Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 027

Gaara a Jiraya se svým doprovodem dorazili do Konohy a okamžitě se nechali ohlásit u Tsunade. V její kanceláři dlouze diskutovali o možném zrušení soutěže.
„Takovou dobu jsme to chystali,“ povzdechla si Hokage a koukala se z okna, přičemž si ještě kousala nehet na palci. Přemýšlela. Nemohla se rozhodnout. Záleželo to v podstatě už jen na ní.
„To je pravda, ale jak vidíte, snad už ani nemá cenu v tom dál pokračovat, Konan i Temari jsou těhotné, tudíž hned dva vyřazené páry, navíc se zdá, že Hinata kvůli jisté záležitosti už nebude chtít pokračovat ve dvojici s Narutem, to znamená další vyřazený pár. Já jsem pro zrušení,“ prohlásil Gaara. Jiraya se už nevyjadřoval – vše, co chtěl říct, již řekl, a souhlasil z Gaarou. Cestou si sice nebyl jistý, jestli chce pokračovat, ale teď už se rozhodl.
Tsunade ještě pár minut mlčky uvažovala, zvažovala a rozhodovala se. „Tak tedy dobrá, rušíme to,“ řekla nakonec a otočila se na Gaaru. „Nemá to cenu,“ zavrčela. „Až se vrátí, pošlete Temari a Konan ke mně,“ požádala je. Oba jen kývli a s pozdravem vyšli ven.

O pár měsíců později...
Já a Temari, která se pomalu zakulacovala, jsme seděli v čekárně v nemocnici. Konan začala rodit a Itachi byl s ní. Sice byl trošku bílý, když odcházel, ale chtěl být s ní a být její morální podpora. Nemohl ji tam nechat samotnou. Temari si kousala ret nervozitou, ale vlastně ne kvůli tomu, že by se mohlo něco zvrtnout. Bylo to proto, protože za několik měsíců ji to čekalo také. Nějak mi to přišlo pořád tak vzdálené a neskutečné, dokud se jí nezačalo bříško zakulacovat. Šlo to ještě skrývat a Tem to také dělala. Všichni o jejím těhotenství samozřejmě věděli, ale ona to tak chtěla.
Když byl v Suně čas k odchodu do náklaďáku a do Konohy, sbalila si věci a jela s námi. Máme byt a snažíme se přijímat tolik misí, kolik zvládáme. Můj klan nám pomáhá. Tem čte hodně knížek o mateřství a o dětech, vede rozhovory s mou matkou, s Kurenai a dalšími a snaží se co nejvíc připravit.
Po pár hodinách přišel Itachi, stále celý bílý v obličeji, k nám.
„Jsou v pořádku,“ řekl s širokým úsměvem. „Oba,“ dodal a stále se usmíval od ucha k uchu. Byl opravdu šťastný, i když nebyl otec. Každopádně pro to dítě ale otcem bude. „Pojďte,“ vyzval nás a my ho následovali do pokoje, kam Konan i s dítětem dočasně ubytovali. Matka ležela v posteli a vyčerpaně oddechovala. Dítě leželo zabalené v postýlce vedle ní. Když jsme vešli, Konan se na nás usmála a pak koukla po spícím dítěti.
„Je to kluk,“ řekla. Popošel jsem blíž k postýlce. Ten klouček byl celý červený, pomačkaný a nijak zvlášť se mi nezamlouval. Ale tak asi vypadají všichni novorozenci. Co na něm bylo zajímavé, byly jeho vlásky. Na malinké hlavičce mu rašily stejně modré vlásky jako Konan. Pokrývaly celou hlavičku a klouček díky nim vypadal roztomile.
„Je hezký,“ rozplývala se Temari. Udiveně jsem se na ni podíval. Něco takového jsem opravdu nečekal. „No co, to nemůžu říct, že je hezký?“ koukla na mě uraženě, ale nemyslela to vážně. Pohladila si břicho a mně bylo jasné, na co myslí. Ptal jsem se, jestli si nechá říct, zda je to kluk, nebo holka, ale ona si zarytě stojí na tom, že to bude překvapení. Byla by schopná se kvůli tomu se mnou i pohádat, takže to raději nijak nekomentuji a neodporuji jí. Raději jsem tedy její poznámku nechal bez komentáře a otočil se ke Konan.
„Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se. Rozzářila se.
