Potomci Dvou Klanů Kapitola 8 - Souken

Kapitola 8 - Souken

Haru ráno vstal a šel do koupelny provést běžnou ranní hygienu. Přišel do kuchyně a zarazilo ho, že nikde není připravená snídaně. Jedna z mála dobrých vlastností jeho spolubydlícího byla, že vždy udělal snídani.
„Hej, Shinro! Ty ještě spíš?“ Žádna odpověď nepřišla a tak se vydal do jeho pokoje „To jsme ti tak nakopali zadek, že ani nemůžeš vstát z postele?“ ptal se posměšně Haru a otevřel dveře. Postel byla prázdná.
Kam sakra šel? Přemýšlel chlapec a chodil sem a tam po bytě, dokud si nevšiml kusu papíru na lednici.
Jak by tohle mohl někdo přečíst, zatraceně!? Zanadával v duchu. Chvíli se musel dost snažit, aby vzkaz rozluštil, ale nakonec se mu to podařilo.
Musím rychle odejít a zařídit něco důležitého. Kdybych se nevrátil… nehledej mě, byla by to zbytečná snaha. Vyřiď Kazekagemu a ostatním, že se omlouvám.
„Co zařídit? Jak zbytečná snaha? Za co se omlouváš? Co tím vším chceš ksakru říct!?“ Vychrlil Haru naštvaně otázky, ačkoliv věděl, že se mu na ně nedostane odpovědí. Popadl rychle nějaké oblečení, hodil ho na sebe a vyrazil pryč z domu.

„Kdo to sakra je!?“ Zanadávala Mirai, když slyšela naléhavé bušení na dveře a šla otevřít. „Co je, Haru!? To snad hoří nebo co!?“ křičela dívka na chlapce, jakmile otevřela dveře.
„Shinra zmizel.“
„Prostě si nejspíš někam zašel, nebo to trochu přehnal s pitím a někde se válí, tak se uklidni.“
Haru nic neříkal, pouze jí podal papír, na kterém byl Shinrův vzkaz.
„No dobře, tak jsem se možná spletla. Musíme to říct Kazekagemu.“
„Já vím, ale nejdřív jsem to chtěl říct tobě a brejlounoj.“
„To byl asi dobrý nápad… a přestaň mu tak říkat!“
„Jo, jo, jen pohni a pojď už.“
„Vteřinku, jen se oblíknu.“
„Půjdu napřed, tak mě pak dožeň!“
Mirai chtěla něco namítnout, ale už bylo pozdě. Haru běžel směrem k domu posledního člena týmu.
Dohnala ho až když společně s Jinem mířili ke Kazekagemu.
„To nebyla zrovna vteřinka.“ Ozval se Haru, když je dívka doběhla.
„Spěchala jsem, jak to jenom šlo!“

„Hej, tam nemůžete jen tak vejít, Kazekage má spoustu práce.“ Snažil se Kankurou zabránit trojici ve vstupu do kanceláře. Nakonec se mu ale Haru prosmýkl a vešel dovnitř. Zbytek ho rychle následoval.
„Promiň Gaaro, říkal jsem jim…“
„To nevadí. Tak, co vás sem přivádí?“
„Sensei zmizel, nechal za sebou jen nějaký dopis na rozloučenou.“ Ujala se řeči Mirai.
„Já vím.“
„Vy to víte? Ale…“ nechápal Haru a stejně tak i ostatní.
„Tušil jsem, že se něco takového může stát a tak jsem ho velmi obezřetně sledoval. Dostal od někoho dopis a potom se sbalil a odešel z vesnice. Pravděpodobně nějaká rodinná záležitost.“
„Senji… určitě na něj nachystal nějakou past! Musíme jít za ním!“
„Haru má pravdu, proto nás přece cvičil ne?“ souhlasila malá blondýnka.
„Tak proč nás tu nechal?“ Oči všech se upřely na rudovlasého kluka. „Nechce nás tam, buď si myslí, že na to ještě nemáme nebo nás nechce zatahovat do svých záležitostí.“
„Na tom nezáleží, stejně musíme jít za ním.“
„Nechce nás tam, copak to nechápeš…“
„Haru má pravdu, chlapče. Co myslíte, že by na vašem místě udělal on?“
„Šel by za námi a pořádně nám vynadal.“ Odpověděla dívka.
„Přesně to si myslím i já. Takže vaší misí je, co?“
„Najít, vynadat, pomoci s tím, co dělá a přivést zpět.“ Odpověděl s lehkým úsměvem Haru.
„Správně, tak na co ještě čekáte?“

