Pád měsíce 2. kapitola

Neměla jsem žádný pojem o čase. Netušila jsem, jak je to dlouho, co jsem se vzdálila od svého týmu, se kterým jsem měla najít jakékoliv stopy po Sasukem a jeho společnících. Cítila jsem se zvláštně. Jakoby moje duše snad ani nebyla součástí mého těla. Na chvíli jsem dokonce přemýšlela, jestli už dávno nejsem na druhém břehu. Přece jen… zranění, které jsem utrpěla, bylo hodně ošklivé a jistě by to mohla být příčina mé smrti. Jedna věc mi na tom, ale neseděla. Neměl by mít člověk po smrti klid? Neměl by cítit teplo a klid na duši? Já rozhodně klidná nebyla. V hlavě se mi pořád promítaly různé obrazy… vzpomínky na můj tým, rodinu, přátele… Kromě toho jsem zezačátku cítila ostrou bolest, která mi z oblasti pasu vystřelovala do celého těla. Byla jsem naživu. Musela jsem být. Někde hluboko uvnitř jsem cítila, že ještě není konec, ale začátek.

Bzučení. Něco jako včely, ale o něco rychlejší a tlumenější. Netušila jsem, co přesně to je, ale byla to poměrně příjemná změna po tom hrobovém tichu, které se kolem mě rozléhalo už bůhví, jak dlouho. Teď jsem se mohla konečně soustředit na něco jiného než na utápění se ve vlastních myšlenkách. Po chvíli soustředění jsem zjistila, že se nejedná o včely, ale o hlasy. Hlasy, které byly nejspíš hodně vzdálené. Nedokázala jsem rozpoznat, komu ten hlas patří, protože na to byl až příliš vzdálený… jakoby ta osoba byla někde daleko, ale křičela tak nahlas, že to šlo slyšet až ke mně

Moje oční víčka se zatřepotala a po chvíli jsem dokázala otevřít oči. Byla to příjemná změna být konečně schopná zase vidět a vnímat okolí. Hned jsem toho využila a rozhlédla jsem se kolem sebe. Místnost, ve které jsem se nacházela, byla poměrně malá a nebylo v ní nic kromě tatami s futonem a dekou, kde jsem ležela já. Vzduch v místnosti byl na můj vkus až poněkud moc vlhký, ale alespoň tam byl příjemný chládek. Pomalu jsem se zvedla do sedu a s potěšením jsem zjistila, že moje zranění už nebolí, tak jako předtím. Při této myšlence jsem se, ale zarazila. Nebylo přece možné, aby se mi to jen tak zahojilo. Opatrně jsem si vyhrnula mikinu společně se síťovaným tričkem. Všimla jsem si obvazu, kterým jsem měla obvázaný celý trup. Tohle nemůže mít na svědomí nikdo z Konohy… jen tak by mě tu samotnou nenechali, napadlo mě. Kdo jiný by, ale něco takového udělal a proč? přemítala jsem. Snažila jsem se vybavit si poslední okamžiky předtím, než jsem upadla do bezvědomí. Po chvíli se mi vybavil neznámý ženský hlas. Je dost pravděpodobné, že to byla ona, napadlo mě. Uvědomila jsem si, že v tom případě jí rozhodně dlužím omluvu. S touto myšlenkou jsem se zvedla a podívala jsem se kolem sebe za účelem najít své boty, které mi nejspíš někdo musel sundat předtím, než mě sem uložil. Najít je mi netrvalo dlouho, jelikož stály hned vedle postele. Zohnula jsem se pro ně a rovnou jsem si je nazula, přičemž jsem si stoupla na zem. Když jsem se napřímila, tak jsem ucítila nepříjemnou bolest v boku. Nejspíš to není ještě úplně uzdravené, problesklo mi hlavou a jedna moje ruka automaticky vystřelila k bolavému místu. V první řadě, ale musím vymyslet, jak se odtud dostat, řekla jsem si v duchu. Složila jsem jednoduchou pečeť, abych mohla aktivovat své kekkei genkai, ale něco bylo jinak. Zamračila jsem se. Moje chakra… je zablokovaná, trochu šokovaně jsem se zadívala před sebe. Měla jsem to čekat. Přece jen… musel mě najít nějaký shinobi… v tom případě by se určitě rád pojistil. Tohle není dobré, řekla jsem si v duchu. Z mého přemýšlení mě ovšem vytrhla ohlušující rána ozývající se z odněkud z chodby. Instinktivně jsem sebou trhla. Možná, že to je můj tým. Napadlo mě. Tato myšlenka mi dodala dostatek odvahy na to, abych několika rychlými kroky překonala vzdálenost, která mě dělila ode dveří. Vzala jsem za kliku. Naštěstí nebylo zamčeno. Moje zachránkyně nejspíš nečekala, že se proberu takhle brzo. Pomalu jsem dveře otevřela, snažila jsem se být tichá jako myška, ale moje plány zkazilo zavrzání dveří. Skousla jsem si ret a na chvilku jsem vyčkala a zaposlouchala jsem se. Nic jsem ale neslyšela. Nebyla tu ani známka toho, že by to někdo zaregistroval, proto jsem se protáhla prostorem, který jsem si vytvořila otevřením dveří. Nechtěla jsem riskovat, že kdybych je otevřela o něco více, tak bych mohla znovu vyvolat ten ošklivý skřípavý zvuk.
