Sunny Days

Ve vesnici plné vysokých budov a úzkých ulic se smrákalo. Po dlouhém parném dni konečně přicházel chladný večer. Příjemná vůně letního soumraku se odrážela v usměvavých tvářích občanů. Unavení se vraceli z práce domů, zdravili se se svými sousedy, užívali si specifického spektra barev, které si lze užít jedině za takhle nostalgických dnů. Ve vzduchu visel příslib nikdy nekončícího léta, držel svou oběť ve vroucím objetí neškodné lži, že štěstí se v jejím životě usídlilo na trvalo, stejně jako slunce těsně nad obzorem. Jak to tak však bývá, musel přijít nevyhnutelný západ a veškerá euforie se pomalu vytrácela do ztracena, aby se s ještě větší silou vrátila dalšího dne.
Letním šílenství se nechala pobláznit i mladá dívka. Vděčně se davovému nadšení odevzdala, bez jakýchkoli pochybností či výčitek. Její pracovní doba právě skončila. Protáhla si ztuhlá záda a se zářivým úsměvem, který nikdo neviděl, si odvázala zástěru a láskyplně ji poskládala a uložila na své místo. S líbeznou melodií na rtech zavřela podnik. V očích se jí odrážel elán mladého človíčka se všemi jeho nadějemi a vyhlídkami, a přesně v těch očích se jí odleskl i pár sentimentálních slz, když si svou pýchu ještě jednou celou prohlédla. Nelítostně je setřela, aby neničily její dokonale šťastnou tvář.
Téměř jakoby váhala, nakonec se otočila a vykročila. Dnes přišlo mnoho zákazníků. Všem jim chutnalo. Ta myšlenka jí dodala ještě více sebedůvěry. Vydávala ze sebe to nejlepší. Ani za mák jí nesešlo na tom, že tím nikoho neohromí nebo nezmění svět. Všechno to nakonec přeci bylo jedno, proto byla z celého srdce rozhodnutá zasvětit svůj život sebemalichernějším záměrům. Pro ni bylo smyslem života vařit rámen v malém vesnickém krámku. I kdyby dostala šanci dělat, co by si jen zamanula, od základu přestavět celý svět podle svého, nehnula by ani kamenem. Nepřála by si bohatství, ani lásku, dokonce ani nový hrnec do kuchyně. Nechala by vše přesně tak, jak bylo. Natolik se jí to všechno líbilo.
Při cestě zahlédla mnoho známých tváří. Lidé, které znala odjakživa. S úsměvem je zdravila, přála dobrý večer a vychvalovala krásné počasí. Míjely ji davy ninjů i obyčejných lidí, prodavači sklízeli stánky se zeleninou a ovocem, vzduchem se nesly občasné výkřiky i smích, šum přátelské konverzace mezi mírumilovnými Konožčany.
Šla pomalým krokem. Spěchat se nehodilo, úplně by tím zničila klidnou atmosféru. Prošla už několik ulic, než stanula vedle vysokého opuštěného domu. Vůbec nevěděla, že tam stojí, musel být nový. Za okny byla pustá tma. Usoudila, že v provozu bude až za nějakou dobu. Nebyl dokončený. Dělnící u něj zanechali nějaké materiály, které už očividně nepotřebovali. Vedle prázdných nádob na barvy stál žebřík a několik dalších bezejmených nástrojů. Dívka se na žebřík zadívala s podivným zaujetím. Jako kdybyste zahlédli ducha, nebo si až v půli cesty uvědomili, že jste na něco zapomněli a musíte se vrátit. Stála tam v oněmění několik desítek vteřin, než se jí rozzářily oči a úsměv rozšířil.
Následující hodinu strávila bezděčnými toulkami městem, jen chodila a chodila a přitom přemýšlela nad vším možným. Jak vařit kari a co vlastně udělá zítra na snídani, kolik kroků je dlouhá nejdelší ulice ve vesnici. Zabíjela čas, než se všichni vrátí do svých domů a okolí nově přistavěné stavby bude vylidněné. Když zahlédla ten žebřík i nedodělaná okna v patře, okamžitě jí v mysli vytanul nápad. Takový nápad, kkterý nelze přejít a zapomenout. Jakmile se to stalo, věděla, že to musí udělat, stůj co stůj.
Po zhruba padesáti minutách bloumání od ničeho k ničemu jí konečně připadalo, že nadešel čas. Nedočkavě přispěchala k domu. Slunce už zapadlo. Srdce jí rozpumpoval adrenalin, když pomalu vylézala po nezajištěném žebříku do prvního patra domu. Všechno jí hrálo do karet. Bylo to až podezřele jednoduché. Vlézt dovnitř oknem bez okenic nedalo žádnou práci, odtud to na střechu bylo jen pár kroků.
Výhled na vesnici nebyl ani zdaleka tak poutavý, jak si představovala. Neoslňovala ji nesčetná světla hřející duši a už vůbec nebyla bez dechu. Stejně jí v té výšce svět připadal trochu volnější. Žádná upjatost ani pozemní sebestřednost. Zhluboka se nadechla a tiše vykřikla vzrušením. Ještě nikdy nestála na střeše tak vysoké budovy! Cítila se jako dítě, které právě tropí nějakou neplechu a užívá si to, ačkoli ví, že nesmí.
Chladný vzduch jí naplňoval plíce, když se natáhla na záda a zadívala se na oblohu. Doufala, že taková chvíle bude alespoň trochu poetická. Nebe plné hvězd, dramatický vítr. S hlasitým povzdechem zklamaných snů odsoudila všechna ta oblaka, která hvězdy té noci zastiňovala.
Na kůži cítila nedokonalý betonový povrch, každý kamínek zabořující se jí do kuže, i všechen nahromaděný prach a ledový chlad. Z hlavy se jí vypařilo všechno kari i rámen, viděla jen a jen černou oblohu. Vyplňovala každý kout její mysli. Tak příjemně si dlouho neodpočinula. Všudypřítomný shon a stres si uvědomoval až nyní, ve chvíli dokonalého klidu.
Když se zvedla do sedu, setkala se tváří vtvář s lehkým, téměř nezaznamenatelným světlem. Zornice se jí rozšířily v příjemném údivu. To už svítá? Ani si neuvědomila, že to řekla nahlas. Plná energia vyskočila na nohy a popošla až k úplnému okraji střechy. Fascinovaně hleděla na východ. Opravdu tam strávila celou noc? Připadalo jí to jako pár minut. Neskutečně krátkých minut.
Na rtech se jí znovu rozhrál upřímně šťastný úsměv. Nebe se každou chvílí vyjasňovalo, úsvit v létě přicházel opravdu časně. Na tváři ucítila i chladný ranní větřík. Hlasitě se rozesmála. Takový smích uslyšíte jednou, dvakrát za život. Ozývala se v něm veškerá upřímnost, jakou byste v člověku mohli najít. Čistý, jasný smích zbavený veškeré naivity a očekávání. Dvakrát za život by bylo, myslím, až příliš. Podívala se dolů a pak zase zpátky na horizont. Usmála se na tu tenkou jasnou linii vycházejícího slunce, jakoby se dívala na milovanou osobu po dlouhém odloučení. Smířeně pokrčila rameny, otočila se k celé té scenérii zády a zavřela unavené oči. Ještě se jí nechtělo odcházet. Výhled si užívala jako dlouho nic jiného, ale věděla, že jakmile udělá první krok, bude mít vyhráno. Bez delšího otálení zvedla pravou nohu, usmála se a udělala ten jeden malý, nebojácný krok vzad.