Rozhodnout se Kap. 15.

Co to s ním je? Ani nic neřekne? Co je to proboha za kluka? Ustoupila zpět až na úroveň Bory a čekala. Pozorovala, jak si tam leží. Jako by vedl válku o to, co má udělat. Po dlouhé chvíli se pomalu začal zvedat ze země. Zatnul pěsti, které se mu začaly tou silou chvět a bělet. Z pusy mu vytekl tenký pramínek rudé krve, naznačoval, že rána musela být velmi bolestivá.
Yugito tato dramatická situace nebavila a rozhodla se to ukončit. Byla zaskočená nulovou reakcí svého syna. Udělala jediný krok vpřed, ale přesto zase se strnule zastavila. V milisekundě ucítila prudký ledový vzduch, který ji na chvíli ovinul pevný uzel okolo krku, avšak hned pokračoval dál. Postava se mihla před tělem arogantní Uno, popadla ji za ramena a společně s ní zase zmizela. Dívka nestačila jakkoli zareagovat. Yugito se podívala na místo, kde měl stát Naruto, byl pryč, prázdno, jen se znovu zvedl prach.

Cítila pevné sevření, věděla, že se útočník nesnaží o jemnost. Okolo byl hrozně zvláštní prostor. Všechny různá zákoutí jejich země a místa, která nikdy nepoznala. Probíhaly jí okolo nosu, i když to netrvalo nijak dlouho, jejich různotvarost a barevnost jí dávala pocit, že sní. Vynořovaly se z neprostupné temnoty. Motala se jí hlava a tělo jí těžklo.
Hodil ji přes svá záda, všimla si dvou mečů, které měl. Cesta trvala jen pár sekund. Natáhl k ní ruku dozadu, ale vzal si meč. Teprve teď se zmohla na nějaké slovo, probralo ji to.
„Ty mi chceš uscheknout hlavu, nebo co?“ zaječela.
„Ne,“ odpověděl s klidem, prostě. Najednou se všechno přestalo točit a Uno ucítila vůni trávy a dřeva. Kluk co ji násilně držel, stál na větvi vysokého stromu, uprostřed pro ni neznámého lesa. Svižně hodil meč do stromu před nimi. Znovu ztratila vědomí kde je, ale tentokrát jen na chvíli. Cítila, jak se s ní manipuluje a poté naprostou bezvládnost. Otevřela oči. Ten kluk stál naproti ní. Ale, kde jsem teda já? Rozhlédla se.
„Co-co to s*kra?“ vytřeštila oči, „Ty si mě tu pověsil? Jak si to do-…“ nedořekla.
„Teď zase budu mluvit já,“ prohlásil, Uno byla jako zařezaná, jeho hlas byl tak melodický a přitom tak ledově chladný, že kdyby ho snad přerušila, navždy by toho litovala, „Nedala jsi mi možnost představit se, jsem Kanji. Myslím, že bys měla znát jméno toho, koho zmlátíš,“ ukázal na ni prstem, „Nechápu tě, nevíš o mně nic. Prostě nic. Jak mě můžeš soudit, podle toho jak vypadám. Nevíš, kdo jsem!“ Nezdál se tak, ale byl hrozně nervózní. Nesmím ukázat slabost, jinak se mi bude posmívat do konce života. Mysl byla pevně rozhodnutá, ale tělo hrozně napnuté. Nejistě přešlápl. Uno na to měla nos, byla velmi všímavá. Ta jeho drsňácká hradba se hroutí. Její obvyklá nebojácnost byla zpět.

