Naruto: NEXT GEN - Bitva pokračuje 005

„Brr. Nějak se ochladilo.“ stěžoval si Sasuke klepouc zuby.
„To proto, že už se přibližujeme k Zemi Větru.“ informoval Mitsuroki.
„Skutečně!? Jak daleko to ještě je?“ těšila se Ayame.
„Kolem hodiny cesty.“
„Už bylo na čase, dattebayo! Vlečeme se tady pěknej týden.“
„Sensei, není to zvláštní… myslím, že na nás od toho incidentu už nezaútočili.“ během cesty se zamyšleně dívala do země.
„Hm? Chybí ti to snad?“ Sasuke, který šel vedle ní s rukama za krkem, nechápavě špulil pusu. Teď, když věděl, že si budou moci za chvíli odpočinout – alespoň si to myslel – mu bylo mnohem tepleji.
„To jsem tím nemyslela, ale když chtěli Akia-san tak moc zabít, proč by to teď vzdali.“
„Noo, možná že viděli, jak skvělé ninji, a tedy ještě jednu bezvadnou kunoichi si Akio-san najal, a tak práskli do bot.“ byl spokojený se svou verzí pokračování.
„To je blbost.“ ozval se z pravé strany Naruto, po delší odmluvě, načež Sasuke jen zatnul zuby – jelikož si nechtěl kazit dobrou náladu.
„Chápu, kam tím míříš, Ayame. Je víc než pravděpodobné, že na nás zaútočí, když přijdeme do vesnice, ale taky se musí připravit, takže to bude ještě chvíli trvat.“ Mitsuroki znova zasáhl do rozhovoru.
„To je bezva! Po tak namáhavé cestě si zasloužíme pořádně se prospat!“ Sasuke se vzdálil asi o krok doprava.
„Dávej bacha, ten bejk se na tebe nějak divně kouká.“ Ayame se ohlížela dozadu, takže si ani nevšimla, jak šikovně se Sasuke vetřel mezi ní a Naruta, aby se skryl za její rameno.
„Kdys-“
„Viděl mě?“ třásl se strachy, vykukujíc zpoza Ayame.

„Páni, to je hezčí než v Listový.“ vykřikl Sasuke, když dorazili, který si už docela zvyknul na podnebí místního kraje. Všichni stály na kraji prudkého, asi dvacet metrů vysokého útesu a čekali, až k nim dorazí Akio s jeho sborem, který se o něco zpozdil. Jako obvykle tady foukal vítr, i na takhle vysokém stanovišti. Země byla o hodně větší než Listová vesnice, ale samozřejmě, vesnice je vesnice a země je země, a i když tahle byla dost velká, se Zemí Ohně nebo s jinou z pěti velkých ninja zemí se nemohla srovnávat. Všude byly domy, kolem kterých bylo množství zeleně. Krajinou protékal i menší potok s průzračně čistou vodou, což jí dodávalo jistou ‘vůni domova‘.
„Něco tak krásného sem už dlouho neviděla. Navíc tady všude rostou květiny.“ Ayame se ohlédla k okraji lesa, kde kolem stromů rostlo mnoho bylin.
„Zajímalo by mě, jak se dostaneme dolů…“ přerušil rozjímání svého týmu Mitsuroki.
„Tohle je jih země. Pokud byste tady byly jen vy, tak byste mohli klidně seskočit, ale z této strany se sem s povozem nedostaneme. Musíme si to ještě trochu obejít.“ oznamoval jeden ze strážců feudálního pána, když konečně dorazili. Všichni tři se na něj ohlédli s morbidním výrazem, jakoby měli za pět minut umřít.
„V pořádku, to zvládneme.“ zatloukl poslední hřebík do rakve milovaný sensei a nakolik neměli na vybranou – i když velmi neochotně –, tak se pobrali k druhé straně země.
O nedlouho přišli k velké červené, důkladně zamčené bráně.