Shinra se konečně dostal na místo, které bylo v dopise. Chvíli si odpočinul, něco málo snědl a potom začal hledat Senjiho.
„Už jsem si začínal myslet, že nepřijdeš.“ Promluvil pod stromem sedící muž.
„Přiznávám, že se mi moc nechtělo.“
„Jsem rád, že tu jsi.“
„Proč si mě sem zavolal? Co chceš?“
„Nemusíš být tak nepříjemný. Dost jsem riskoval, když jsem tě kontaktoval.“
„To mě nijak nezajímá. Přejdi k věci.“ Shinra přešel k Senjimu a sedl si vedle něj.
„Dobrá tedy. Náš otec je mi už nebezpečně v patách a sám na něj nestačím. Jestli mi nepomůžeš, zabije mě.“
„To se mě netýká, je to jen Tvůj problém. S trochou štěstí se vyřídíte navzájem.“
„Nehraj si tu na tvrďáka. Znám tě dost dobře na to, abych věděl, že tak bezcitný nejsi.“
„Možná jsem se změnil. Stejně jako Ty.“
„Já? Já se nezměnil, vždycky jsem byl takový. Ty jsi to jen odmítal vidět.“
„Tomu nevěřím.“
„Stejně jako já nevěřím, že bys mě nechal zemřít.“
„Raději bys měl. Jsi zločinec, nemám důvod tě zachraňovat.“
„Zabil naši matku. Je to asi měsíc.“ Senji sledoval bratrův zprvu překvapený a později naštvaný výraz. „Tak co teď? Už máš důvod?“
„Jo… Nechápej to špatně, nejsem s tebou na jedné lodi. Je mi jedno jestli umřeš, ale jeho sejmu za každou cenu.“ Z Shinrova výrazu se dalo snadno vyčíst, že to myslím smrtelně vážně.
„Myslím, že to mi stačí. Určitě se ti bude snažit navykládat spoustu nesmyslů a dostat tě na svoji stranu, ale nevěř ničemu, co řekne.“
„Jasně.“
„Bojovat zase bok po boku… docela se na to těším.“
„Až to skončí, tak půjdeme každý zase svou cestou.“
„Samozřejmě.“
„A příště až se setkáme, tak nebudu váhat, prostě to skončíme.“
Než mohl Senji odpovědět, Shinra ho odkopl od sebe a sám potom odskočil pryč. Místo, kde seděli, teď pohlcovali plameny.
„Našel mě? Jak mě mohl najít tak rychle?“
„Hej, Senji! Soustřeď se teď na boj!“ vytrhl Shinra bratra z letargie.
„Tebe bych tady nečekal Shinro. Vypadá to tu na malé rodinné setkání.“ Promluvila vousatá postava s havraními vlasy po ramena zpoza plamenů. „Bohužel, to nebude šťastné setkání, přišel jsem si pro tvého mladšího bratra.“ Když plameny trochu klesly, bylo poznat, že muž na sobě má černý plášť s fialovým lemováním.
„Já vím.“
„Nevím, co ti napovídal, ale měl by si stát spíš na mé straně. Od té doby, co jsi odešel, se změnil, už není tím, kým býval. Stalo se z něj monstrum. Před asi sedmi měsíci si najal nějaké lidi a nechal vypálit jednu nedalekou vesnici a místo toho, aby jim zaplatil, je všechny pozabíjel. Je toho mnohem víc, dokonce zabil vlastní matku.“
„To je lež, to ty jsi ji chladnokrevně zavraždil!“
„Senji by to nikdy neudělal, ať už se z něj stalo cokoliv. Budu bojovat na jeho straně, na tom co řekneš, nezáleží. Skončíme to, Soukene!“ Shinra se rozběhl proti otci a vytáhl kunai.
„To už mi ani nemůžeš říkat tati, jako za starých časů?“ Souken si sundal ze zad meč a připravil se na obranu. „Jak neposlušným dítětem ses jenom stal.“
Shinrův otec snadno útok zablokoval a vyrazil mu kunai z ruky. Shinra se trochu zapotácel, toho Souken využil a zarazil mu meč až po jílec do hrudi. Najednou dostal zprava úder do tváře a proletěl se několik metrů, než narazil do stromu. Nebyl to ale Senji, kdo udeřil. Byl to jeho bratr, meč byl zabodnutý jen do kusu dřeva.
„Tys sem nejdřív poslal jen klon?“
„Snad sis nemyslel, že bych tak moc riskoval a přišel hned osobně?“
„Vlastně jo, koneckonců jsme rodina.“
„Moc na to teď nevypadáme.“
„Trochu jsi mě překvapil synku, ale to už se opakovat nebude.“ Řekl Souken, když se postavil zpět na nohy a oči mu rudě zářili.
Senji se rozběhl, popadl otcův meč a zaútočil. Souken se jeho výpadu snadno vyhnul. Shinra neváhal a přidal se, zaútočil ze vzduchu, ale jeho otec ho chytl a hodil ho po bratrovi. Oba mladíci skončili na zemi.
„Takhle to asi nepůjde.“ Povzdechl si Senji a shodil ze sebe bratra.
„Souhlasím.“
Senji aktivoval svůj sharingan a připravil se k dalšímu útoku.
„Počkej.“
„Co je!?“
„Dej mi ten meč, půjdu já.“
„Co? To je přece nesmysl, nezasáhneš ho!“
„Jenže bych mohl zasáhnout tebe, když…“
„Už chápu, tak jo,“ přerušil Senji a předal bratrovy meč. „Jako, když jsme byli kluci.“