„Protože prostě už taková jschem a navíc, nechápu, proč zrovna ty máš nahradit mého přítele!“
„Omlouvám se, ale já tu nechtěl být.“
„Nebuď směšný, copak ty sches schem nevnutil sám od schebe?“ stále pokračovala z plných plic, „Byl to jeho schen, stát sche chuuninem hned, jak to bude možné a tys mu tu naději schebral. Znemožnil si jeho schen, stát sche uznávaným ninjou!“ z jejího bojovného hlasu šlo poznat, jak ho má ráda.
„Bude moci příští rok to zkusit znovu. Vždyť…“
Neustále ho přerušovala.
„Ne, nebude. Každý to ví. Je to jako zákon, Raikage dává jen jednu šanci. Kdo to nedokáže, je ztracený a může dělat, co chce, už to nezmění. Tady platí jen jedna šance, cizinče,“ proč mu to vůbec s*kra vysvětluju, nezaslouží si to! Viděla, že se chystá něco namítnout. Zakročila hned.
„Tobě to stále nedochází? I ti, co půjdou příště, sche budou o tu šanci prát a nevzdají sche jí. Inn byl donucen Raikagem, copak jsi, že kvůli tobě mění stavbu týmů? Jeho poslušný zajíček? Oblíbenec? Mazílek?“ odplivla si, „Neměl bys na to dostat sche schem sám… Nejsi nic.“

Sklonil hlavu a vytáhl kunai. Znovu jí zmizel přímo před očima. Co je to? Jak to dělá? Nějaký trik? Jeho druhý meč se jí zabodl přímo pod nohama. Zděsila se, byla to hrozná rychlost. Za chvíli na něm stál kluk, kterého tak nesnášela.
„Jenom proto, že jsem jiný, nejsem nic,“ přiložil jí kunai k hrdlu, „Mě a Raikageho už nikdy nespojuj do jedné věty, rozumíš?“ Přeběhl jí mráz po zádech. Nakonec to není takovej id*ot? Ne, nevěřím…
„Ukaž, že by sis své místo tady v našem týmu zasloužil,“ ucítila od něj jasný zájem, ale věděla, že ho její nabídka nepotěší, „odejdi.“
„Nemůžu,“ dal kunai zpátky do pouzdra.

„V tom případě mě pusť, pojď s námi a drž ode mne maximální odstup pěti metrů. Ať mám dobrý výhled na to, jak tě zabijou.“
„Myslíš, že potřebuju tvoje uznání? Že bych tě měl potřebovat?“
„To si teda myslím, protože by to bylo to jediné, co máš. Jsi cizí, akademii nemáš vychozenou, tvoje jméno neexistuje a jsi falešný zabedněnec. Nikdo tě tu nezná. Nemáš tady vůbec, co dělat, když nejsi z Oblačné. Ano, bylo by to jediné, co bys měl.“
„Myslíš, že mě máš přečteného?“ začal pohrdavým tónem, „Tak se podívej támhle na tu ceduli.“ S neochotou, ale zvědavostí, co je tam tak zajímavého se podívala. Přimhouřila oči, neviděla tam, bylo to celkem daleko. Po chvilce mžourání, ale nápis rozluštila. Bylo tam napsáno: Konoha jeden kilometr a šipka doleva. Se zvednutým koutkem úst se podívala zpátky na Kanjiho.
„No a co je zasche tohle za trik, Genjutsu?“ zasmála se.
„Když je to Genjutsu, tak ho zruš,“ měl trpělivost, chtěl, aby se po tomhle cítila poníženě. Pokusila se o to, zastavila svou chakru a s očekávaným vítězstvím se obrátila k ceduli. Zklamaná z neúspěchu to zkoušela znovu a znovu. Naruto se nad jejím horlivým snažením pousmál a po chvíli pousmání propuklo v tichý smích. Vzal si meč, na kterém stál a dal ho zpět na své místo. Když to zaznamenala, naběhla jí na čele tmavá žíla.
„Co je to za blbej trik! Zruš to!“ škubala s sebou, až uvolnila meč a volným pádem začala klesat. Protože se neměla k žádnému zastavení a byli hodně vysoko, tak se Naruto nelibě rozhodl chytit ji. Přemístil se a počkal si na ni dole. Očekávala velkou bolest z dopadu, ale místo toho ji sevřely něčí paže. Nestačila pořádně zapřemýšlet o tom, které by to mohly být. Tak se na důkaz poděkování usmála. Střetly se jejich pohledy. Všiml si, že nestihla nasadit jedovatý obličej a tak ji poprvé viděl, když nevypadala tak nepřátelsky.

