." Přerušil Pein Orochimarovo vyprávění.
"Uf, to jsem rád, že to nemusím znovu vysvětlovat, jak nějakému retardovi." Usmál se na Peina Orochimaru.
"Ha Ha Ha. Ale k věci, co tak najednou?" Optal se mrzutě Pein, kterého už začínal deptat Orochimarův úsměv.
Sasuke nemal vďaka sharinganu ani najmenší problém sa vyhnúť Hidanovmu šialenému mávaniu s kosou. Hidan len sekal a sekal. Ani nerozmýšľal kam mieri. Zopárkrát Sasuke zostal iba tak stáť. Hidan mieril vedľa.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu."
Hidan sa však nezastavil. Kosou útočil naďalej. Ohnivú útok ho nedokázal zastaviť.
„Vážne je nesmrteľný," pomyslel si.
UPOZORNĚNÍ K PŘÍBĚHU:
Kdo jste neviděl anime Death Note, asi se v tom nebudete moc orientovat...-_-"
(jo, budu to psát všude xD)
-----------------------------------------------------
[i]"Ode dneška Tobi není Tobi," řekl vítězoslavně a s patřičnou dramatičností strhl lízátkoidní masku ze své tváře a odhodil ji na zem, kde skončila rozbitá na několik kusů.
"Ode dneška Tobi bude..." odmlčel se, vymýšlejíc děsivě znějící jméno.
"...Madara."
,,Prosím, zober si mňa!
020 - „Co si o sobě sakra myslíš?!“
„Je to s náma špatný,“ řekl Tobi, „Itachi a Konan od nás odešli, Kisame a Sasori jsou mrtví, zbýváte už jen vy,“ rozhlédl se po přítomných. Po Hidanovi, Kakuzuovi, Zetsuovi a Deidarovi.
„Žádná novinka, ku*va,“ utrousil Hidan a začal se houpat na židli, na které seděl. Samozřejmě nechybělo sprosté slovo. Tobi po něm střelil pohledem.
„Měli bysme to rozpustit a jít si každej po svejch...“ řekl Deidara.
„To nemyslíš vážně?!“ zeptal se tichým, ale varovným hlasem Tobi.
„Zatracené papíry. Pořád se tu kupí další komíny listů. Kdo má chuť dělat takový kraviny?
Uběhl již týden, co se vydal z Konohy. Prostě šel tam, kam ho nosy nesly. Všechny úkony od rozdělání ohně, chycení potravy a následně její příprava mu připadaly povědomé. Ovšem nemohl si stále nic vybavit. Jen měl před očima toho Hyuugu, jak prosí o život své dcery.
Mozek ho nutil přemýšlet nad tím, že jeho dcera musí být výjimečná.
Jeho kroky směřovaly i do Suny, ovšem na poslední chvíli se jí vyhnul. Jak správně si domyslel o jeho případných přátelích.
Minuty ubíhaly a měnily se v desítky minut. Shromáždění rádoby-cosplayerů stále sedělo v kumbále...ehm, Oroušově improvizovaném pokoji a čekalo, až se dostaví zbývající člen. Nechtěli si to přiznat, ale všichni do jednoho se nemohli dočkat pohledu na Deidarovo ponížení. Nebo minimálně chtěli prostě vidět tohohle ženo-muže, který už tak na okolí působil dost dívčím dojmem, jak se popere s, nebuďme zlí, ne přímo ošklivou, ale rozhodně nedostatečně přitažlivou Haruno Sakurou.
Jednoho krásného slunečného dne se Saiovi povedlo nakreslit delfína, co mu uvízl v paměti, když si prohlížel encyklopedii o zvířatech. Zachytil každý detail kapky vody, které se třpytily na delfínově šedé kůži jako perličky. Vypadal jako živý.
„Páni, ten je pěkný,“ pochválila Sakura.
„Opravdu? Mě přijde obyčejný, nemyslíš?“ Sai měl jako vždycky pochybnosti.
„Ano, je to skvělé. Navíc Iruka* byl náš první sensei a první člověk, co mě viděl, takového jaký jsem doopravdy!“ pochlubil se Naruto.
„Shizune dones mi čaj! Není mi nějak dobře!“ kříkla Tsunade.
„Ano Tsunade-sama.“ odpověděla Shizune.
Tsunade začala kašlat. Sice nepostřehnutelně, ale určitě ano. Mezi kapičkami co vykašlala, byly i miniaturní kapičky krve. Tsunade ovšem nevěděla o blížící se nemoci, protože ty kapičky byly tak malé. Myslela si, že je to normální kašel.
„Tak kde je ten čaj sakra?!“ křičela už naštvaná Tsunade.
„Už se to nese Tsunade-sama. Jste v pořádku? Jste nějaká bledá.“
„Jsem v pořádku. Je to jen kašel.“
Kabuto odvrátil další útok. Mezitím se na můstek seběhlo několik dalších ninjů – spojenců Kabuta a spojenců Takashiho a Hinaty. Hinata pořád mířila na Kabuta, který se od doby, co se objevil takřka ani nepohnul.