„Hlavně mě netref.“ Usmál se Shinra a rozběhl se na Soukena. Chystal se k výpadu, zatímco jeho otec si vzal do každé ruky kunai a chystal se bránit.
„Katon: Housenka no Jutsu!“ Senjiho modré plameny prolétly těsně kolem Shinry. Souken neměl jinou možnost, než vyskočit do vzduchu, aby se technice vyhnul. Starší z bratrů začal skládat pečetě v úmyslu zaútočit na cíl nad ním.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“ Ozvalo se zároveň od Soukena i Shinry. Útoky se tak vyrušily, ale to bylo v plánu. Senji už byl nahoře a kopem poslal otce k zemi, ten se silou dopadu odrazil od země a Shinra ho tak dokázal seknout šikmo přes hrudník a následným kopem poslat daleko od sebe.
„Ve dvou je to mnohem lepší.“ Poznamenal nejmladší Murasaki, když dopadl vedle bratra.
„Ale do konce je ještě daleko.“
„Ne, není. Skončím to s váma během chvilky!“ křikl rozčileně stařík. „Amaterasu!“
„Zatraceně! Doufal jsem, že to nebudu muset použít.“ Zděsil se Senji, když se k nim blížily černé plameny. „Amaterasu!“
Když se střetly plameny obou uživatelů sharinganu, prudce zavířily a spálily všechno na několik metrů od sebe.
„Co to sakra bylo!?“
„To je na dlouho, ale ať se stane cokoliv, nesmějí se tě ty plameny dotknout. “
„Dobře.“
„Docela mě překvapuje, že sis to dokázal osvojit za tak krátkou dobu, Senji.“
„A to ještě není zdaleka všechno, co dokážu!“ Senji se podíval na bratra. „Shinro, pamatuješ, jak jsi mě porazil během našeho posledního setkání?“
„Jo.“
„Výborně, udrž ho na jednom místě, mám plán.“
„Mokuton: Sashiki no Jutsu!“ Z obou Shinrových rukou začali létat dřevěné bodce. Souken většinu z nich snadno odrazil nebo se jim vyhnul, ale v jednom okamžiku ucítil strašnou bolest z rány, kterou mu jeho syn uštědřil jeho vlastním mečem, a tak ho několik bodců přišpendlilo ke stromu, který byl za ním, ačkoli většina z nich probodla jen oděv. Dvěma se, ale podařilo zasáhnout Soukenovu levou ruku a tak ji vyřadit.
„Líp to už ani zařídit nemohl.“ Vysmíval se Senji otci, který se snažil osvobodit. „Sharingan Soufuusha Sannotachi.“ Přivolal tři fuuma shurikeny a vrhl je proti otci. Minuli ho, ale byli k nim připevněné dráty a ty Soukena dokonale uvěznili. Shurikeny se nakonec zapíchly do země kousek od Senjiho.
„Tady to končí.“ Řekl chladně Shinra. „Doton: Chidoukaku!“ Země kolem Soukena se začala snižovat, netrvalo dlouho a bratři na svého otce shlíželi z výšky skoro čtyř metrů. Dráty Shurikenů byli napjaté skoro k prasknutí.
„Amater…“
„Katon: Ryuuka no Jutsu!“ Senji poslal po drátech své modré plameny dřív, než Souken stačil něco udělat. Ozval se výkřik plný bolesti. Z drátu a stromu zbyl jen popel, ale Souken byl pořád, jako zázrakem při životě. Shinra sebral ze země otcův meč a skočil do díry s úmyslem ukončit jeho trápení.
„Zvolil sis špatnou stranu.“
„Sklapni. Nemá cenu se snažit, už jsi skončil.“ Mladík se napřáhl, k úderu.
„Přece ti musela být ta změna tvého bratra divná, ne?“
„Víš o tom něco?“ Shinrovy ruce poklesly.
„Senji se s někým setkal… Myslím, že byl z Listové, jeho jméno začínalo na D a byl dost starý. Bohužel, si to jméno nepamatuji. Nevím, o čem spolu mluvili, ale od té doby, to už nebyl Senji, kterého jsem znal. Krátce po jejich setkání nechal vypálit tu vesnici, o které jsem se zmínil.“ Souken vyplivl krev, která se mu nahromadila v ústech, a těžce dýchal. Náhle Shinrovy všechno konečně došlo.
„Listová… Stařík se jménem na D… Danzou!“
„Ano, to je to jméno, teď si vzpomínám.“
„A ta vesnice… Byla směrem ke hranicím?“
„Ano.“
„Haruova vesnice, takže ten, kdo může za její zničení je…“
„Senji.“ Doplnil Shinru jeho otec.
„Je to pravda, Senji!?“ Shinra se podíval nahoru, kde stál jeho bratr.
Nemusel ani odpovídat. Z jeho pohledu a šíleného úsměvu na tváři bylo jasné, že Souken říkal pravdu.
Jak jsem mohl být takový hlupák!? Nechal jsem se oblbnout a teď jsem tady dole... v pasti. Když si Shinra uvědomil svou obrovskou chybu, bylo už pozdě.
„Katon: Gouka Mekkyaku.“ Senjiho modré plameny mířili přímo na Shinru a Soukena.
Není úniku. Pomyslel si Shinra a zavřel oči.