„Tady Takashi Naoki z první hlídky. Vrátili jsme se z výpravné cesty do Skryté Listové vesnice. Jsou tady i naši průvodci, feudální pán jim nabídl nocleh a pohoštění. Žádáme o povolení ke vstupu.“ ten samý muž, který byl před chvílí za Mitsurokim, přistoupil blíž k bráně a ohlásil jejich příchod. Bez odezvy se brána sama otevřela, aby vůz mohl projít. Když všichni prošli skrz hranice Země Větru, znovu se zavřela a z vozu vystoupil zahalený Akio.
„Od té události jsou opravdu hodně ostražití.“ pozoroval situaci Mitsuroki.
„Odtud to už není daleko. Dovolte mi, abych vás zavedl do mého domu, kde si teď můžete odpočinout.“ Akio mluvil přívětivě, ale zároveň potichu, aby ho nebylo velmi slyšet. Na sobě měl ‘plášť‘ podobný kimonu s tím rozdílem, že měl spodní část předělenou napůl, a vytvářel tak velmi pohodlné, volné a široké kalhoty. Kolem krku, na konci rukávů a kalhot mělo kimono černý vzor, jinak bylo celé bílé. Přes hlavu měl přehozený šátek, aby mu nebylo vidět do tváře a ruce měl spojené a zasunuté v rukávech, ostatně tak, jak se to nóbl nosí. Akio, tři čerství ninjové s jejich mistrem a dříve zmiňovaný strážce se vydali k domu feudálního pána a jeho rodiny. Naoki Mitsurokiho mírně znervózňoval, ale necítil z něho nepřítelovu chakru, tak se snažil nevšímat si toho.
„Jsme tady.“ Akio stáhl šátek ze svého obličeje.
„Takže přeci jsi to ty… Akio.“ tázaný se prudce obrátil, protože hlas, který uslyšel, důvěrně znal. Mitsuroki v mžiku vytáhl kunai a zahnal se s ním na strážce.
„Naoki! Co ty tady děláš? Neříkej mi, že jsi byl celou dobu převlečený za jednoho z mích strážných.“ Akio vypadal překvapeně a Sasuke, Ayame a Naruto jakbysmet.
„Akio-san, vy toho muže znáte?“ otočil se na něj Mitsuroki. Muž si sundal přilbu. Měl bledé oříškové vlasy, o něco světlejší než Mitsuroki a rozcuchané byli taky podobným způsobem.
„Asi bych se neměl tak prudce odhalovat, co?“ usmál se a Mitsuroki mu oddaloval kunai od hrdla.
„Ano, jistě. Je, tedy byl to nejlepší přítel mého bratra. Dá se pokládat za rodinného důvěrníka, ale odkud o mně víš?“ zvědavě se vyptával dál.
„Víš, ten večer, kdy byl Daichi zavražděn jsem za ním šel, abych mu podal správu o situaci ve vesnici. Přišel jsem právě ve chvíli, kdy se to stalo. Viděl jsem ho umírat… na vlastní oči. Nemohl jsem nic udělat.“ zatnul pěst a v jeho tváři se objevil bolestivý výraz.
„Naoki… tys to…“ Akio byl novými informacemi hodně zaskočený. „Ale proč jsi mi to neřekl?“ vypadal trochu naštvaně.
„Měl jsem stejný důvod jako ty. Nechtěl jsem tě do toho zatahovat.“ Akio mírně sklonil hlavu.
„Máš pravdu. Měli bychom se na to nejdřív najíst. Všichni máme za sebou hodně dlouhou cestu, zvláště vy, kteří jste ji celou prošli pěšky.“ rozhodl se dál si nad situací nelámat hlavu. „Zavolám paní Hiroyuki, aby nám připravila večeři. Stejně nebude trvat dlouho a setmí se.“ kývl na všechny včetně Naokiho, aby ho následovali do domu. Sasukemu se při slově “večeře“ rozzářili dětské očička a v zornicích se mu objevili dvě dango kuličky.

Když všichni zasedli ke stolu, Sasukeho čekalo hořké zklamání.
