Rozhodnout se Kap. 11.

Vždycky se neměli rádi. Vždycky na sebe pokřikovali. Heh… Kakashi a pokřikovat? Ona byla jediná, která ho k tomu dopálila. Trochu se pousmála. Myslím, že by se tady dalo uplatnit přísloví, co se škádlívá, to se rádo mívá. Jojo, to sedí přesně na tuhle situaci, přesně. Musel se za tu dobu hodně změnit. Kolik si toho prošel… Nejdřív Obito a potom Rin, vždycky byl vážnější, však je taky o pár let starší. O trošku víc tehdy na můj věk, ale stejně mi to nevadilo. Byl zakřiklý, ale milý. Otočila se na něj a chvíli bedlivě pozorovala jeho výraz. Byla to dětská láska. Trošku jsem se přes to období přenesla rychleji, než jsem chtěla, ale to nevadí. Já se zásadně změnila a on taky. Mám jiné plány do budoucna a Temi i jemu to přeju, ať jsou šťastní… Znovu si ho pečlivě změřila. Je šťastný. Podívala se na svou kamarádku. A ty taky!

„Posloucháš?“ zatleskal jí před rukama Kakashi. Můj myšlenkový pochod asi musel trvat déle, než jsem myslela.
„Jasně, jasně,“ odpověděla automaticky, i když nevěděla na co.
„Tady kamarád se ti představoval!“ vyjekl na Kairu podrážděně.
„Oh… omlouvám se. Pořád jsem ještě trošku… no to nic,“ usmála se. Poprvé si mohla neznámého pořádně prohlédnout. Nebyl nějak extra vysoký, sotva vyšší než ona sama. Řídké zrzavé vlasy mu padaly hluboko do temně zelených očí. Na sobě měl spoustu ocelových chráničů, na hřbetech dlaní, kolenech, předloktí. Zbytek se zdál být z nejdražších látek. Taková výstroj musela stát spoustu a spoustu peněz, jen ať to prosím není žádný vypatlánek. Ale takového společníka by si myslím Kakashi nevybral, byl vždy obezřetný.
„Jsem Saihi Chemina,“ podal ruku směrem ke Kaiře,“těší mě.“
„A taky to je syn významného obchodníka!“ dodal Kakashi s úsměvem, jako by se chtěl chlubit, že má tak významného přítele. Zdrženlivě mu také svou ruku nabídla a jemně si potřásli. Saihi se významně podíval na Kakashiho.
„Příště to oznámím sám,“ nečekal na odpověď, “díky.“ Z jeho tónu šla slyšet jakási neústupnost a jeho pomyslné nadřazení nad samotným Kakashim. Kaiře nepřišli jako dobří přátelé. Bylo to celé zvláštní. Proč sem někoho takového vůbec tahá. Povzdechla.

Zbytek večera byl dlouhý. Nikdo nečekal, že Kaira bude nějak zvlášť aktivní v uměle nastavené konverzaci, tak ji nechali být a párkrát se zeptali na její názor. Saihi vypadal netrpělivě, jako pytel, který se má, co nejdříve roztrhnout. Nervózně klepal zuby a podupával nohou. Nejvíc si toho všímala Kaira, která se soustředila na všechny zvuky, kromě hlasů svých společníků. Znervózňovalo ji to. Její normální zvědavost ji nenechala a s upřeným pohledem se ho zeptala.
„Děje se něco?“ Zachytila Kakashiho naštvaný pohled směřující po Saihim.
„Nic, nic. Jen… Jen jsem se chtěl zeptat, jak se máš. Jak se máš?“ Udiveně se na něj podívala.
„Jde to,“ snažila se,“ ale myslím, že to bude lepší, až si dám pořádnou misku ramenu!“ Jako by ho nakopla, také se nějak zapojit.
„Dvojtě staříku prosím! Platím za všechny!“ zvolal. Kaira mu věnovala děkovný úsměv.