„Nečum tak na mě!“ snažila se mu dát facku, ale tentokrát, už se nenechal. Obratně jí chytl ruku, tím ale spustil její nohy na zem. Rozběhla se, když míjela ceduli, vyplázla na ni jazyk. Zvedl zabodnutý meč a strčil ho zpět do pochvy. Podíval se, kam až doběhla a silně si povzdechl. Ta asi moc rychlá nebude, ale umí se dostat k informacím… Znovu po něm na tom místě zbyl jen jemný záblesk.

Objevil se před ní, zkousla si ret, už ho měla až po krk. Zběsile začala vykopávat nohama a snažit se dělat nějaké útoky. Naruto se většině vyhnul a některé pro zajímavost zablokoval. Po chvíli ho to však přestalo bavit.
„Hele jestli ti pořád důkaz mých schopností nestačí, tak si trhni. Ale už jsme se zdrželi víc, než podle mého plánu, takže bychom se měli vrátit.“
„Co si myslíš, že s tebou někam půjdu? Hahaha… Dobrý vtip,“ znovu se rozběhla, nevěděla kam, hlavně pryč od něj.
„Dobře, tak čau za týden…“ nic se nestalo, pokračovala. Ta je snad tak tvrdohlavá jak já… Bože… Koho jsem to potkal! Fajn donutilas mě, když ne po dobrém, tak po zlém. Už teď jsem si vysloužil nejmíň pět koleček kolem celého kraje. Neobtěžoval se snížit rychlost, aby si ho aspoň všimla. Podkopnul jí nohy a zase ji vzal na záda.

Myslela, že se jí roztříští hlava na milión kousku. Štípnutím ji někdo probudil, byl to Kanji. Chytla se za hlavu a už pomalu vymýšlela nejlepší nadávky. Sedla si, nejspíš předtím ležela na zemi. To je přece brána Oblačné! Zase mě ,přenesl‘ nebo co to bylo? Hhh… Jak já ho nenávidím. Vymrštila se na nohy.
„Co si s*kra myslíš? Co to bylo?“ řval jejich sensei na Kanjiho.
„Nemyslím si nic sensei, jen jsem jí chtěl ukázat, že se mnou nemá vytírat takhle prašnou zem. Ale neuspěl jsem, stále si myslí své,“ napřáhl k ní ruku, „Ještě jsem se nepředstavil, Kanji. Jsem rád, že jste naše sensei.“ Pokusil se jí věnovat co nejzářivější úsměv, ale došlo mu teprve později, že asi nejde vidět.
„Tak fajn Kanji, za ten tvůj výlet s kolegyní získáváš prémii. Poneseš nám všem batohy,“ rozkázala spokojeně.
„Přijímám sensei,“ hrozně ho bavilo při každé příležitosti to opakovat, přišlo mu to vtipné. Musel si bohužel připomenout, že svoje úložné svitky má zakázané. To mu trošku zkazilo radost, ale když si znovu vzpomněl, jak se Uno válela na zemi, stálo mu to za to. No jo vlastně, takže ani klony ne… Ach jo. Vypadalo to, že se Bora jeho matce, když tu nebyli, náležitě představil. Yugito i Bora mu předali své závaží. Uno mu hodila svůj batoh ladně před nohy.
„Nezapomeň jenom maximálně pět metrů. Chci si to užít,“ pohoupala přitom trochu obočím, „Jo a díky falešnej věšáku.“ Naruto na sebe začal skládat všechny batohy, zjistil, že ten Uno je nejtěžší. Co tam proboha má? Yugito a Bora už šli k bráně oznámit odchod. Uno se za nimi rozběhla.
„Schensei, schensei! To jste vymyslela úžasně,“ pochválila ji a mrkla na její záda, „Mimochodem musím vám říct, že je to vážně tupec. Zkoušel na mě ták hloupý trik, to ani není možné. Tam kam mě přenesl, byla cedule, na ní napsáno, že je vesnice Konoha velmi blízko, no není to blbej trik?“ Yugito se přimkla ke zdi brány a něco si šmudlala za zády, nikdo si toho nevšiml. Potom přešla blíž k Narutovi a když ji míjel, aby se do běhu rozskočil s tím nákladem na zádech, dala mu něco do kapsy. Okamžitě se zastavil a nenápadně vytáhl předmět, byl to papír, přečetl si jej. Proč používáš problesknutí na takovou obrovskou dálku? Zbláznil ses? Víš, kolik si vyplýtval chakry? Otočil se na Yugito, která očekávala odpověď.
„Neexistuje den, kdy bych ze sebe nevydal aspoň třetinu své chakry. Víš, jak by se mi celý den v těle vařila? Měl jsem jí až moc, tak jsem to chtěl vyzkoušet na takovou dálku a povedlo se! Chci vědět, jestli bude nějaká odezva,“ řekl to bezhlasně, jeho matka i on si perfektně dokázali odezírat ze rtů.
„Jsi blázen, teď není čas na to, abys mohl experimentovat s možnostmi tvé síly, jestli se tady za chvíli složíš, tak já tě teda křísit nebudu. “
„Vážně?“ usmál se.
„Ne.“ V neustálém doprovodu Unina žvatlání pokračovali v cestě.

