Pád měsíce 1. kapitola

Byl poklidný večer v Konoze. Nebe bylo bez mráčku tudíž šli nádherně vidět hvězdy. Upírala jsem pohled svých fialkových očí na tu nádhernou oblohu posetou snad milionem hvězd. Nemohla jsem se toho pohledu nabažit. Přesně tohle jsem dělala i jako malá... milovala jsem to.
"Hin, posloucháš mě?" zeptala se mě Sakura, která přerušila svůj monolog, aby se ujistila, že jí věnuji pozornost. Stočila jsem pohled směrem k ní abych ji ujistila, že má moji plnou pozornost,
"Hai, " přikývla jsem a omluvně jsem se na ni usmála, "O-omlouvám se, jen... dneska je vskutku nádherně," vydechla jsem. Úplně jsem se při pohledu na oblohu rozplývala. "Konečně jde po několika dnech vidět obloha, " rozvedla jsem svoji odpověď, aby moje růžovlasá kamarádka pochopila, co přesně mám na mysli.
"To ano, " odpověděla mi a i ona se zahleděla na oblohu. V ten moment se jí ovšem tvář bolestně stáhla a raději odvrátila pohled. Svraštila jsem obočí a automaticky jsem svoji ruku položila na tu její. Chtěla jsem, aby věděla, že jsem tam s ní a že jsem tam pro ni. Abych jí pomohla. Věděla jsem, že to pro ni není jednoduché a upřímně jsem to moc dobře chápala. Sama moc dobře znám ten pocit. Znám jaké to je milovat někoho kdo vám lásku neopětuje.
"Promiň, " vydechla po chvíli Sakura a opět se na mě usmála. Moc dobře sem, ale věděla, že se musí hodně přetvařovat.
"Chybí ti... že ano?" zeptala jsem se i když jsem nečekala odpověď. Tu jsem totiž už dávno znala. Ona, ale přesto přikývla, čímž moji domněnku potvrdila.
"Vím, co mi teď řekneš... že bych se měla odmilovat... vyrazit někam mezi lidi abych na něj zapomněla, ale já... já to nedokážu, Hin, nemůžu na něho zapomenout. Nejsem toho schopná. A pochybuju, že někdy vůbec budu, " zašeptala s pohledem sklopeným na desku stolu. Bylo mi jí líto. Nevěděla jsem, jak bych jí mohla pomoct. To bylo to nejhorší. Moje kamarádka se trápila a jediné, co jsem mohla udělat bylo ji utěšovat.
"Tohle jsem říct nechtěla, " řekla jsem jí po chvíli. "Nesdílím stejný názor jako ostatní. Navíc... víš, co se říká ne? Nikdy neříkej nikdy, " dodala jsem a povzbudivě jsem se usmála. Sakuru to očividně potěšilo jelikož hned na to se na mě podívala a s úsměvem přikývla.
"Arigato, " šeptla. Už už jsem se chystala, že jí na to odpovím, přece jen jsem jí chtěla dát vědět, že za některé věci mi skutečně děkovat nemusí. V tom jsem, ale uslyšela až příliš známé hlasy. Ztuhla jsem a zalapala jsem po dechu. Ale to ne, problesklo mi hlavou a tváře mi začaly růžovět.
"Á, Sakuro-chan, ahój!" ozvalo se po chvilce z ulice. Zůstala jsem ztuhle sedět na židli, ovšem Sakura, sedící naproti mě se natočila tím směrem. Já sem se mezitím soustředila na to abych zvládla zhluboka a pravidelně dýchat. Poslední, co bych chtěla bylo abych tam omdlela.
"Naruto! Nemusíš hulákat přes celou ulici!" okřikla ho Sakura hned, jakmile se dostali blíž k nám. Bylo na ní, ale vidět, že ho ráda vidí. Po chvíli k nám dolehl i psí štěkot. Leknutím jsem nadskočila když se o mě otřelo něco chlupatého.
