Obecné

Neměla jsem nejmenší ponětí, jak dlouho jsem tam jen tak stála a mlčky zírala na postel před sebou. Přesto jsem ale tušila, že to nebylo nějak extra dlouho.
"Co tady děláš?" Ozval se unavený hlas, patřící Juugovi. Nepatrně jsem sebou trhla. Tohle vůbec neznělo jako ten Juugo předtím… Jistý způsobem bylo tohle milejší… sice s unaveným podtónem, ale přesto to neznělo jako šílenec, kterého právě propustili z léčení.

„Je jasno.“
„Chjo...“
„No jo, máš pravdu, možná až trochu moc jasno. Nikde ani mráček. Ale ne, hele, tamhle, vidíš? Tamhle se nějaký tvoří. Aha, ne, to mám jen nějaké smítko na řasách.“
„Chjo...“
„Dneska asi žádná velká podívaní prostě nebude. Hm, nedáš si brambůrky? Měl jsem i tvé oblíbené s mořskou solí, ale ty jsem dojedl po cestě.“
„Chjo...“

Zrcadlo…

Hlučný bar, vábivá melodie, krásné polonahé slečny. Měkká pohovka, spousta sake, hlasitý smích. Neupřímný, falešný, roztažený od ucha k uchu. Vyhaslé oči plné moudrosti pokradmu pozorovaly bujná poprsí procházející dámy. Nebyla moc mladá, ale ani moc stará. Byla krásná, jako všechny okolo. Natáhl se pro kalíšek, jeho obsah v něm rychle zmizel. Tohle byl desátý.
A pořád střízlivý…
Splín je mrcha.

Větve ho šlehaly do obličeje, ale on běžel neúnavně dál. Mohutně se odrazil a plavným skokem dopadl na další strom.
„Hej, Sarutobi, brzdi!“ ozvalo se za ním v dálce. Zatnul čelist, ale zastavil se. Zmocňoval se ho vztek. Copak ti lenoši nechápou, že pospíchá? Dneska by to snad ještě mohl stihnout, kdyby se ti tři netáhli jak sirup na slunci. Frustrovalo ho to. Byla to už čtvrtá neděle, co dostal neplánovanou misi. Jako by mu to někdo dělal naschvál! Od té doby, co se zařekl, že tu holku z rozbourané čtvrti zkrotí, nemyslel prakticky na nic jiného.

Jashinista

Hidan si s prekvapením premeriaval nádvorie, ktoré okamžite spoznal, a ľudské tváre, ktoré sa naňho zrazu obrátili – niektoré prekvapené väčšmi než chlapec, iné pomerne ľahostajné... a snáď tam bola aj jedna s hrdým úškľabkom. Ozvalo sa zopár šepkajúcich hlasov.

[color=grey]„Už je neskoro, choď spinkať Hana.“
Zobral jej knihu a prikryl ju. Bola už príliš unavená, aby protestovala.
„Kým sa vrátiš z misie, celú prečítam a porozprávam ti, čo som sa naučila.“ zaklipkala odhodlane očkami.
Usmial sa a pohladil ju po hlavičke. Ani nie je vo veku, aby dostala psíka, a už má toľko vedomostí. Jej otázky sú stále zložitejšie. Čo nevidieť s ňou neudrží tempo.
Vstal, no Hanina rúčka ho pevne držala za nohavice. Tuší, že sa nevráti? Vyslobodil sa a Hana sa zamrvila.
Zhasol.
„Dobru noc, dcérka moja.“

„Do hajzlu!“ ulevil si mladík a vší silou praštil do zchátralého polorozpadlého laťkového plotu, ten nápor nevydržel a sesunul se k zemi jako domeček z karet. Už je to přes půl roku a z téhle čtvrti je furt bouranina. Ale vlastně mu to ani nevadilo. Často zde nacházel odreagování po rádoby duchaplných a neskutečně dlouhých rozmluv s otcem. Proč v tom zatraceným důchodu nezůstal?! Pohlcen novým návalem vzteku kopl do trámu přilehlého domu, díky čemuž se s rachotem zřítil poslední kus jeho střechy.

-Co jim řeknu? Mám vůbec něco říct? Nebo se vůbec vracet? Přece jen se s tím dokážou vypořádat sami. Nebo...- nestačil se rozmyslet Naruto, neboť ho probrala ohromná rána.
-Je to tady,- oznámil mu "duševně" Kurama.
Naruto na nic nečekal a vydal se k místu boje.
Usadil se do koruny stromu. -Musím zjistit, proti komu mám tu čest,- pomyslel si blonďák, jenže přes hustý kouř nemohl nic vidět. "Sakra."

Nějak vás uvedu do obrazu. Příběh se odehrává po smrti Jiraiy. Je to alternativní příběh tzv. "co kdyby". Různý pokrok v technikách a různé věci jsou pozměněny, tak snad to nebude vadit. Doufám, že se vám bude líbit.