************************************************************************

„Nech mě být, varuju tě!“ Tohle byla poslední kapka, nevěřila, že se uchýlí ke vztyčenému kunaii, ale už ho měla dost.
„Co jsi? Špion? Zvěd? Nebo jak se ještě jinak říká vám, zločincům?“
„Dej to dolů, no tak. Je to jen hloupé nedorozumění!“
„Nelži! Pozoruješ mě! Kontroluješ mě! A seš nějak moc zvědavej na mýho otce a matku! Tak mi s*kra řekni, co jsi zač!“ vrčela, někdo jí vtrhl do jejího teritoria.
„Kairo, klid. Já jsem byl jenom překvapený, že nikdo neotvírá, tak jsem se jen podíval do špatného okna,“ dal si ruce před sebe, aby se bránil před jejím pohledem. Trošku více semkla ručník kolem svého těla, sevření kunaie zase trošku povolila. Teď není vhodná chvíle, na to ho vyslýchat. Za nějaký čas ho chytím a stáhnu z kůže zaživa, je divnej, jen proto.
„Vypadni, blbče.“ Položila kunai na stůl a zašla si do pokoje pro oblečení. Ještěže vypadl hned zmetek. Oblékla se, opřela si lokty o skříň.
„Proboha, co to vyvádím! To jsem se snad zbláznila nebo o kolika? Musím získat důkaz, že je to on, kdo mě sleduje. A já jsem ho teď tak vyplašila, že si bude dávat větší pozor. S*kra, já jsem idiot,“ z oka jí stekla jedna osamělá slza, když dopadla na zem tak si jí všimla. Zatla pěst a bouchla s ní do dvířek skříně. Je to tím, že jsem hledala celou noc, ale není tam ani jeden dobrý kandidát na mého bratra?
„Vždyť jenom kvůli probdělé noci jsem spala, tak dlouho. A teď mě ten hnusnej prevít viděl nahou, jenom díky tomu, že jsem se sprchovala. Hááá! Jak já ho nesnáším!“ Usmála se na papírek, který byl přilepený ke skříni. I tak, někteří až tak beznadějní nejsou. Znovu si přečetla pět jmen, které sama vybrala. Třeba jsi jeden z nich.
Sebrala se a znovu se pustila do příprav na chuuninské zkoušky.