"Akamaru, "vydechla jsem s úlevou v hlase když jsem zjistila, že je to jen chlupatý společník mého týmového parťáka. Natáhla jsem ruku a pohladila jsem Akamara po hlavě. Ten byl očividně velmi rád, že mě vidí, protože hned na to vyskočil a položil si svoje přední packy do mého klína. Tiše jsem se nad tím zasmála. Dávala jsem si ovšem velmi dobrý pozor abych si udržela obličej v bezpečné vzdálenosti. Moc dobře totiž vím, že se Akamaru vyžívá v tom, když může někomu olizovat obličej.
"Akamaru! No tak, slez z Hinaty, " okřiknul ho Kiba jakmile i on dohnal ty dva. Potom už jsem více méně musela otočit hlavu. Nemohla jsem je dál ignorovat. Se sklopeným výrazem jsem se otočila na židli a zadívala jsem se nejdříve na Kibu,
"Ahoj, Kibo-kun, " šeptla jsem s milým úsměvem na tváři jako vždy když jsem potkala někoho ze svých přátel, "a..a.. N-Naruto-kun, " špitla jsem a o něco víc jsem zrudla.
"Á, Hinato, ty jsi tu taky? Nevšiml jsem si tě, " řekl Naruto jakmile zaregistroval, že jsem tam také a poškrábal se na zátylku. Povzdechla jsem se.
"Baka!" vykřikla Sakura a udeřila Naruta pěstí po hlavě. Polekaně jsem sebou trhla. V duchu jsem si zanadávala za svoji stydlivost. Kdybych totiž nebyla tak stydlivá, tak bych se k Narutovi ihned vrhla abych mu pomohla.
"Ach, Naruto, " zavrtěl hlavou Kiba nad chováním svého kamaráda a přisedl si ke mě. "Co tu vy dvě vůbec provádíte?" zeptal se nás,
"Jen jsme si povídaly, přece jen... co jsem slyšela, tak máte brzy misi, že ano?" zeptala se Sakura a já s Kibou jsem naráz přikývli čímž jsem její domněnku potvrdili.
"Bůhví, jak dlouho se neuvidíme tak jsme si zašly popovídat, " dokončila Sakura to, co chtěla říct a usmála se na mne. Já jsem na to souhlasně přikývla.
"Eh? Misi? Jak to, že oni mají misi a já musím trčet ve vesnici, dattebayo?!" zlobil se hned Naruto a rozhlížel se po nás jakoby čekal, že mu to někdo z nás vysvětlí. Tímhle tempem si ovšem pouze koledoval o další ránu od Sakury.
"N-Naruto-kun, " začala jsem šeptem tudíž se Naruto musel výrazně zklidnit, aby mě vůbec slyšel,
"ta mise j-je jen... p-pátrací, nejspíš b-by ses tam n-nudil, " vypadlo ze mě po chvíli.
Naruto si pro sebe začal něco nesrozumitelného mumlat a stalo se přesně to, čeho jsem se obávala. Po chvíli mu totiž přiletěla další rána od Sakury. Musela jsem uhnout pohledem, protože jsem se na to nemohla dívat. Raději jsem svůj pohled věnovala Akamarovi, který se usadil mezi židlemi, na kterých sem seděla já s Kibou. Začala jsem ho jemně hladit po hebké srsti. Bylo na něm vidět, že se mu to líbilo jelikož začal spokojeně vrtět ocasem,
"Poslyš, Hin, " začal Kiba a počkal než se na něj podívám, aby si byl jistý, že ho poslouchám,
"Neviděla si někde Shina?" zeptal se mě.
"Shina-kun?" zopakovala jsem se zamyšleným výrazem ve tváři. Jak jsem tak přemýšlela, tak jsem přestala Akamara hladit. Tomu se to ovšem zrovna dvakrát nelíbilo a začal do mě hlavou strkat. To by nebylo nic hrozného... pokud by to byl ovšem normální pes. V jeho případě jsem, ale měla, co dělat abych ze stoličky nespadla. Rukama jsem se přidržela desky stolu,
"No tak, Akamaru, " zamračil se Kiba a poplácal svého psa po zádech.
