Uschováno v křišťálu

Byly to tři roky.
Tři roky, co se rozhodl pro odchod do penze. Ptali se ho, zda-li je těžké odevzdat nejvyšší post mladší generaci a sám se stáhnout do ústraní. Nebylo.
Tři roky, co opustil svou vesnici. Nechal za zády domov, přátele, své lidi. Ne, ani to nebylo těžké.
Tři roky odpočinku, bezstarostného cestování, nostalgických míst...
Tři roky nudy.
Hatake Kakashi si zívl, protáhl se a zahleděl se do prázdna. Kam teď? Tato nepříjemná vlezlá myšlenka ho v poslední době pronásledovala. Existovala vůbec pro něj nějaká nostalgická místa? Vlastně nikdy neoplýval sentimentem, byl pragmatik. Toho času velmi znuděný. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že se vrátí do Hirameki - zapadlého onsenu poblíž Yugakure no Sato, kde po vzoru Jiraiyi strávil několik řekněme inspirativních měsíců. Vždyť zkazky praví, že právě tam legendární sannin připadl na námět jeho fenomenální knižní série. Ne, tam by se nenudil. Kakashi se nepřítomně usmál, ale věděl, že jeho podvědomí už dávno rozhodlo za něj. Je čas vrátit se domů.

Nebylo těžké se sbalit, vždyť prakticky nikdy nevybaloval. Zašoupl za sebou dveře hotelového pokoje, jimž přiřkl pořadové číslo dvě stě osmdesát devět, vyšel do slunečného dne a rozhodným krokem si to namířil směr Konoha. Čekal ho přinejmenším týdenní pochod, ale když konečně poznal cíl své cesty, bylo to pro něj opět dobrodružstvím. Zkontroloval v mapě směr a vyrazil.
Po několika dnech, kdy usoudil, že jeho pochod se natáhne na týdny nejméně dva, jeho nadšení opadlo. Jak by se také mohl přibližovat k domovu, když byl v každé druhé zapadlé vesničce poplácáván po rameni, zván na slavnosti pořádané na jeho počest nebo dokonce byl žádán o motivační proslov. Ono být Kage má jednu nespornou nevýhodu, ztratíte anonymitu. Už není možné se jen tak procházet světem a doufat, že zapadnete. Vaši podobu znají i v těch nejodlehlejších zemičkách, znají vaši minulost a co je nejnepříjemnější – myslí si, že znají i vás. Opakovaně se mu třeba stávalo, že dostával tucty dango knedlíčků na účet podniku, protože je to prý jeho nejzamilovanější jídlo. Zajímalo by ho, kdo tuto pomluvu rozšířil. Rozhodně to má u něj schované! A ta nemístná nervozita a přehnaná zdvořilost. Otravné a ubíjející. Příště, až ho někdo osloví Hatake-sama, Hokage-sama nebo dokonce Rokudaime-sama, dostane pěstí! Tedy v jeho představách určitě.
„Hatake Kakashi?“
Trhl s sebou. To oslovení bylo velmi osvěžující, ale tak nečekané. Kdo se mohl opovážit nerespektovat důležitost jeho bývalého úřadu? Kdo jej mohl nazvat tak neformálně, tak tuctově? Se špatně skrývaným nadšením se ohlédl.
„Ano?“ potvrdil svou totožnost.
„Feudální pán by s vámi rád hovořil, pane. Prosím, následujte mě,“ uklonil se voják tak nepatrně, že už to bylo snad na hranici slušnosti a vykročil.
Feudální pán. Už se jednou v minulosti setkal s představitelem této země, ovšem to bylo už dávno. Hodně dávno, možná že už tak dvacet let. Ne, bylo to devatenáct, Kakashi to věděl přesně. Taková doba... A za poslední tři roky nebyl nijak informován o dění v této zemi, nedivil by se, kdyby byl stařičký pán mrtev a nahradil ho někdo jiný. Snad jeho syn, ale o tom upřímně pochyboval. Měl tu čest s ním strávit dost času na to, aby pochopil, že je to nemožné. Byl příliš dobrosrdečný a přímočarý, než aby rada dovolila, aby se ujmul vlády. A taky to byl tak trochu podivín. Ano, tato země o něj zaslepeně nestála, ale bylo to jen dobře. Politika by ho zabila, pokud to ovšem už neudělali atentátníci. Potřásl hlavou. Nelíbilo se mu, kam se jeho myšlenky ubírají. Podrbal se ve vlasech, poupravil popruhy svého batohu a vydal se za vojákem.
Palác vypadal přesně, jak si ho pamatoval. Vysoká štíhlá stavba obkládaná bílým mramorem s monumentální vstupní bránou osázenou křišťály, největším bohatstvím této země. Koneckonců tento minerál dal název i celé zemi. Procházel dlouhou chodbou na jejíž zdech vysely desítky vyobrazení nejrůznějších krajinek zcela evidentně od jediného autora. Poznával tu techniku. Jednou dokonce sám stál malíři modelem, pokud se to tedy dá tak nazvat. Voják se zastavil u robustních dveří a pokynul mu, aby vešel, zatímco sám zůstal vzadu. Přijímací salon zel prázdnotou, jen na jeho konci seděl na stupínku v křesle důstojně vyhlížející padesátník v bílém rouchu s mohutným křišťálovým náhrdelníkem zavěšeným na krku, znakem vladaře.
Kakashi byl zmatený. Po té obrazárně si byl už tak jistý, že autor těch děl – syn tehdejšího feudálního pána, to nakonec přece jen dokázal, že to on pro něj poslal. Ale tohoto muže neznal.
„Hatake Kakashi?“ optal se jeho hostitel neformálně.
„Ano,“ oplatil mu stejnou měrou taktu a vyčkával.
„Pro Zemi Křišťálu je čest mít tu muže vašeho zrna,“ začal po chvíli „nezlobte se proto na mne, že jsem vás chtěl osobně přivítat.“
„Děkuji. Ale jen procházím.“
„Spěcháte snad natolik, že se nemůžete zdržet ani na večeři?“ v jeho hlase bylo znát mírné napětí.
Kakashi si neslyšně povzdechl. I když bývalý pořád je Kage, pořád musí svou vesnici a zem reprezentovat a odmítnout pohostinnost feudálního pána by jeho vlasti jistě dobré jméno neudělalo.
„Bude mi potěšením,“ hlesl bez většího zájmu a muž naproti něj se usmál.
„Služba!“ zavolal a drobný chlapík ve fialkovém stejnokroji přicupital a pokynul mu, aby ho následoval. Vyhověl mu. Dlouhou chodbou plnou obrazů procházel rychle a s pohledem zabořeným do mramorové podlahy. Deprimovaly ho. Na okamžik zadoufal, že se setká s tím podivínským aristokratem, jenž je namaloval a teď pociťoval zklamání. Měl-li být upřímný, celé toto místo ho deprimovalo. Ale jak moc docenil, až když vešel do pokoje, který mu byl určen. Služba se uklonila, zašveholila čas, ve který ho vyzvednou a zavřela za sebou dveře, které pokřtil číslem dvě stě devadesát čtyři. Rozhlédl se. Byl to on. Byl to přesně ten pokoj, ve kterém tu kdysi strávil několik nocí, zatímco se jeho týmová svěřenkyně zotavovala v místní nemocnici. Už roky na ni nepomyslel. Hořce se usmál a přejel rukou po prasklině ve zdi, kterou před devatenácti lety sám způsobil vzteklým mrštěním batohu do kouta.

