Jak chtěl Pein vyznat lásku

Přitahovala mě. Hrozně moc mě přitahovala. Musel jsem vědět o každém jejím pohybu, což je jen chabá omluva za to, že jsem u ní ve skříní a tiše sleduju, jak se připravuje na koupel. Co mě k ní sakra tak táhne?! Může za to její lhostejnost, vnitřní klid či mírná povaha? Znervózněl jsem.
Prošla blízko kolem mého nanicovatého úkrytu. Jak jsem mohl být tak hloupý a lézt k ní do skříně?! Je to přeci kunoichi! Každou chvíli mou přítomnost musela zaregistrovat! A jakmile mě objeví, nepomůže mi ani můj jedinečný Rinnegan. To je konec! K mému překvapení se však odebrala do koupelny.
Naskytla se mi příležitost ke strategickému ústupu. Měl bych jí využít? Ne. Rozhodně zůstanu. Jak jsem tak tiše seděl, zmocňovaly se mého čím dál tím více zatemnělého mozku chmurné myšlenky.
Vzpomínal jsem na dobu, kdy Konan byla roztomilým, veselým děvčetem a já, Nagato, uzavřeným, smutným dítkem. Nějak se jí však podařilo rozbít mou ulitu tvořenou smutkem s odtažitostí a otevřít mě světu. Yahiko a Jiraiya-sensei jí malinko pomáhali. Ach, ti dva. Tak skvělí shinobi a tak špatně skončili. Kdyby Yahiko nezemřel, pravděpodobně by dnes s Konan tvořili šťastný pár. Zastyděl jsem se, když mě při této myšlence naplnila žárlivost. Žárlit na mrtvé je docela ubohé.
Yahiko byl můj nejlepší přítel, bylo ironické, že zemřel právě mou rukou. Svět je kruté místo, když nutí přátele se navzájem zabíjet, jenže v našem případě to byly hrátky osudu. Nikdy bych Yahikovi neublížil, byl jsem donucen. Kdybych to neudělal, Konan by byla mrtvá.
Yahiko byl hrdina, který se obětoval, a za to ho budu do smrti obdivovat stejně, jako obdivuju svého mistra Jiraiyu. Jiraiya.. další z mých blízkých, kterého jsem musel zabít. Ovšem co znamená jeden život ve srovnání s životy, které díky tomu zachráním? Zemřel ve jménu míru. On vlastně zemřít nemusel. Měl tolik příležitostí k útěku, ale žádné nevyužil. To se od něj dalo čekat. Přeci jen byl z Konohy, zdědil Ohnivou vůli, která všechny z vesnice po celý život provází.
Jen Itachi je výjimka. Ten se jí vzdal. Vždy se najde černá ovce, že? Ale proč sakra přemýšlím o Itachim?! Kde jsem to skončil? Ano, Jiraya.. Jeho oběť také nebude zbytečná, to přísahám! Už žádné války, už žádné utrpení! V novém světě, v mém světě, tohle nebude existovat. Bude to nádherné.
Jestlipak je z toho Konan také tak nadšená, jako já? Určitě ano. Ona sama přeci také kvůli válce přišla o všechno, nejprve o domov, pak o rodiče a nakonec o lásku. Tolik let od té doby uběhlo a ona se tím stále trápí. Jistě, některé rány ani čas nezahojí. Moje rány jsou také stále jakoby čerstvé. Stal jsem se Bohem a přesto nejsem šťastný.
Vlastním legendární Rinnegan, ale nejsem schopen vyznat lásku ženě. Komické. Co když se mi vysměje? Co když tím zničím naše přátelství? Měl jsem se o tom nejdřív poradit s Hidanem, ten má zkušeností na rozdávání, pomohl by mi. Taky jsem si to nejdřív mohl natrénovat na Deidarovi, jemu by se to nelíbilo, ale mé sebevědomí by stouplo. No, teď už bylo pozdě. Do karet mi nenahrává ani fakt, že na ni vybafnu ze skříně. Ach jo, jsem ztracený případ. Jenže mám tělo Yahika, toho muže, kterého stále hluboko v srdci miluje. Mohlo by to krapet pomoct.
Přemýšlím tady o ostatních, ale nad sebou se nezamyslím. Jak jsem vlastně skončil já? Šéfuju bandě nejhorších nukeninů, jací kdy chodili po světě. Loutka, chodící bomba, maniak s kosou, kleptoman, slizký had, lízátko, žralok, chladný génius, aloe vera. Opravdu různorodá skupina. Alespoň, že ten had je pryč. Měl jsem takový nepříjemný pocit, že se snažil sbalit Itachiho. Ale o čem to zase přemýšlím?!
Konan je tu jediná žena, musí to pro ni být hrozné. Na druhou stranu ji hýčkáme – podařilo se jí vydupat kloboučky s rolničkama a lakování nehtů. Stejně být v jejím postavení, zblázním se. Vlastně ani já to nemám jednoduché. Kromě toho, že jsem vůdce výše zmíněné skupiny, mám taky několik různých těl, přičemž moje vlastní tělo je uschováno v jeskyni pod naším sídlem. Sedí na železném trůnu, který se jednou určitě stane i jeho hrobem, dopadá na něj prach a sluneční svit nevidělo věky. To jsem to dopadl.
Ach, Konan se konečně vrátila! Seberu odvahu a půjdu jí říct o svých citech. Vydržel jsem spoustu horších věcí, takže mě nějaké vyznání lásky nezabije, jsem přeci Pein! Ale i tak mi držte palce!