"Neviděla jsem ho, " odpověděla jsem následně svému parťákovi, "Proč? Stalo se něco?" Zeptala jsem se starostlivě.
"To ne... jen jsem si uvědomil, že jsem ho už delší dobu neviděl... tak mě napadlo jestli náhodou nevíš, kam se vypařil, " pokrčil rameny. Chápavě jsem přikývla. Shino-kun by měl určitě radost kdyby věděl, že o něj má Kiba-kun strach. Napadlo mě. Vždycky mi připadalo, že si Shino-kun myslí, že ho ostatní přehlížejí. Moc dobře chápu, jak se cítí, problesklo mi hlavou.
"E? Sakuro-chan?" promluvil po chvíli Naruto, "Nechcete se k nám přidat? Zrovna jsme se s Kibou chystali zajít do Ichiraku, " navrhnul Naruto s jiskřičkami v očích, doufajíc, že růžovláska jeho nabídku přijme. Ta se, ale podívala na mě, jakoby se mě pohledem ptala zda mi to nebude vadit. Lehce jsem zavrtěla hlavou.
"Tak dobře, " svolila nakonec Sakura, bylo mi jasné, že to dělá hlavně kvůli mě.
"Bezva, alespoň budu mít svědky... Přece jen čím víc lidí bude moct dosvědčit tvoji prohru tím líp ne?" pronesl Kiba se šibalským úsměvem směrem k Narutovi, který se hned na to začal čertit.
"O čem to mluvíš Kibo-kun?" zeptala jsem se ho poněkud nechápavě.
"Budeme závodit v tom, kdo sní více misek s rámenem, " odpověděl mi Kiba s úsměvem a já jsem na to vědoucně přikývla.
"Ale... si si jistý, že je to dobrý nápad? Přece jen máme zítra misi a nebylo by dobré kdyby ti následně bylo ráno špatně, " řekla jsem k němu starostlivě.
"Neměj strach, " mávne nad tím rukou Kiba. V tomhle se hodně podobá Narutovi... co se té lehkomyslnosti týče.
"Tak pojďme!" zavelí Sakura. Hned na to jsme se všichni zvedli a vyrazili jsme společně do Ichiraku.

*** O několik hodin později. ***

Druhý den ráno už jsem stála připravená u Konožské brány a čekala jsem až se tam dostaví i zbytek týmu. Po chvíli jsem v dálce zahlédla dvě postavy, které mířily směrem ke mě. Při bližším pohledu jsem si uvědomila, že to je Shino s Kibou. Po chvíli sem zahlédla i Akamara, který se mi hned rozběhl naproti. Usmála jsem se a pohladila jsem ho po hlavě.
"Ohayo, Kibo-kun, Shino-kun, " pozdravila jsem je zvesela jakmile ke mě přišli. Kiba jen mírně kývnul hlavou. Vypadal dost pobledle. Nejspíš to má ještě po tom včerejšku, napadlo mě.
"Dobré ráno, Hinato, " oplatil mi pozdrav Shino. Po chvilce se tam v obláčku kouře objevil i Kakashi-sensei, který k nám byl přidělený jako velitel týmu pro tuto misi.
"Ohayo!" pozdravili jsme ho všichni sborově. Náš pozdrav byl doplněný Akamarovým veselím zaštěkáním.
Kakashi- sensei si nás přepočítal jestli jsme všichni, i když to bylo poměrně zbytečné.
"Dobrá, " začal, "Předpokládám, že vám Hokage-sama sdělila účel naší mise..." řekl a podíval se na nás. Přikývli jsme, aby jsme mu dali najevo že má pravdu."Dobře, " přikývnul spokojeně,
"tak vyrážíme!" zavelel a všichni jsme společně vyběhli ven z Konohy do lesa odkud jsme vyskočili na větve stromů a dál už jsme pokračovali pouze po větvích.