Takashi provedl rychlý výpad a vrhl se na Kabutovy podřízené, kteří reagovali strašně rychle. Hinata ho kryla zezadu a střílela na všechny okolo dvou metrů. Takashi jí hodil kunai, který byl napuštěný jedem. Hinata už dokázala zkombinovat jed a chakru a vytvořit tak jedovatý šíp: Jeden z poskoků se skácel k zemi.
[center]„Au moje hlava bolí jako čert!“
„Copak jste špatného sněd?“
„Ne, jen mi děsně třeští, motá.“
„Nepotkal jste nějakého v*la?“
„Ne, nejsem si toho vědom.“
„Nečertěte se, ptal jsem se jenom.“
-
Kakashiho anamnéza? Migréna.
Zpívá mu tam jeho siréna,
co nevypadá jako muréna.
Láká ho svým zpěvem,
pro něho řevem.
Bolest po chvíli ustává,
náhlý klid ho uspává.
-
„Už jasně lépe mi je.“
„Neuštkla vás zmije?“
„Co tě nemá, jen prostá bolest hlavy.“
„Ať nemáte pravidelně tyto stavy.“
Tokime : Čas letěl jako voda, ani jsem si pomalu neuvědomovala, kolik uběhlo dní od mého uvěznění. Yoru se za mnou ještě ani jednou nestavil, nevěděla jsem, zda mě to těší nebo mrzí, ale srdce se přiklánělo spíše k té druhé variantě, přeci jen mi přirostl k srdci. Uslyšela jsem kroky, byly tiché, sotva slyšitelné. Někdo si venku odkašlal.
„Jistě, jistě,“ ozval se jeden ze strážných a zachrastily klíče. Přišel pro mě. Srdce mi poskočilo, byla jsem šťastná, opravdu šťastná.
„Yoru?“ zavolala jsem ke dveřím.
„Ano?“ vrátilo se mi ledovým hlasem. Polkla jsem a vše mi došlo... Nepřišel pro mě, ale pro Itachiho, není tu pro mě.
[i]Zadíval jsem se na oblohu plnou oblaků. Krátkovlasé děvče nade mnou vypísklo a zčervenalo. Jen na chvíli jsem svou knihu položil do trávy a naposledy se podíval do plachých očí své dívky. Ruce měla přitažené k tělu, jako kdyby se bála se mne dotknout.
Cíleně jsem její jemnou ručku stiskl a utrhl jsem fialový květ, který mi ji blízce připomínal. Dívka se na mě váhavě dívala. Já jsem se díval na ni. Najednou jsem si uvědomil, že jsem nepadl do trávy vedle ní, ale do jejího klína.
Konečně jsem ho spatřila,
plného hněvu a zla,
do té podoby,
do té jsem se kdysi zamilovala.
Oči černé jak noc sama,
pleť bledá jak sníh,
to s tebou udělal Orochimaru-sama,
prosím, odpusť mi můj hřích.
Stejně jako můj sen,
tak i já upadnu v zapomnění,
že náš tým bude zase jeden,
to je jen sladké vábení.
„Sasuke!“ Vyhrknu spěšně,
dívám se na něj jemně.
„Chci jít s tebou!“ Naléhám osamocena,
nikým nezrazena.
Dívá se na mě s vražedným úmyslem,
na zemi ležíc jeho kamarádka,
začínám se klepat strachem,
„Uděláme přesně tohle…“ Naklonila se Yugito k Narutovu uchu a sdělila mu to. Nebyl to nějaký velký plán nebo tak něco. Prostě jen primitivní strategie, jak utéct. Naruto přikývl a čekal na povel.
„Teď.“ Křikla už hlasitě Yugito a oba vyndali kouřové bomby, které následně hodili o zem. Objevil se fialový kouř.
„Teď.“ Ozvala se přes kouř znovu Yugito a Naruto si vzal ode mě další chakru pro rychlý útěk. Nii udělala to samé. Oba za pár sekund přistáli na jedné z větví na pokraji lesa.
V místnosti, které se říkalo ošetřovna a kde to nebylo zrovna nejčistší, avšak zde bylo to nejmodernější vybavení, trávila Sakura nejvíc svého času. Žádný volný čas neměla, pokud nepočítala pětiminutové přestávky na jídlo, nebo na svou osobní potřebu. Rychle se rozšířilo, že Itachi opatřil lékařku, proto za ní členové Akatsuki neustále chodili s nějakým neduhem. Sakura si začala pomalu zvykat na to, že bohužel neuvidí pouze Itachiho nebo Kisameho.
Naoki rozprával hodnú chvíľu. Nagata s Itachim niektoré veci trochu zaskočili. O niečom ani nepočuli.
„Lepšie by bolo, kebyže tvoj pokrok vidíme v boji," hovoril Itachi.
„Vy by ste boli ľahký súper pre mňa."
„Naoki, nejako zabúdaš, že proti doujutsu sa bojuje ťažko."
„Ja viem, Nagato. Ale aj ja mám sharingan."
„Ale nedokážeš s ním narábať tak dobre ako každý lepší Uchiha. A na našej strane sú skúsenosti."
„Niekoľko desiatok, možno stoviek, súbojov, ktoré sme absolvovali, len tak ľahko nevymažeš," povedal Nagato.