*****

Jednoho večera měsíc po tom sezení se Kaira rozhodla svěřit se Temi s jejími obavami narůstajícími každý den.
„Temi, prosím, můžeš tu ještě chvíli zůstat?“ Řekla směrem na její kamarádku, která se začala připravovat na schůzku svých mimo Konožních ‚kontaktů‘.
„Fajn,“ odpověděla nevrle a shodila ze sebe kabát, neměla zrovna náladu. Nabubřele si sedla naproti Kaiře.
„Co se děje?“ zeptala se se zájmem Kaira, ještě zatím neviděla svou kamarádku tak naštvanou.
„Tohle je záležitost Anbu, neměla bych ti to říkat!“ křikla, “Navíc nejsi moje máma, nepoužívej tak starostlivý tón! Jako bych si zapomněla svačinku do školky!“ ječela. Bylo ticho. Temi se strmě dívala na dřevěná prkna stolu a nehodlala odtrhnout pohled. Dlouhodobé ticho ji však začalo štvát ještě víc. Podívala se na Kairu, která neprosto jasně nechápala. Jéžiš, co tu na ni ječím, když s tím nemá nic společného. Já jsem idiot, nadávám, jako by přede mnou seděl ten dědek Danzou.
„Promiň, omlouvám se, fajn?“ řekla se vzepjatýma rukama, které ukazovaly, že se vzdává.
„V pohodě. Řekni, co se děje. Prosím!“ snažila se dělat psí oči.
„Víš dobře, že ti tohle nikdy nešlo,“ řekla Temi už smířlivým hlasem,“ tak fajn.“
„Pan úžasný,“ dostala další nechápající pohled, “Neřeš. No prostě jeden z vrchu na mě strašně tlačí kvůli tomu, že máme na starosti jednu pro tebe nejmenovanou dúležitou oblast a mí špicli zatím nedonesli žádnou důležitou informaci. A jak mi již pan Bručoun řekl, předchozí tým jich nosil až až. Navíc poslední dobou je ve všech složkách hrozné pozdvižení.“ Šlo slyšet tiché vrr.
„Kde? Kvůli čemu?“ Na odpověď se jí dostavilo rázné odmítavé pokývání hlavou.
„Všichni se snaží všechno ututlat… I ta hloupá Oblačná!“ Kaira ani nestihla zareagovat. Třísk. Stůl těžce zavrávoral a udržel se, nejspíš byl zvyklý.
„Sa*ra. Já vážně nemám být u Anbu, děda měl pravdu. Všechno ta moje nevymáchaná huba vykecá!“
„Neboj, mně přece můžeš věřit, kdybych někomu něco řekla, zradila bych svého vlastního otce! Stejně nechápu, co tě na tom tak nesnesitelně vytáčí…“

