Nesmazatelné pouto – Hospoda U krvavé Bohyně, část 17.

Jen pár hodin po Sasukeho zmizení měl Jiraiya kostru plánu jak dosáhnout toho, na čem se dohodli. Jenže pro svůj plán potřeboval dva shinobi, kteří se takřka vypařili a nikdo neví kam.
Naposledy o nich slyšel jakmile tým, kde byl Minato dospěl. A že to tehdy bylo divoké. Jako by neměl dost starostí s Tsunade a Orochimarem a k tomu ještě oni dva. Asi neproblémovější dvojka a zároveň skoro neviditelní zabijáci. Úspěch tkvěl v jejich umění používat halucinogenní látky ve svoji výhodu. Čímž nebyli nikdy zraněni a překonali tím Genjutsu samotných Uchihů.
Jenže čím víc se jim dařilo tím dělali větší neplechu a stávali se neovladatelnějšími. Tak Hiruzen vydal rozkaz k jejich zatčení. K čemuž nedošlo. Oba dva to pojali jako zradu. Schovali se velice důkladně. Nikdo nebyl schopen je najít, jako výstrahu pro to, aby se žádný ANBU nepokusil je dopadnout zabili na první pohled nevinného člověka. Později se ukázalo, že onen mrtvý muž byl hledaným zločincem třídy A.
Od té doby o nich nepadlo v Konoze ani slovo. Sourozenci nadobro upadli v zapomnění. Ovšem Jiraiya na ně nezapomněl. Ani nemohl, když byli spřízněni s Minatem…

Tentýž večer o půl deváté měl Jiraiya v ruce vše, co potřeboval. Místo, kde se oba sourozenci nachází.
Vůbec ho nepřekvapilo místo, jako budova, kde oba žili. Nedivil se, že žijí na tom nejhorším místě. Tam je vždycky dokonalé se uchýlit. Jediné, co ho zarazilo bylo to, že do té čtvrti musel během několika dnů už snad potřetí. Asi ho to místo táhlo osudem.
Byl si vědom několika aspektů. První; nesmí mít s sebou žádnou zbraň. Druhá; splynutí s okolím a třetí; spoléhat se výhradně na svou pusu a své schopnosti.
„Jste si jistý?“ zeptal se Yamato.
„Ne, jenže oni jsou naše jediná naděje. Bez nich naše mise selže na svém prvopočátku,“ ujistil ho nezcela Sannin.
„Co jsou zač?“ zajímal se.
„Co jsou zač? Bývali to profesionální zabijáci, lepší než Uchihové. Dokonce v té době Suna vyslala několik svých elitních vrahů, aby je odstranili. Nevrátili se živí. Šířili kolem sebe jen strach. Nepřátelé nic netušili, do doby než bylo příliš pozdě adekvátně reagovat. Mám pokračovat?“ během jeho řeči se Yamatovi opotily ruce, několikrát na sucho polknul.
„Detaily znát nemusím.“