Vyšla jsem na chodbu. Ani pochodně, které viseli v řadě na stěnách, nedokázaly potlačit ten studený dojem, který chodba vyvolávala. Celá byla totiž jakoby vytesaná z kamene. Nebylo možné rozlišit jednotlivé kamenné kvádry, ze kterých se obvykle budovy staví, tudíž mě napadla jediná další možnost. Nejspíš se nacházím někde uvnitř hory, řekla jsem si v duchu a rukou jsem opatrně přejela po jedné ze stěn. Moje nohy se automaticky rozpohybovaly vpřed. Upřeně jsem hleděla před sebe a přitom jsem se držela spíše u stěny. Čím dál jsem byla od místnosti, ve které jsem se probudila, tím víc jsem cítila nejistotu. Po chvíli jsem zahlédla paprsek světla, linoucí se ze dveří, které byly pouze přivřené. Zastavila jsem se a na chvilku jsem i přestala dýchat. Po chvilce ke mně dolehly hlasy. K mému překvapí, jsem, ale zjistila, že to nebyl jen ženský hlas. Slyšela jsem tam minimálně dva další, pro mě neznámé hlasy. Jistá jsem si byla jedině tím, že byly mužské. Na chvilku jsem zavřela oči a zády jsem se přitiskla na kamennou stěnu. Jen klid, řekla jsem si v duchu. Stejně jsem chtěla zjistit, co se to tu děje, napadlo mě. Během chvilky jsem oči opět otevřela a co nejtišeji jsem přešla na druhou stranu blíže ke dveřím, kde jsem se přitiskla na stěnu jako bych s ní snad měla v úmyslu splynout jako nějaký chameleon. V tichosti jsem s hlavou natočenou ke dveřím poslouchala a snažila se rozeznat jednotlivé hlasy od sebe.
„Nic z toho se nemuselo stát, kdybys mě neprovokoval,“ ozvalo se po chvíli z místnosti. Ten hlas jsem znala. Patřil té ženě, jejíž hlas jsem zaslechla těsně předtím, než jsem ztratila vědomí.
„Přesto… nemyslíš si, že to trochu přeháníš? Přece jen… dělá to poměrně hluk a není možné se u toho normálně soustředit,“ konstatoval další hlas tentokrát mužský. I tenhle mi přišel trochu povědomí, ale nedokázala jsem si ho přiřadit k žádné osobě, kterou jsem zatím potkala.
„Pche, co kdybys svoji pozornost raději přesunula k meritu věci?“ ozval se po chvílí další, pro mě tentokrát zcela neznámí hlas.
„Nepoučuj mě, Suigetsu!“ zavrčela dívka a po chvíli se ozvala další tlumená rána. Mírně jsem sebou přitom cukla. Možná, že jsem neměla možnost vidět tu scénu, ale přesto mi na mysli vyvstal obraz mé růžovlasé kamarádky, Sakury, jak mlátí Naruta pokaždé, když řekl nebo udělal něco nepatřičného. Chybí mi to, napadlo mě když jsem si uvědomila, že musím být nejspíš míle od domova. Zavrtěla jsem hlavou, abych z hlavy vyhnala tyto myšlenky a mohla jsem se soustředit na hlasy vycházející z místnosti kousek ode mě.
„Bude lepší, když to uděláme tak, jak jsi říkal,“ ozvalo se po chvíli. Nejspíš jsem toho díky přemýšlení hodně prošvihla, napadlo mě. Tentokrát jsem napnula uši, aby mi nic neuniklo.