„No to, že mí lidé jsou tak neschopní. Ta vesnice je jak pevnost! Hrůza!“ odfrkla si.
„Ale prosím tě, to neznamená, že svou práci neděláš dobře. Vždyť Konoha je taky těžko dostupná,“ snažila se ji povzbudit s úsměvem.
„Tak to se pleteš, tady je to jak směnárna. Vejdeš, vyjdeš a nikdo si tě nevšimne. Je tu strašný systém, to jen Písečná má horší,“ zasmála se svému vlastnímu ‚vtipu‘. Dál se už neptala, to by se rozpovídaly o tom, jak je kdo v čele vesnice neschopný a na to neměla ani jedna náladu. Kaira pokořeně sklopila hlavu a víc se zabořila do židle, pochopila, že asi její problém není, až tak vážný jako Temin a byla ten typ člověka, který nežádal radu ani pomoc, pokud by nebylo jiného východiska. Temi se po ní moc nedívala, hrála, že obdivuje svůj vlastní strop, ale když bylo dlouho ticho, začala ona.
„Tak proč teda jsi mě zdržela, když mi nic neřekneš? Tak dělej, když už, tak si to mileráda vyslechnu. Povídej.“
„Ne, běž, ať na tebe moc dlouho nečekají,“ odpověděla Kaira zamyšleně.
„Tak to ne, ať si zauvažují nad tím, jak se do Oblačné dostat,“ řekla stále mírně naštvaně.
„No… víš ne, přece ten Saihi?“ zdráhala se,“ Je strašně, jak bych to jen řekla… divný. Taky jsi ho poprvé viděla před měsícem, že?“ Počkala si na Teminu odpověď, která se dostavila lehkým kývnutím.
„Hned potom se začal strašně doprošovat a nahánět mě po všech čertech, kde jsem, co dělám. Strašně mě to štvalo, ale to nebylo ještě až tak strašné, měla jsem plané naděje tím, že se to dá vysvětlit tak, třeba se mu líbím,“ pobaveně se sama pro sebe usmála,“ Ale před týdnem se začal vyptávat na tátu a ta jeho ‚dolézavost‘ se trošku vytratila. Navíc takové podezřelé otázky, na předky schopnosti a jiné informace. Nic podstatného jsem mu neřekla, třeba je vážně jen zvědavý. Ale pokud je to nějaký špeh, tak…“
„Tak si ho podám, protože takovéhle ‚přátele‘ teda Kakashi mít nebude,“ dořekla za ni, ale trochu jinak než by Kaira sama chtěla. Temi se nad tím, co se dozvěděla, svraštilo obočí.
„Za každých okolností se mu snaž vyhýbat. Pokusím se ho nějak nenápadně proklepnout, jak říkal Kakashi je z vyšších vrstev, tam to bude vždycky těžké,“ zarazila se a podívala se na hodiny postavené na příborníku,“ Ale teď už vážně musím jít, probereme to podrobněji zítra, běž spát.“
„Ahoj,“ rozloučila se s ní mile Kaira. Temi jen práskla dveřmi a už byla ta tam. Je vážně dost vytočená… Copak je to tak vážné? Ale pravda neřekla mi všechno.
Nemohla jen sedět, potřebovala přemýšlet a u toho musela něco dělat. Rozhlédla se po upraveném bytě. I tak, utřu prach… Nahromadila chakru do svých nohou a už si to vesele kráčela po zdi až přímo ke stropu. S sebou vzala nepoužívanou hadru. Nohy jí po chvíli začaly těžknout. A sa*ra! Rychle dolů, nebo to bude bolet! Nestihla, nohy se jí odlepily nečekaně rychle. Ale né… Kdybych tak jen měla takovou zásobu chakry jako měla mamka a tu nevyčerpatelnou výdrž, no jo… Těžce se zvedla z podlahy, na kterou před chvíli spadla, a začala si shrnovat z obličeje své neposlušné kadeře, které nevydržely v culíku. Pomalu je svázala do copu. Táta říkal, že jsem po ní zdědila krásu, ale pochybuju… Líně si sedla na pohovku a nohy hodila na dřevěný konferenční stolek, který stál před přeplněnou knihovnou. I když nechci, musím si dát od Ninjutsu pauzu. Tohle můj systém dlouho nevydrží. Tak se asi budu muset vrhnout na své neoblíbené Taijutsu.

Všemožnými způsoby se snažila odvrátit myšlenky od toho podstatného. Ze starých časů sice byla zvyklá na špicly okolo své osoby kvůli otci Hokagemu, ale teď, když už tu není, doufala, že už tu nikdo takový nebude. Navíc Saihi se jí zdál tolik vychytralý na to, aby nemohla rozeznat zvědavost od vyzvídání. Nervózně si začala kousat nehty. Její kamarádka jí sice moc nepomohla, ale měla pravdu, musí se od něj držet dál. Důvěřuj, ale prověřuj… Toho se budu řídit.
Okno, které hypnotizovala svýma myšíma šedýma očima, se zdálo být nehnuté. Ale když ho pozorovala, dívala se jako by skrz do dáli, proto nepřesně zaznamenala pohyb dějící se za ním. Instinkt Shinobiho jí zavelel zjistit původce pohybu. Neohrabaně se vyšvihla z pohovky a se silným třísknutím rozevřela okno, vyhoupla se z něj a pelášila si to ulicí.

************************************************************************

„To je supér! Zvládnul jsi poslední úroveň určeného tréninku!“ Bee se zarazil, „Počkat! Ale, co teda budeme teď dělat? Vždyť ještě tu máme být nejmíň dva dny!“ Naruto na něj vycenil zuby.
„Mám nápad…“ Hehehe… To se vám bude líbit, „Uspořádáme malý turnaj! Jinchuuriki versus Jinchuuriki!“ Yugito a Bee se na něj zaraženě podívali. Co jej to proboha zase napadlo?? První zareagoval pozitivně Bee.
„Se všemi deseti prsty na rukách a nohách beru! A poslední bude muset říct své největší tajemství!“ spiklenecky zašudlil rukama, „A žádné lhaní. Nebo vaše hlava půjde navštívit támhle kamennou tlamu!!“ ukázal na hlavu zvířete vysekanou do kamene. Yugito se zděšeně podívala na to, co ukazoval Bee. Bee to ne!