************************************************************************

„S tímhle tempem tam dorazíme za rok!“
„Slyšeli jste něco, Boro, schensei? Jako ozvěna.“
„Nech těch hloupých vtipů, já to myslím vážně!“
„Zasche! Co to asi je? Hmm… zvláštní.“
Ne to ne, prosím už ne! Ona mě prostě zabije, to není možný, je tak otravná! Narušuje mi můj těžce vydobytý vnitřní klid! Já jí ty poznámky prostě musím nějak oplatit, v hlavě se mi vytvořil přespočet kombinací technik, jak na to. Ruce se mi tak strašně klepou, už se tak hrozně těší, jak jí upraví tvář. Ne, ne, myšlenky pryč, to nejde, nesmím ji zřídit. Ale ona je táák otravná. Já se zblázním. Musím vymyslet něco, čím se zabavím. Kdybychom aspoň neběhali tak pomalu. Něco ho nakonec přece jen napadlo. Zkusím odporové pečetě. Ale musím počkat, než budeme v lese a já se budu moci prohodit s klonem, Raikage kašlu ti na nějaké zákazy!

Za chvíli dorazili do porostu, na který se tak těšil. Skákal po stromech na konci celé skupiny, takže pro něj nebyl problém nenápadně se vytratit. Udělal jeden stínový klon. Předal mu všechny batohy kromě svého. Zamávali si a oba se vydali každý svým směrem. Pravý Naruto se přemístil do svého pokoje a vytáhl z nočního stolku malý svitek. Rozmotal jej a roztrhl v půli, vykasal si nohavice až po kolena a na každou holeň dal jednu část svitku. Chvíli trvalo, než začaly fungovat a zmizely. Upravil si kalhoty zpět a nachystal chakru na vysokorychlostní přemístění.
Objevil se u jedné vesnice v Zemi Sněhu. Zamrazilo mu. Tahle země má své jméno vážně právem. Značku měl udělanou u řady mohutných smrků. Začal na ně postupně útočit svými kopy a pěstmi. Pečetě si dal sice na nohy, ale byly stvořené, tak aby působily na celé tělo. Až na stromech udělal pár prasklin a šrámů v kůře, byl spokojený. Změnil působiště. Teď byl před Skrytou Mlžnou, přímo u vstupní brány. Tady jsem si ji udělal fakt blbě. Vytratil se na jejich cvičiště mimo vesnici. Tady se snažil ještě víc a nebál se hluku, nebylo člověka, co by šel okolo. Nadělal tam pěknou paseku. Převrácené kůly, díry v zemi. Mají smůlu, uklízet se mi to už nechce.
Poslední část chtěl zaměřit na tichost, ale velkou účinnost. Na to chtěl využít poslední značku. Přemístil se k ceduli. Po dopadu na zem mu začaly vrávorat nohy, ale udržel se. To přemisťování s pečetěmi je jako za sebou tahat padesát přívozů. Už se dostavují účinky, takhle se mi svaly posilují strašně rychle. Usmál se. A skoro nic k tomu nepotřebuji, takže až budu mít více času, Raikage to nepozná.