„Proč musíme mít rámen? Ten mám doma každej den, dattebayo!“ kňoural si po-pod nos tak, aby ho nebylo slyšet.
„Měl bys být za jídlo trochu vděčnější. A k tomu, myslel jsem si, že po takovéhle výpravě spořádáš všechno, co se nehýbe.“ káral ho sensei sedící vedle něj, který už rozpojoval hůlky. „…možná i to co se hýbe…“ dodal v duchu.
„O to nejde, ale všechno to jde ve prospěch jeho!“ ukázal na příslušníka Uchiha klanu, který seděl oproti a měl v sobě už víc jak polovinu porce. Naruto se na něj překvapeně podíval, když mu z pusy ještě trčeli nudle.
„Co máš zas za problém, smetáku?“ Sasuke začal cenit zuby a vypadalo to, že se znova blíží hádka.
„No tak, no tak vy dva. Pamatujete ještě na to, co jsem vám říkal? Hádky a podobné šarvátky si máte nechat na cestu domů. Zkuste být kultivovaní alespoň při jídle, ano?“ klidnil situaci mistr. Sasuke, který se na svého týmového partnera pořád zabijácky koukal, agresivně popadl hůlky a oba najednou začali jíst, jako by nebylo zítřka. Mitsuroki si jen povzdechl, čímž se definitivně vzdal toho, udělat Konoze alespoň trochu dobrého jména.

„Mitsuroki-san, je mi to líto, ale máme pouze pět volných pokojů. Dva z vás budou muset spát v manželské posteli.“ sděloval potupnou zprávu zahanbený Akio.
„Nu což, když to nijak nejde, Sasuke…“ podezřívavě se kouknul na blonďáka mužského pohlaví. Sasuke se začal potit a tvářil se, jako by ho na zádech podrbala smrt.
„Haha, dobře ti tak ubožáku.“ vysmíval se mu Naruto.
„Co ty víš, možná teď řekne jméno Ayame-chan, a pak se budu moct já potrhat smíchy.“ vypláznul na něj jazyk. Ayame se na senseie zhrozeně podívala.
„Jo, to tak… tohle je trest za to, že furt vyvoláváš nesmyslné hádky. A Naruto, ty ho zas pořád provokuješ, takže tam budeš s ním. Domluvil jsem.“
„HE?!“ zaznělo od obou.
„Ale, ale, ale, ale-“ snažil se ještě namítat Sasuke, který ze sebe – na rozdíl od Naruta – ještě dokázal dostat jedno slovo.
„Řekl jsem: DOMLUVIL JSEM!“ okřikl jej. „A teď, když máme jednu nepříjemnou situaci z krku, můžeme se všichni pobrat spát. Mějte hezké sny, hoši.“ škodolibě se usmál, když už byl od nich dost daleko. Naruto propaloval Mitsurokiho pohledem a Sasuke být svým otcem, by se už pomalu měnil na Kyuubiho.

„Beru si levou půlku.“ oznámil nepřátelsky Sasuke, hned, jak přišli do pokoje.
„Pro mě za mě.“ zněla lhostejná odpověď. Oba si položili své ruksaky každý do jiného kouta – tedy, Naruto jej položil, Sasuke ho jenom hodil. Pokoj byl rozmístněn tak, že záhlaví postele se opíralo o zeď, která byla napravo od zásuvných dveří, naproti kterým bylo široké okno. Naruto seděl na posteli a vyndával si potřebné věci, zatímco Sasuke seděl protestně v tureckém sedu na druhé straně pokoje. Svého ‘kolegu‘, který se snažil si ho nevšímat, sledoval nenávistným pohledem.
„Co na mě zíráš? Stejně je to tvoje chyba, že tady tvrdnem spolu.“ neovládl se.
„Snažím se jen přemýšlet, dattebayo!“
„Jako bys něco takového uměl.“ Narutovi oči měli vražedný nádech.
„Drž hubu, zatraceně. Máš jen skleslý ego, že ses z toho genjutsu nedokázal dostat sám.“ postavil se výhružně, jako had, když se chystá zaútočit.