„Karin,“ ozval se tichý, ale zato ledově chladný hlas, „potřebuju, abys dohlédla na to, aby všechno probíhalo tak, jak má. Nechci žádné problémy,“ dořekl hlas. To není možné… že by to skutečně byl… problesklo mi hlavou a zatajila jsem dech. Nejspíš jsem právě našla to, co jsem celou dobu hledala. Bohužel to nešlo tak úplně podle plánu.
„Hai, Sasuke-kun,“ přitakala žena. V tu ránu mi to došlo. Měla jsem pravdu. Ten hlas nemohl patřit nikomu jinému než muži, kterého Naruto hledá už dobré tři roky. Vlastně i mým úkolem bylo ho najít… nebo alespoň nějaké jeho stopy. Tohle není dobré… neměla bych tu jenom tak stát… řekla jsem si v duchu. Proto jsem se také otočila, ale v ten moment jsem ztuhla. Cítila jsem, jak se mi něco otírá o kotníky. Přísahala bych, že to byl provaz… bohužel na provaz to bylo až příliš… hladké. Pomalu jsem sjela pohledem dolů a rychle jsem si dala ruku před pusu, abych nevykřikla. Had! zpanikařila jsem. Nesnášela jsem je. Rychle jsem vykopla nohou. Díky tomu jsem si ji uvolnila z dosahu hada a to samé jsem udělala i s druhou. Had přeletěl na druhou stranu a narazil do zdi. Rána to sice nebyla velká, ale stačilo to na to, aby rozhovor v místnosti po mé levici utichl. Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se opačným směrem, než jsem přišla. Musím pryč… musím se odtud dostat a dát vědět ostatním řekla jsem si v duchu. Bylo mi jasné, že sama nebudu schopná donutit Sasukeho, aby se vrátil zpátky do Konohy. Obzvlášť ne, když je s ním i jeho tým.

Běžela jsem dál a dál dlouhou chodbou. Kolem nebylo slyšet nic jiného než moje zrychlené dýchání a kroky. Po chvíli se mi ovšem dosud soustředěná tvář změnila a zkřivila se do bolestné grimasy. Chytla jsem se za zraněný bok a opřela jsem se o stěnu. Tohle není dobré, řekla jsem si v duchu. Věděla jsem, že v tomhle stavu moc daleko neuteču. Rána mě sice už tolik nebolela, ale přesto jsem nebyla ještě zcela zdravá.
Ohlédla jsem se za sebe, jelikož jsem měla pocit, že jsem něco zaslechla. Na zemi jsem si všimla něčeho dlouhého a černého. Další had. I přes bolest v boku jsem se opět rozběhla dál. Uběhla jsem několik metrů, dokud mě nezastavila silná, ostrá bolest. Překvapím a zároveň bolestí se mi podlomila kolena a já tvrdě dopadla na kamennou podlahu. Tiše jsem zasykla bolestí a následně jsem se přetočila na záda načež jsem sledovala, jak se had plazí blíž a blíž ke mně. Zamračila jsem se a kopala jsem nohama v domnění, že ho od sebe odeženu. Byla bych i pokračovala dál, ale ve chvíli, kdy se had přiblížil na dosah, jsem ucítila chladné ostří na svém krku. Ztuhla jsem a upřela jsem svoje oči doprava. Nade mnou stále postava s aktivovaným sharinganem v očích. Hleděla jsem na něj v němém úžasu. Netušila jsem, co bych měla udělat nebo říct. Vlastně jsem se v tu chvíli nedokázala ani pohnout. Pohled na něj mě naprosto ohromil.
„Neříkala si, že se neprobere ještě minimálně dva dny?“ pronesl po chvíli napjatého ticha. Otázka, kterou vyslovil, ovšem nebyla mířena na mě. Koutkem oka jsem zahlédla dvě postavy, spěchající k nám.
„O-omlouvám se Sasuke-kun, „ zakoktala dívka, která se po chvíli zastavila kousek ode mě, „Myslela jsem si, že tomu tak bude.“ Dodala a zamračeně se na mě podívala. Potlačila jsem nutkání se omlouvat a raději jsem se podívala na muže, co přišel s ní. Měl kratší bílé vlasy a výrazné fialové oči. I jeho tričko bylo fialové, stejně jako moje mikina. Nejspíš má taky rád fialovou, problesklo mi hlavou.