Po deváté hodině vyrazil.
Ke zmíněné budově se dostal, až za dvacet minut. V téhle části Konohy ještě nebyl. Dával si pozor, aby nebudil moc velkou pozornost. Té se ovšem uvnitř nevyhne.
Nádech a výdech.
Kroky se staly nejistými a kratšími. Neměl ponětí co od nich po tolika letech může očekávat.
Uličkami prošel docela v klidu. Jen pár zvědavců si ho měřilo pro případnou rvačku, či oloupení. Stačil však jeden jeho velice nepříjemný pohled, který dokázal zchladit nejednu hlavu. O rvačku nestál.
Čekali na něj důležitější věci. Nemohl si dovolit jakékoli zdržení. Výměna měla proběhnout, už za čtyři dny.
Nechtělo se mu vejít. Jen užasle koukal na ten červený nápis, který přímo řval: „Hospoda U krvavé Bohyně“. Kroutil nad tím hlavou, přemýšlel, koho napadl takový název.
Opět nádech a výdech.
Jeho ruka se odpoutala od těla, zatáhla za kliku, nad hlavou se mu rozezvonila dvojice rolniček. Nechtěně mu to vyvolalo na rtech úsměv. Vzpomněl si na svoji zkoušku s rolničkou.
Úsměv zmizel, zaregistroval náhlé ticho rozléhající se lokálem. Cítil pohledy všech. I on si je bezostyšně měřil.
Typický příklad štamgastů, co nemají rádi cizí lidi. Měli rádi své soukromí. Stejně tak zatuchlý vzduch. Tak vyčpělou směsku pachů, už Sannin dlouho nezažil. Motala se mu z toho hlava. Vnímal hlavně odér cigaret, piva, smaženého jídla a pot. Návštěvníci si navykli se nemít. Tenhle druh smradů byl charakterický hlavně pro bezdomovce, zloděje a starce.
Všiml si těch ohavně žlutých záclon od cigaretového kouře. Omšele působilo komplexní vybavení hospody. Židle a stolky jakoby se vyráběly už za Nidaimeho éry.
Na stěnách visely obscénní obrazy nahých žen a mužů. Ovšem jeden nad barem ho zaujal. Byla na něm vyobrazená Amaterasu s useknutou hlavou muže se strašlivým šklebem. Aha, tak proto tenhle název, blesklo mu hlavou.
Dokonce i u pár hostů viděl držet a číst noviny. Nepřečetl název.
Bar podle jeho názoru vypadal jako zcela nový. Bez jediné známky stáří. Nikde neviděl označení pro toalety, v tuto chvíli mu to nebylo nic platné.
Rozmístění stolů a baru evokovalo znak pro shinobiho. Možná ten dojem vyvolal jeho mozek…
Důkladně si ještě jednou prohlédl celou hospodu.
Nezvyklý tep jeho srdce mu napovídalo pod jakým je tlakem. Nedal to však znát. Zahnal kompletně všechny pochybnosti.
Sundal si kápi. Přistoupil blíže k baru. Ruku si ležérně opřel o vrchní desku. Vykouzlil úsměv a řekl: „Tak, která holka mě obslouží?“ Teď nebo nikdy!
„To bude asi Shao.“ Ozvala se asi čtyřicetiletá žena za barem. „Shao!“ zařvala žena, dotyčná se dostavila během několika sekund. I Sannin se divil té rychlosti. Zahnal tyto myšlenky.
„Ty jsi Shao? Přál bych si od tebe škopek piva!“ mrkl na ni. Mladá dívka menší výšky s černými vlasy jako noc, zelenýma očima a dokonalou postavou se nedobrovolně zachichotala výrazu „škopek“.
„Nejlepší bude, když si sedneš támhle.“ Prstem ukázala na zcela prázdný stůl, kterého si už prvně všimnul. Teď už chápal proč. Nad tím stolem visel hanlivý nápis: „Pouze pro cizáky“.
„Díkec.“ Usmál se a šel si pevným krokem ke stolu. Nemusel být prorokem, aby mu nedošla jedna věc. Někdo se mu pokusí podrazit nohy.
To se také za necelých pět vteřin událo. Rozhodl se zahrát menší divadlo. Nevšímal si toho, šel dál, než na tu nohu skutečně narazil. Zavrávoral, už to vypadalo, že spadne, jakmile cítil blízkost špinavé podlahy napřáhl ruku. Letmo se dotkl podlahy, to i stačilo k odrazu a bravurní otočkou s polokotrmelcem se znovu postavil na nohy.
Nikdo se nesmál. Pouze koutkem oka poznal jak barmanka ztuhla.
„To byla švanda.“ Poznamenal, sundal si plášť, přehodil si ho přes židli. Posadil se a čekal na svoji objednávku. Nejevil známky toho, co se tu před necelou půl minutou odehrálo.
Mladá žena obdržela od své šéfky požadovaný „škopek“. Pojala se ho odnést k tomu cizákovi. Žena nenápadně mrkla na jednoho hosta, znamení, že tomu cizákovi ukáží zač je toho tato hospoda.
Sanninovi neuniklo ženino mrknutí. Takže další part? Tentokrát už nebudu tak zábavný, říkal jeho pohled.
Ta stejná noha podkopla Shao. Ta nahraně vykřikla a schválně natočila sklenici tak, aby její obsah se vylil muži na tělo. Zareagoval jako pravý ninja. Vyhnul se tomu, takže stůl dostal pivní sprchu. A druhému partu nebylo konec. V té rychlosti zachytil padající sklenici, postavil jí na stůl a chvatně popadl Shao těsně před tím než by bývala spadla.
„No tak, přátelé, chovejte se hezky. Copak vám není milé, když k vám přijde návštěva?“ pak už slyšel hurónský smích.
Ještě smějící se dívka se zeptala: „Co jsi zač?“
Sannin odpověděl pěkně nahlas: „Jsem Jiraiya! Jeden z legendárních Sanninů. Co je špatného na tom, když si zajdu do hospůdky na jedno?“
V tom se dveře otevřely…