„Cos to řek‘?! Já bych se z něj dokázal dostat, už jsem měl skoro vymyšlenou taktiku. To ty si přítěž, která vždy všechny zpomaluje.“
„Naruto!!!“ Sasuke se rozběhl směrem k posteli. Naruto už také stál a zatínal pěst, pro případný souboj.
„NENÁVIDÍDM TĚ!“ Sasuke chytnul Naruta za límec a díval se mu přesně do očí. „Nechápu, jak jsem ti mohl říkat příteli.“ dodal klidněji. Naruto mírně vykulil oči, protože nečekal tyhle slova.
„To samé pro mě.“ řekl temným hlasem. „Chjo.“ povzdechl si po chvíli.
„Co?“ Sasuke se zarazil.
„Tohle je beznadějné.“ zavřel oči, aby vypadal moudře a Sasuke povolil sevření. „Není způsob, jak bychom my dva mohli přežít týden v jednom pokoji.“

„Tak jo, budu spát tady a ty budeš spát vedle, jestli se mě jedinkrát dotkneš, je po tobě, rozuměls?“ rozdával pokyny Naruto.
„Jako bych se šel přetrhnout, abych se tě moh‘ dotknout, dattebayo!“ koukal na něj Sasuke otráveně.
„Doufám, že od tebe za tu jednu noc nic nechytnu, páč se říká, že blbost je nakažlivá.“
„No jo, no jo…“ „Jen aby ses nevzbudil s korýšem na hlavě, idiote.“ chystal se lehnout si na svých pět centimetrů z postele. Oba dva šetřili místem tak, že by se vedle nich vešel kůň. Leželi na samých krajích postele a větší část z nich ležela spíš na zemi. Takhle to bylo, dokud neusnuli.
Bylo ještě něco kolem půl hodiny před východem slunce, když se Naruto začal probouzet. Slepě otevřel oči, protože se cítil nějak nepohodlně, i když přesně nevěděl popsat, co to způsobilo. Pak zjistil, že Sasukeho levá ruka je obmotaná kolem jeho krku, a taktéž jeho levá noha mu drtila páteř. On byl také o hodně vzdálen od povoleného okraje, který stanovil. Měl ruku na Sasukeho hlavě, ale nic jiného, aby bylo jasno. Tu samou ruku zvednul a bezohledně Sasukeho odkrágloval pryč z postele.
„Vypadni ode mě.“ řekl rozespale a převrátil se na druhou stranu, zato Sasuke byl teď plně vzhůru.
„Jdu se projít.“ zvolal naštvaně, když mu zmizel tik v oku.
Dům feudálního pána byl opravdu velký. Chvíli mu trvalo, aby se svým orientačním smyslem našel kuchyni. Poté, co se mu to konečně podařilo, si napustil vodu do sklenice a šel zpátky. Všechny ostatní pokoje byly velmi robustní, zatímco kuchyň byla dost malá, i když v ní původně obědvávali dva lidé.
„Přivedl sem i ty ninji z Listové, co ho měli doprovázet, ale teď všichni spí, takže by to neměl být problém.“ zaslechl hlas, který vycházel zpoza dveří, které vedli ven.
„Jasně. Ne že bych to jinak nezvládl, nějaké dětičky s listem na čele se na mě nemůžou ani koukat, kde ještě porazit mě, ale bude lepší, když kolem toho nebudeme dělat kravál.“
„Rozumím.“ Sasuke se zachvěl. Byla pořád tma, ale přes dveře potažené papírem to vypadalo, jakoby se mladší muž ukláněl. Montaro se zasmál.
„Jsi opravdu zvláštní, dovést mě až sem, celou tu dobu být můj špeh a tos za to ani nechtěl zaplaceno.“
„Pokud uděláte všechno tak, jak jste měli, bude to pro mne dostačující odměna.“ odpověděl mladší z dvojice.
„S tím si nedělej starosti… Naoki.“
__________________________________________________________________THE END 5