Svůj byakugan jsem nechávala deaktivovaný, protože zatím nebylo potřebné abych kontrolovala okolí. Čím víc jsme se, ale vzdalovali od vesnice tím víc jsem byla nervóznější. Nevěděla jsem proč, ale neměla jsem z toho zrovna dvakrát dobrý pocit. Nic jsem, ale neřekla.
Po pár hodinách cesty jsme se zastavili na menší mýtince v lese. Kakashi-sensei k nám chvíli stál otočený zády a vypadal velmi zamyšleně.
"Děje se něco, Kakashi-sensei?" přerušil ticho Kiba. Všichni tři, tedy s Akamarem čtyři, jsme napjatě čekali na jeho odpověď.
"Ne, " odpověděl Kakashi a otočil se čelem k nám, "Tady bychom se měli rozděli a prozkoumat okolí. Přemýšlel jsem nad tím, jak bychom to měli udělat... Jsme tady jen čtyři..." začal, ale přerušilo ho Akamarovo zavrčení. Neměl rád když ho někdo přehlíží. "Pět, " opravil se tedy Kakashi a v klidu pokračoval dál: "Nejlepší by bylo kdybychom pokračovali následovně..." řekl. Začal skládat pečetě na Kuchiyose, aby přivolal své ninja psy. "Kiba půjde s Akamarem jako tým jedna na sever... se Shinem půjde Ūhei a vezmete to na jih a Hinato... s tebou na západ pošlu Pakkuna. Já si beru východ. Nepodnikejte žádné sólo akce," dokončil Kakashi načež se ninja psi rozešli k nám. "Rozchod, " zavelel následně Kakashi a všichni jsme přikývli. Každý z nás odskočil na svoji stranu a rozběhl se směrem, který mu určil Kakashi-sensei.
Složila jsem jednoduchou pečeť a aktivovala jsem svůj byakugan. Začala jsem se s ním rozhlížet kolem sebe. Upřímně jsem doufala, že někoho najdu. Přece jen naše mise byla jasná... najít nějaké stopy po Sasukem a jeho týmu. Nečekala jsem, že bychom našli něco velkého... nebo něco, co by nám přímo ukazovalo na to, kde se asi nacházejí. Přece jen tady mluvíme o Sasukem. Pokud nechce abychom ho chytili, tak se nám to bude dařit pouze s velkými obtížemi. Povzdechla jsem si.
"Vidíš něco?" zeptal se mě Pakkun, přičemž mě probral z mých myšlenek. Zavrtěla jsem hlavou, "Ne... bohužel, " odpověděla jsem a jen stěží se mi podařilo zamaskovat zklamaný podtón.
"Pořád ještě nejsme dost daleko... Kdo ví, třeba něco najdeme, " řekl, aby mě povzbudil. Přikývla jsem. Měl pravdu. Bohužel počasí nám zrovna dvakrát nepřálo. Během chvíle se obloha znatelně zatáhla a okolí potemnělo. Po chvíli začaly z oblohy padat miniaturní kapičky deště. Zamračila jsem se. Tímhle tempem budeme oba za chvíli promočení, napadlo mě, ale rozhodně jsem to nehodlala vzdát. Ne teď. Vracet se by byla jen pouhá ztráta času, kterou si nemůžeme dovolit. Naruto-kun by to jistě nevzdal, problesklo mi hlavou a odhodlaně jsem se odrazila od větve. Navíc... Naruto-kun bude jistě rád pokud něco zjistíme. Tak moc si přeje, aby se Sasuke opět vrátil... a stejně tak i Sakura, zarazila jsem se. To je ono, došlo mi, Tím, že zjistím něco o tom, kde je teď Sasuke-kun, tak jim tím můžu alespoň trochu vynahradit všechno, co pro mě ti dva udělali, napadlo mě a s úsměvem jsem pokračovala dál. Svým byakuganem jsem se rozhlížela kolem. Všude bylo ticho. Jediné co bylo slyšet byl můj zrychlený dech, padající déšť a naše odrazy od větví. To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy se okolím rozezněl rozzuřený výkřik. Ztuhla jsem a rázem jsem zastavila. Pakkun mě napodobil.