Vydal se směrem ke Konoze, bylo už celkem hodně šero, to byly pro něj úžasné podmínky. Pohyboval se jako kočka, nebylo slyšet ani jeho dech, jako by tam nebyl. Chtěl si prozkoumat vesnici, než tam dorazí s týmem. Chtěl vidět, jak to tu chodí. Plížil se okolo bran, když zaznamenal pravidelný pohyb lidí. Vytáhl si z batohu černý plášť, aby líp splýval s okolím. Po chvíli důkladného pozorování z úkrytu zjistil, že to jsou ninjové. Pobíhali stále stejným směrem tam i zpátky. Všiml si, jak často se ohlížejí, jestli je někdo nesleduje. Kdyby byli na vyšší úrovni než chuunin, tak myslím, že by to věděli sami o sobě, jestli je někdo pozoruje nebo ne. Tihle nebudou vůbec zkušení. Že by to byli ti, co chystají zkoušky?
Jednoho klona poslal do vesnice na průzkum, sám šel zjistit, kam vlastně chodí. Čekal, že samotná vesnice nebude tak zajímavá jako tohle. Počkal si na co nejméně zkušeného shinobiho podle vzhledu. Byla to žena. Sledoval ji ze stínů stromů, až k velkému plotu, u kterého se zastavila. Bylo tam nejméně pět mužů. Tomu co vypadal nejvážněji, předala brašnu, kterou nesla celou cestu. Z bezpečné vzdálenosti váhavě uslyšel jen jednu větu.
„Děkujeme Remino.“ Váhavě se na odpověď usmála. Už sice skoro nic nešlo vidět, ale vzpomněl si na jeho trénink bystrosti, kdy před něj jeden shinobi postavil vázu a on musel říct všechno, co na ní viděl, dokud neřekl tvar, barvu, hloubku, původ a další jiné hlouposti dostal holí do nohy, tehdy u toho jeho matka nebyla, měl ho na starosti jiný ninja, zapamatoval si to dobře a teď za to byl rád, protože dokázal na dálku rozluštit nápisy na svitcích, co muž vytáhl. Bylo tam Nebe a Země. Muž nebezpečně koukl jeho směrem, musel se vypařit, i když ho možná neviděl. Snažil se najít jakékoli spojitosti s druhy úkolů, které znal a těmito dvěma svitky. Třeba to bude nějaká speciální konožská tradice. Plížení už jej nebavilo, to už za něj dodělá klon, pomyslel si. Teď se chci pořádně zřídit.
Přemístil se na druhou stranu lesa, nesměl ho nikdo rušit. Mezi stromy se přemisťoval a pohyboval jako pravý tichý zabiják, přitom to vůbec nebyl jeho důvod, tak tvrdého tréninku. Celé tělo mu každou sekundou více těžklo a tuhlo. To bylo, ale to pravé. Teď se teprve dalo trénovat na úrovni, kterou chtěl. Stále své pohyby a rozhodnutí dělal stejně dobře, jako by se celé dva dny po dlouhém odpočinku válel na zemi. Stromy bral jako protivníky, každý musel zasáhnout nejmíň jednou. Zatím se mu dařilo udržet se, ale poslední problesknutí jaksi nezvládl. Svalil se na zem jako pytel mouky. Žádný sval ho najednou nechtěl ani za nic poslechnout. Ruce se mu třepaly. Tak to jsem teda přepísk. Doufám, že se ještě stihnu vrátit. Bude tma, už určitě staví stany, ale jestli se něco stalo s mým klonem... Nastražil uši, uslyšel sice nepatrné, ale hrozivé zašustění listí. S*kra. Dělej. Chakra! Chakra! Odvolal svého klona ve vesnici, aby dostal dostatečnou sílu. Násilně zavřel oči soustředěním a skousl ret do krve. Povedlo se mu to na poslední chvíli, ale nevěděl, že tam omylem nechal kunai.

Oheň si vesele plápolal uprostřed malého tábora. Nikdy netušil, že se jim pár metrů mimo ně válí napůl mrtvola, která nestíhala ani dýchat. Jeho klon zaregistroval jeho nedalekou přítomnost a tak se vydal za ním.
„Už teda utíkáš? Čekala jschem, že se aspoň vyspíš na ráno." Naruto se na ni ani neotočil a za chvíli jí zmizel z dohledu ohně. Zvedla se. Bora se na ni zmateně podíval. Její pozdější výraz směřující na něj odpovídal. No a tak co? Jsem zvědavá. A štrádovala si to směrem odchozího.