Gaara/Saira...4.část

„Jak jsem se procházela… No šla jsem k bráně a tam jsem viděla muže v černém plášti s červenými mráčky.“ zopakovala jsem tu samou větu, kterou jsem řekla už venku. Stáli jsme v Gaarově pokoji, který na můj vkus vypadal obyčejně.
„Řekni mi víc podrobností.“ Pobídl mě Gaara.
„Když jsem ho uviděla, schovala jsem se za roh…“ lež, lež, lež! Křičela jsem v duchu. Pohled jsem pořád měla sklopený k zemi, nedokázala jsem se Gaarovi podívat do očí, aniž by viděl, že lžu.
„S někým tam mluvil, říkali něco o tom, že jdou po tobě. A že by mohli zničit celou vesnici, potom ten jeden nastoupil na nějakou bílou sovu z podivného materiálu a odletěl.“
Gaara chvíli mlčel, jakoby zvažoval svou odpověď nebo se snažil přijít na to, jestli lžu či mluvím pravdu.
„Sedni si.“ Vylezlo z něj nakonec. Poslechla jsem a sedla si k němu na postel. Gaara si sedl vedle mě. Konečně jsem si troufla se na něj podívat. Jeho výraz byl jako vždy nečitelný. Na chvíli se zadíval z okna ven, pak své oči upřel na mě a promluvil.
„Věřím ti. A zní to nebezpečně. Prozatím po něm nechám pátrat.“ Nic víc k tomu neřekl, ale já jsem od něj ani nic jiného nečekala.
Vstala jsem s myšlenkou, že odejdu vše podstatné jsem mu už řekla, ale on náhle promluvil starostlivým tonem.
„Jsi v pořádku? “zeptal se.
Otočila jsem se k němu a sklopila pohled k zemi, byla jsem trochu zmatená, chtěla jsem ho chránit, ale možná jsem mu měla říct celou pravdu o dohodě s Deidarou. O mém dětství vlastně téměř nic nevěděl, jen to, že jsem se dostala do písečné, kde jsem vyrůstala od svých šesti let. Ale nakonec jsem to nechala být.
„Jsem v pořádku.“ odpověděla jsem mu. „Jen jsem trochu unavená.“
Kývl a pousmál se.
„Tak si běž lehnout.“ řekl už prostě věcným tonem a odvedl mě ke dveřím.
„Dobrou.“ Broukla jsem ještě a pomalým, rozvážným krokem jsem se vydala do svého pokoje. Když jsem došla ke dveřím svého malého pokoje, oddechla jsem si. Celé moje tělo, jako by bylo pod tlakem, celou tu dobu, teď se uvolnilo. Otevřela jsem dveře, které se za mnou hned zavřely, a položila jsem se na záda na postel. Poprvé v životě jsem Gaarovi lhala. Poprvé v životě jsem porušila dohodu. Ale kupodivu jsem se cítila v jednom ohledu dobře. Nikdy bych nemohla Deidarovi pomoct zajmout Gaaru, nikdy bych mu v tom nepomohla, takže nejspíš bylo správně vykašlat se na dohodu, kterou jsem uzavřela v šesti letech.
Ale naopak to, že jsem lhala Gaarovi je horší než cokoliv, co jsem kdy udělala. Až to zjistí, bude po mně, až se dozví o dohodě s Deidarou, který je členem Akatsuki, už to nikdy nebude jako dřív. Proto musím zařídit, aby se to nestalo. Nikdy.
Plácla se rukou do čela. Jsem nemožná, pomyslela jsem si. Nad čím to sakra přemýšlím. Nic z toho, co jsem udělala, není správné a nikdy nebude.
„Sakra.“ Ulevila jsem si nahlas a zadívala se na strop, který se už odlupoval. Chvíli jsem koukala na strop a snažila jsem se přijít na způsob řešení tohoto problému, nakonec jsem to vzdala, vstala jsem a začala jsem pochodovat po pokoji.
Někdo zaklepal na dveře, trhla jsem hlavou směrem za tím zvukem.
„Ano? “ zeptala jsem se a klepání utichlo.
„Tady Naruto. Můžu s tebou mluvit? “ Ve chvíli, kdy jsem uslyšela jeho hlas, zatajil se mi dech. Co tady dělá? Jak ví, že mám pokoj zrovna tady? Zavrtěla jsem, nadechla jsem se a vydechla. Snažila jsem se uklidnit svoje bující srdce.
„Pojď dál.“ Pronesla jsem až strojeně znějícím hlasem. A čekala. Dveře se otevřely a dovnitř věšel Naruto v celé své kráse. Blonďaté vlasy měl a jeho oblečení bylo pokrčené, vypadal, jako by celou noc nespal.
„Děje se něco? “ zeptala jsem se.
„Jen ti mám vzkázat, že zítra s tebou na tréninku bude jen Tlustoobočnatec.“ Odpověděl mi.
„Aha. Gaara nepřijde?“ řekla jsem. Hned jsem věděla, kvůli čemu tam Gaara nebude, ale chtěla jsem si to ověřit. A taky mě zajímalo, proč mi to přišel říct zrovna Naruto.
„Ne. Vzkazuje ti, že ho nepotřebuješ.“
„Dobře. V kolik tam mám zítra být?“ vzdychla jsem a zadívala jsem se Narutovi do očí.
„V poledne.“ Řekl.
Kývla jsem. „Je to všechno? “
„Ano.“ Řekl a dodal. „Už bych měl jít. Ahoj.“
„Ahoj.“
Naruto se otočil a odešel. Okamžitě jsem za ním zavřela dveře a znova jsem začala pochodovat po pokoji sem a tam. Po pár minutách jsem pochodování vzdala a lehla jsem si do postele. Zavřela jsem oči, byla jsem neuvěřitelně unavená, a začala jsem se propadat do sladkého světa snů a nevědomosti.