"Co to bylo?" zeptal se. Ihned jsem se rozhodla, že to zjistím. Podívala jsem se směrem, odkud jsem ten zvuk slyšela a snažila jsem se, co nejvíc soustředit abych dohlédla co nejdál. Po chvilce hledání sem zahlédla nějakou postavu, která se držela za hlavu.
"Co vidíš?" zeptal se Pakkun.
"Nějakou postavu... vypadá jakoby byl zraněný, " odpověděla jsem mu, "Měli bychom se tam podívat... možná, že to má co dočinění se Sasukeho týmem," napadlo mě. Potřebovala jsem si nějak odůvodnit to, že tam chci jít.
"Nevím jestli je to nejlepší nápad, " řekl Pakkun nerozhodně, "Měli bychom dát vědět Kakashimu a ostatním, " dodal a já souhlasně přikývla.
"Jistě, jen do toho, " pobídla jsem ho. Hned na to se Pakkun rozštěkal. Já se mezitím otočila a odskočila jsem na vedlejší větev směrem k tomu muži. Nechtěla jsem ztrácet čas.
"Hej děvče, počkej na mě!" zavolal za mnou Pakkun. Nezastavila jsem, věděla jsem, že mě nakonec dožene sám. Soustředila jsem se na to abych dávala pozor jestli ta postava někam neutekla.

Každým dalším skokem jsme byli blíž a blíž. Nakonec zbývalo už jen posledních pár metrů. Seskočila jsem z větve na zem, která už vlivem deště značně změkla tudíž jsem omylem trochu ostříkala Pakkuna bahnem.
"G-gomenasai, "vyjekla jsem omluvně jakmile jsem si toho všimla. Pakkun se vedle mě otřepal.
"To nic, " odpověděl mi a kývnul hlavou abych raději pokračovala. Přikývla jsem a pokračovala jsem po lesní cestě dál.
Lesní cesta vedla na mýtinku uprostřed, které stál muž s rezavými vlasy. Byl poměrně vysoký a taktéž dobře stavěný. Měl široká, silná ramena. Že by to byl taktéž ninja? napadlo mě zatímco jsem kráčela k němu. Zhruba dva metry chytil Pakkun do zubů okraj mého pláště a tím mě donutil zastavit.
"Opatrně, " hlesnul ke mě a já jsem přikývla. Měl pravdu.
"Pane?" zavolala jsem. Bez odezvy. "Jste v pořádku?" zkusila jsem to znovu. Pořád nic. Slyšela jsem, jak si ten muž něco mumlá, ale nerozuměla jsem tomu. Na rozdíl ode mne, Pakkun vypadal velmi znepokojeně. "Co se děje?" šeptla jsem k němu zatímco jsem vykročila o několik kroků vpřed abych lépe slyšela. "Pane, jste zraněný?" zeptala jsem se znova a natáhla jsem ruku před sebe abych se jej dotkla a přitáhla tak k sobě jeho pozornost. K tomu jsem se, ale ani nedostala jelikož jsem ztuhla půlce pohybu.
"Zabít... holku... zabít, " šeptal a přitom se ke mě otočil s krvelačným výrazem ve tváři. Moje srdce se rozbušilo o něco rychleji. Jeho levé oko bylo celé černé, snad s výjimkou žluté zornice a panenky v jedné barvě. Část jeho levé tváře byla poněkud šedivá a jeho levá ruka vypadala... podivně. Byla o dost větší a vypadala jakoby k jeho tělu snad vůbec nepatřila. Byla o dost mohutnější a na konci měl místo prstů ostré drápy.
"Hinato!" zavolal na mě Pakkun. Otočila jsem k němu hlavu abych zjistila, co se děje. To bylo ovšem chyba. Opět jsem uslyšela ten řev a tentokrát se na mě ten muž vrhl. Tak tak jsem stihla uskočit na stranu. Oddechla jsem si. Ovšem příliš předčasně. Zrzek byl během chvilky za mnou,
Je rychlý, problesklo mi hlavou a vytočila jsem se do strany. Bohužel jsem to moc nevypočítala.