„Heh,“ vydal ze sebe po chvíli a poškrábal se na zátylku. Evidentně byl ze vzniklé situace poměrně mimo. Tedy tak alespoň vypadal. „Jsi v pořádku?“ zeptal se s pohledem upřeným na mě. Poté letmo střelil pohledem k Sasukemu, která stál po mé pravici a rozešel se ke mně. Kousek ode mě se zastavil a natáhl ke mně ruku s milým úsměvem. Chvíli jsem na něj jen nevěřícně zírala. Skutečně to myslí vážně? ptala jsem se sama sebe. Nakonec jsem, ale zvedla ruku, která se mu trochu třásla a chytla se té jeho. S jeho pomocí jsem se opět postavila na nohy.

Chvíli jsem ty dva pozorovala, nakonec jsem se otočila čelem k Sasukemu. Byla jsem nervózní. Ruce se mi mírně třásly. Cítila jsem se jako zatoulaná ovečka, která v lese narazila na vlka. Vlastně… já jí i byla.
„Co tady děláš?“ přerušil po chvíli ticho. Překvapeně jsem k němu zvedla pohled. Vážně se na tohle ptá? Jakobych snad měla na výběr, zavrtěla jsem hlavou.
„Proč… proč jste mě zachránili?“ zeptala jsem se místo toho. Bylo na něm vidět, že nejspíš nebyl moc nadšený z toho, že jsem mu neodpověděla,
„Ptal jsem se první“ podotknul. „Očividně tak úplně nerozumíš mé otázce,“ dodal poté, když si všiml, že se ani tentokrát nemám k odpovědi. „Přišla jsi s ostatními z Konohy… nemám pravdu?“ zeptal se mě. Já jsem, ale dál zarytě mlčela. Netušila jsem, co všechno mu můžu říct. Vlastně… věděla jsem, že bych nic říkat neměla… ale pokud nic neřeknu… nebudu pak mít možnost splnit svoji misi. Misi, která je pro mě dost důležitá. A ne jen pro mě.
„Mlčení znamená souhlas,“ pronesl po chvíli s nezájmem Sasuke. „Šel s tebou i Naruto?“ zeptal se pro změnu. Zavrtěla jsem hlavou, až se mi několik pramenů mých dlouhých vlasů dostalo do obličeje. Když jsem zvedla ruku, abych si je upravila zpět na místo, tak jsem cítila, že pozoruje každý můj pohyb.
„Nemám co ti udělat, zablokovali jste mi chakru,“ podotkla jsem až překvapivě klidný tónem. Očividně jsem, ale nebyla jediná, koho překvapil můj tón.
„I s chakrou bys proti mně neměla nejmenší šanci… vlastně myslím, že s tím zraněním se moc dobře pohybovat nedokážeš…“ konstatoval a přitom si mě prohlédnul. „Chodit dokážeš… a evidentně i běžet… i když ne moc dlouho, ale co se týče vyhýbání se… pochybuju, že by si to zvládla.“ Dokončil. Vlastně to bylo možná poprvé, co jsem ho slyšela takhle dlouho mluvit. Vždy se uchyloval spíše ke skromným ,nic neříkajícím odpovědím. To, co řekl, mě ovšem naštvalo. Sice jsem nebyla takový typ, abych se do něj ihned slovně nebo i pěstmi pustila, ale i tak v mých očích mohl moc dobře vidět, co jsem si zrovna myslela.
„Proč jsem tady?“ zopakovala jsem svoji předchozí otázku, doufajíc, že mi tentokrát odpoví. On se, ale beze slova otočil ke Karin.
„Odveď ji do pokoje a postarej se, že tam zůstane,“ řekl k ní tichým hlasem. Karin nevypadala, že by byla nějak nadšená z toho, že mi má dělat chůvu, ale nic nenamítala.
„Hinato,“ oslovil mě po chvíli a pootočil hlavu mým směrem. Za celou tu dobu, co ho znám to bylo poprvé, co mě oslovil jménem. „Nemám v plánu tě pustit, oba víme, co bys udělala. Zůstaneš tady… bude pro tebe lepší, když nebudeš odporovat… nemám totiž problém uchýlit s k mnohem… nepříjemnějším metodám,“ poznamenal a upřel na mě svoje oči, ve kterých měl dosud aktivovaný svůj sharingan.
„Ale…“ chtěla jsem namítat, ale nenapadly mě žádné pádné argumenty, kterými bych ho snad mohla přesvědčit. Přece jen jsme spolu nikdy neměli moc blízký vztah. „Ne,“ zavrtěla jsem tvrdohlavě hlavou. „Nemůžeš mě tady držet… oni… budou mě hledat,“ pípla jsem o dost slabším hlasem než předtím. Na první pohled to mohlo vypadat jakoby mě snad moje přechozí odvaha opustila.