Kapitola 8 - Souken

Haru ráno vstal a šel do koupelny provést běžnou ranní hygienu. Přišel do kuchyně a zarazilo ho, že nikde není připravená snídaně. Jedna z mála dobrých vlastností jeho spolubydlícího byla, že vždy udělal snídani.
„Hej, Shinro! Ty ještě spíš?“ Žádna odpověď nepřišla a tak se vydal do jeho pokoje „To jsme ti tak nakopali zadek, že ani nemůžeš vstát z postele?“ ptal se posměšně Haru a otevřel dveře. Postel byla prázdná.

Byly to tři roky.
Tři roky, co se rozhodl pro odchod do penze. Ptali se ho, zda-li je těžké odevzdat nejvyšší post mladší generaci a sám se stáhnout do ústraní. Nebylo.
Tři roky, co opustil svou vesnici. Nechal za zády domov, přátele, své lidi. Ne, ani to nebylo těžké.
Tři roky odpočinku, bezstarostného cestování, nostalgických míst...
Tři roky nudy.

Hlasité bušení na dveře. Tlumený hlas přešel do vyšší hlasitosti.
„Kankurou-dono, vstávejte!“
Kankurou se otočil na druhý bok a zakňučel. Musí opravdu vstávat tak brzo?! Jenže bušení na dveře nepřestávalo, jeho asistentka pořád křičela.
„No jo, vždyť už vstávám!“ zakřičel, aby dala pokoj. „Za čtvrt hodiny jsem u vás!“

Neměla jsem žádný pojem o čase. Netušila jsem, jak je to dlouho, co jsem se vzdálila od svého týmu, se kterým jsem měla najít jakékoliv stopy po Sasukem a jeho společnících. Cítila jsem se zvláštně. Jakoby moje duše snad ani nebyla součástí mého těla. Na chvíli jsem dokonce přemýšlela, jestli už dávno nejsem na druhém břehu. Přece jen… zranění, které jsem utrpěla, bylo hodně ošklivé a jistě by to mohla být příčina mé smrti. Jedna věc mi na tom, ale neseděla. Neměl by mít člověk po smrti klid? Neměl by cítit teplo a klid na duši?

Praskání ohně, vůně dřeva, štiplavě mrazivý vzduch a kolem spousta, spousta bílého sněhu házející odlesky měsíční záře. Na ztrouchnivělé kládě seděl mladý muž, nepřítomně hleděl do plamenů. Ten oheň ho nehřál, nedokázal ohřát chlad, který Sakumo cítil v srdci.
Prázdný. Tak prázdný!
Cizí zlí lidé z něj totiž vyrvali něco, co mu patřilo. Co s láskou opečovával, ochraňoval a bránil před újmou. Lásku.
Bolelo to. Bolelo tak moc, že Sakumo nevnímal, jak mu mráz leze za nehty, prožírá se až do kostí.
Protože oheň nehřál.

Kapitola 7 – Trénink

Všichni tři ze studentů, usnuli hned, jakmile se dostali domů, do postele. Zatímco Haru tvrdě spal, seděl Shinra na lavičce před domem a popíjel saké.
„Věděl jsem, že se ukážeš.“ Promluvil, když se ze stínu vynořila Gaarova tvář.
„Nebyl jsem si jistý, jestli je dobrý nápad se ptát před ostatními, zvlášť potom jak reagovali, když jsem se tě zeptal, jestli zůstaneš.“
„Zajímají tě moje vzpomínky, že?“
„Ano.“

Ve vesnici plné vysokých budov a úzkých ulic se smrákalo. Po dlouhém parném dni konečně přicházel chladný večer. Příjemná vůně letního soumraku se odrážela v usměvavých tvářích občanů. Unavení se vraceli z práce domů, zdravili se se svými sousedy, užívali si specifického spektra barev, které si lze užít jedině za takhle nostalgických dnů. Ve vzduchu visel příslib nikdy nekončícího léta, držel svou oběť ve vroucím objetí neškodné lži, že štěstí se v jejím životě usídlilo na trvalo, stejně jako slunce těsně nad obzorem.

Kankurou za sebou nevědomky práskl dveřmi. Všichni přítomní se na něj podívali.
„Pardon,“ usmál se křečovitě. „Děcka mě zdržela.“
„Ach, zase za někoho zaskakujete?“ povzdychl si Tansoku, jeden z Radních.
Kankurou jen přikývl, posadil se na volné místo vedle Gaary a Tansoku navázal na téma, které bylo přerušeno.
„Až mi příště budeš chtít přiřadit záskok pro nějaký tým geninů, buď mi přidej, nebo mi od Sakury objednej pořádný oblbovák na hlavu,“ zasyčel Kankurou Gaarovi do ucha.