Z hrdla se mi vydral bolestný výkřik když se jeho drápy zaryly do mého boku. Dech se mi zrychlil. Rychle jsem si z tašky vytáhla kunai s výbušným lístkem a mrštila jsem ho po něm. Naštěstí to zafungovalo tak, jak jsem potřebovala. Zrzek ode mě odtáhnul svoji zohavenou ruku a já jsem dopadla na mokrou zem. Jednou rukou jsem si automaticky chytla zraněný bok. Slyšela jsem drobné kroky a periferním viděním jsem zahlédla Pakkuna, mířícího ke mě.
"Uteč, " hlesla jsem bolestně. Na nic víc jsem se nezmohla. Jen jsem doufala, že se s ním nebudu muset hádat.
"Seženu ostatní, " řekl Pakkun a odběhl do lesa. Chvíli jsem ho sledovala svým byakuganem, ale moji pozornost si brzy opět vyžádal ten zrzek.
Pokusila jsem se zvednou na nohy. Nejdříve jsem se pokusila dostat se do kleku. To se mi ještě více méně povedlo, ovšem jakmile jsem se pokusila zvednout, tak se mi během chvilky podlomila kolena a já skončila opět na zemi. Vykašlala jsem trochu krve a volnou rukou jsem si utřela ústa. Z tašky jsem si vytáhla kunai a zahleděla jsem se na toho kluka. Nesmím to vzdát a umřít tady, napadlo mě. Viděla jsem, že se na mě ten zrzek opět rozběhl já jsem, ale i přes to na moment zavřela oči. Vybavil se mi Narutův usměvavý obličej. Dokážu to, řekla jsem si v duchu. Neuteču, nikdy to nevzdám... to je moje cesta ninji! připomněla jsem si. Překulila jsem se na stranu a tím jsem se vyhnula jeho dalšímu výpadu. Využila jsem toho času, který jsem získala a pomalu jsem se vyškrábala na nohy. Trochu jsem zavrávorala když jsem opět stála na nohou. Naštěstí jsem to, ale ustála. Jednu ruku jsem si stále držela na boku abych alespoň trochu zastavila krvácení. Druhou ruku jsem dala v obranném gestu před sebe s kunaiem v ruce.
Opět se ozval ten strašlivý řev když se na mě rozběhl. Jednou rukou se mi jakž tak dařilo odrážet jeho útoky i když to zrovna dvakrát nebylo.
Prosím.. pospěšte si, napadlo mě jelikož mi začínal kvůli zranění docházet dech. Za žádnou cenu, jsem si ale bok nepouštěla. Věděla jsem, že to by mi nepomohlo... spíš naopak.
Po chvíli trochu přitvrdil. Vypadal zuřivější než předtím. Vyrazil mi kunai z ruky a já zavrávorala. V ten moment jsem se víc soustředila na udržení rovnováhy než na obranu. Právě v ten moment jsem opět ucítila silnou ráno, která mě odmrštila až na druhý konec mýtiny. Dopadla jsem na mokrou, tvrdou zem. Tentokrát jsem se už zvednou nedokázala. Najednou jako bych všechno viděla dvojitě. Měla jsem pocit, že se mi snad rozskočí hlava. Ucítila jsem jak mi něco teplého stéká po čele dolů přes tvář.
Byla jsem napůl v bezvědomí když jsem to uslyšela. Kroky... tedy spíš běh. Pomalu jsem zavřela oči. Myslela jsem si, že jsou to ostatní, pro které se rozběhl Pakkun. Ani nevím kolik času uplynulo od doby, co odešel.
Bohužel mě následný výkřik vyvedl z omylu.
"Juugo!" Ten výkřik patřil nejspíš nějaké ženě. Navíc... ten hlas mi nebyl povědomí. Ani trochu. Nakonec jsem se už nedokázala udržet při vědomí. Hlasy mi začaly pomalu splývat až se z nich stalo pouhé bzučení, které taktéž nakonec ustalo ve chvíli, kdy jsem v celku propadla bezvědomí.