„Akio,“ odpověděla. „Jako zářící kluk,“ dodala a vyčerpaně k němu mávla rukou. „Vlastně jsem i tak trochu ráda, že nemá... no... zrzavé vlasy, bylo by to divné vzhledem k tomu, že jeho otcem je údajně Itachi, a vyvolávalo by to nechtěné otázky,“ zašeptala. Měla pravdu. Tsunade pravdu věděla, ale lidé to vědět nemuseli. Dívali by se na Konan a i na to dítě skrz prsty. Vtom do pokoje přiletěla medička.
„Musí mít klid!“ štěkla na nás a vyprovodila nás z pokoje. Už jsme tam neměli co na práci, a tak jsme šli domů. Itachiho na pokoji medička strpěla, takže jsme šli sami dva.
„Za chvíli tě to taky čeká,“ nadhodil jsem opatrně k Temari a vzal ji kolem pasu.
„Mhmm... Abych pravdu řekla, moc nadšená nejsem,“ zamručela a přitiskla se ke mně. Došli jsme domů a Temari si sedla na pohovku. Chvíli nad něčím přemýšlela, pak se zvedla a rázně došla k lednici, načež ji otevřela, vzala si jogurt a opět si sedla.
„Neříkej, že máš zase hlad,“ protočil jsem oči a přisedl si k ní. Upřela na mě vzdorný pohled.
„Jestli sis nevšiml, živím teď dva,“ odsekla podrážděně a dala se do jídla. Poslední dobou je hrozně náladová a pořád něco jí. Nevyčítám jí to, ale musím mít pevné nervy, jak mi táta neustále vtlouká do hlavy. Dokonce mi do hlavy nasadil myšlenku manželství. Že by to pro to dítě bylo nejlepší. Narodit se manželskému páru, i když mladému. Být ním, nedělal bych zas až tak ukvapené závěry jako on kdysi. Stále nechápu, jak si mohl vzít mou mámu. Nakonec to přežil a stále přežívá, takže jsem to s Tem probral a zasnoubili jsme se.
„Dobře, dobře... Jen klid,“ začal jsem se bránit a raději už nic neříkal. Dojedla jogurt a vyhodila kelímek. Poté zůstala nerozhodně stát.
„Jdu se projít,“ oznámila mi a já se začal zvedat. „Sama,“ zarazila mě s lehce omluvným pohledem a šla.
„Super,“ ucedil jsem a zabořil se do sedačky. Pak mě napadlo, že bych se mohl jít podívat za Narutem nebo třeba za Ino a Choujim. Blonďáček se přece jen přes ztrátu Hinaty nějak přenesl a zase se stal tou vlnou optimismu jako dřív, i když uvnitř ho pořád cosi nahlodávalo. Viděl jsem, jak upadá do stavu smutku a výčitek. Pořád si vyčítal to, že s ní mohl pořád být, kdyby ji tehdy zachránil. Všichni mu to sice vymlouvali, ale stejně se mu to dělo, i když čím dál méně. Rozhodl jsem se pro návštěvu Naruta. Vstal jsem, vyšel ze dveří, zamkl a vydal se k Narutovi.
„Naruto!“ bušil jsem na dveře. „Já vím, že tam jsi!“ křikl jsem znuděně. Zjevně jsem byl dost neodbytný, protože blonďáček se konečně uráčil mi otevřít.
„Hmm? Co je Shiki?“ podíval se na mě. Nejspíš právě vstával – měl rozcuchané vlasy a na sobě jen jakési kraťasy. U něj nebylo divu. Vlastně bylo jen něco okolo čtyř hodin ráno, když nás Itachi probudil s tím, že Konan rodí. Teď bylo asi deset hodin dopoledne.
„Nechceš zajít... já nevím, třeba na ramen?“ zeptal jsem se.
„To jako vážně? Ty mě zveš na rande?“ ušklíbl se rošťácky. Otráveně jsem protočil oči. Než jsem ale stačil začít nějak protestovat, on už nadšeně zalezl dovnitř a za pár minut stál přede mnou oblečený a vcelku upravený.
„Nevěděl jsem, že jsi na kluky,“ prohodil jsem rýpavě.
„Nevěděl jsem, že nepochopíš vtip,“ odvětil s lehkostí mu vlastní. Pak jsme se rozesmáli. Ano, i já.
„Teda Shikamaru, nepamatuju, že by s tebou kdy byla taková sranda,“ šťouchl mě stále se smíchem. Pokrčil jsem rameny. Taky si nepamatuji, že bych se kdy choval takhle. Dali jsme si v Ichiraku Narutův oblíbený ramen a pak se šli jen tak projít po ulicích.