„Sám z toho nemám moc radost, takže…“ pokrčil rameny a udělal krok ke mně. Já o tu samou vzdálenost ustoupila dozadu. „Bojíš se?“ zeptal se se zvláštním podtónem v hlase. Bylo to zvláštní. V tu chvíli se ve mně mísilo několik emocí, ale strach v pravém slova smyslu tam určitě nebyl. Jako odpověď jsem jen zavrtěla hlavou. Měla jsem pocit, že se asi každou chvíli zhroutím. Bolest v boku byla pořád stejná. Běh skutečně nebyl zrovna nejlepší nápad.
„Hm, měla bys,“ zašeptal a ustoupil ode mě. „Nic nezkoušej, stejně by to bylo zbytečné… Navíc… mysli na to, že živou tě nepotřebujeme,“ dodal a rozešel se pryč. Chvíli trvalo, než jsem byla schopná se opět pohnout. Po chvíli jsem se odlepila od kamenné stěny. Netušila jsem, co přesně bych teď měla udělat. Měla jsem dvě možnosti. Buďto jsem mohla poslechnout Sasukeho a čekat, co se mnou udělají a nebo jsem se mohla pokusit dát vědět ostatním. Na první pohled to byla poměrně jasná volba, ale já i přesto váhala. Nechtěla jsem jen tak odejít… navíc podle všeho Sasuke nezůstává dlouho na jednom místě. Jinak by ho totiž už určitě dávno našli. To znamená, že ještě možná dostane mnohem lepší příležitost k tomu se odtud dostat. V jednom měla, ale Sasuke pravdu. Nebylo teď možné, abych se v tomhle stavu dostala daleko. Tudíž jsem neměla jinou možnost než zůstat. Na druhou stranu… alespoň budu moct získat informace, které by Konoze potom mohly pomoct v hledání Sasukeho, pro případ, že bychom ho nedokázali chytit rovnou.
Periferním viděním jsem si všimla, jak na mě Suigetsu mávnul a odešel opačným směrem Sasukeho stopách. Červenovlasá dívka tam pořád stála a pozorovala mě.
„Pojď se mnou, podívám se ti na tu ránu,“ pronesla nakonec bez špetky zájmu a prošla kolem mě. Pomalu jsem ji následovala. Nakonec jsem se dobelhala k pokoji o trochu později než ona a vešla jsem dovnitř.
„Jestli si myslíš, že se z toho dostaneš tak se pleteš,“ promluvila na mě nakonec. „Vlastně myslím, že budeš ráda, když si zachráníš vlastní život,“ dodala. Ztuhla jsem. Nejdříve jsem si myslela, že se mě jen snaží postrašit, ale v jejích očích bylo něco… jiného. Soucit. Překvapeně jsem zamrkala. Opravdu se mě chystá litovat? Přece k tomu nemá důvod. Napadlo mě.
„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se po chvíli. Karin ke mně přišla o něco blíž a zastavila se až pár centimetrů ode mě. Poupravila si brýle, aby jí lépe seděly na nose.
„Sice bych o tom neměla mluvit, ale…“ pokrčila rameny. „V tomhle světě nezískáš informace jen tak… musíš nabídnout něco cenného, abys za to něco cenného zase získala,“ začala a já jsem přikývla. „Vlastně myslím, že si nám zrovna přišla vhod,“ dodala.
„Já? Hloupost,“ zavrtěla jsem hlavou na znak nesouhlasu.
„Myslím, že víš o co Sasukemu-kun jde, že ano?“ zeptala se mě Karin a já jsem přikývla,
„Chce zabít svého bratra…“ řekla jsem pomalu. Tohle jsem tedy alespoň slyšela od ostatních. Karin přikývla,
„Přesně tak… Není tak snadné někoho z Akatsuki vypátrat… proto se hodí každá pomoc, každá informace… a ty nám ty informace zajistíš.“ Řekla.
„Jak bych mohla? Konoha žádné takové nemá… kdyby ano tak už by tu určitě Itachi nebyl,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Nemluvím o Konoze… ale o jiných lidech… mnohem, mnohem horších,“ řekla a ztišila hlas, aby tak přidala na dramatičnosti. „Jsi přece Hyuuga ne? Z hlavní rodiny… jistě se o tebe poperou,“ řekla. V tu ráno mi to docvaklo. Zorničky se mi zvětšily zděšením.
„Chtějí můj byakugan,“ vydechla jsem. Konečně jsem pochopila to, co Sasuke předtím řekl. Otázka, ale byla, jak z toho ven?