(…)

Hinata vůbec netušila, jak blízko se jí Naruto nachází…
Naruto slíbil Kibovi a Sakuře, že se o nic nepokusí. Slib dodržel jen s velkým přemáháním se.
Ukrýval se zde, v této skříni, jen proto, aby vyslechl část plánu, který právě vysvětloval Sasukeho hologram.
Když bylo po všem. Počkal, až všichni odejdou. Zbyl tu jen Kiba.
„Chápeš.“ Otázka to nebyla, jen pouhé konstatování.
„Myslím, že ano. Stále nemám paměť celou. Ovšem už vím, co podnikneme. Jen mi řekni, co všechno víš o podvratných živlech?“ usmál se ďábelsky Naruto.
Kiba jen nasucho polkl.

Za pár hodin už Kiba všemu rozuměl.
„Tos jako vymyslel sám?“ divil se mladý Inuzuka. Akamaru byl dočasně nemocný, starala se o něho Hana.
„Ne, Sasuke mi pomohl. Když se mám tedy držet stranou, tak proč ne rovnou tam, kde se dá sehnat více informací o stavu v Konoze? K tomu mi jeden spoluvězeň vyprávěl o jisté hospodě, kde se měl zítra setkat se svojí holkou. Dal mi i jeho adresu. Jeho rodičům se nelíbilo, že se stýká se spodinou. Tak na něho narafičili několik drobných krádeží. Chtěli ho tak ochránit.“ Blíže vysvětlil Naruto.
„A to jako chceš jít do té hospody a co pak? Vždyť ani nevíš, co se ti tam všechno může stát!“ namítal Kiba.
„Nic se mi nestane. Sice přitahuju problémy jako magnet, jenže se také dokážu o sebe postarat!“
„Jo, nemusíš tak řvát!“ ohradil se Kiba.
„Tak, co chceš ode mě?“
„Slušný hadry na milovníka porušování zákonů a trochu té rebelské řeči, bych prosil.“
„Cože to?“ mladík vykulil oči.
„Bych prosil,“ zopakoval Naruto zcela jasně.
„No, když myslíš.“ Oba úplně zapomněli, že Kiba porušil první pravidlo ANBU, pustit nevědomě „vězně“ na svobodu.

Ráno, už Naruto obstojně mluvil žargonem. Odpoledne mu Inuzuka donesl oblečení, které se využívaly jako učební pomůcka na škole pro ANBU.
„Snad ti to bude.“ Moc optimisticky se Kiba netvářil.
„Si piš, kámo.“ Piloval Naruto.
„Od tebe to zní děsně,“ zkonstatoval mladík.
„Že jo?“ usmál se Uzumaki.

K večeru byla proměna hotová. Vypařil se kolem půl deváté, aby stihl ještě nasát odér „zločince“. Moc mu to nešlo.
Po půl hodině to vzdal a vydal se k místu, kde sídlila ona hospoda.
Dostal se k ní celkem brzo, protože to nemusel složitě obcházet jako Jiraiya.
I on zůstal ohromeně stát kvůli tomu červenému nápisu: „Hospoda U krvavé Bohyně“.
Dodal si kuráž. Stiskl kliku, opět dvě rolničky zacinkaly. Spatřil však zajímavou scénu.
Staršího bělovlasého muže, jak drží v náručí o hodně mladší ženu. Poté mu došlo to zarážející ticho.
Prst se mu samovolně napřímil a Naruto vykřikl: „Ero-Sennin!“
„Naruto?“ šokem upustil Shao. Ta vbrzku našla rovnováhu.
„Naruto?“ zopakovala barmanka a div neomdlela.
Do toho všeho vyšel zpod závěsu postarší muž. „Co se to tady k ďasu děje?“ pohled na scenérii mu to jasně řekl.
„A jé, problémy.“ Nemýlil se.