Následoval fialového mužíka vzhůru nekonečným točitým schodištěm. Už před dvěma minutami mu došlo, že míří na střechu a nemýlil se. Sluha mu otevřel průlez a on vyskočil nahoru. Byl příjemný večer, jen zlehka foukal vlahý vítr a musel uznat, že výhled na okolní krajinu za soumraku mu na chvíli vyrazil dech. Ne to nebyl výhled, to byl náraz do hrudníku, když ho někdo zcela nemístně a nevhodně objal.
„Příteli!“
Kakashi se odtáhl a ohromeně zíral na vysokého, nezdravě vyhublého šedesátníka ve fialovém stejnokroji se stejně barevnou neforemnou čapkou a s tak bezelstnýma dobráckýma očima až se musel člověk vnitřně pousmát. Okamžitě ho poznal. Vlastně se téměř nezměnil, jen jeho dlouhá tmavá bradka s kudrlinkami na konci časem zbělela.
„Ippondachi-sama,“ podivil se.
„Vy uchoval jste paměť sobě,“ rozzářil se a objal ho znovu.
„Samozřejmě že ano, ale co tady děláte vy?“ nevěřil, že před ním skutečně stojí onen syn tehdejšího mocnáře.
„Večerní jídlo na pořadu dne by mělo být,“ s lehkým údivem ukazoval na prostřený stůl za jeho zády.
„Měl jsem večeřet s feudálním pánem,“ zkusil ještě.
„Mocný muž z vás stal se, příteli, ale důvtip váš někam vytratil se,“ pokýval hlavou a pokynul mu, aby se posadil.
Kakashi poslechl a pobaveně sledoval toho střízlíka, jak nemotorně servíruje večeři.
„Co to děláte?“ nevydržel to.
„Oh, drahý příteli, vy vskutku nepoznal jste počínání mé?“ zamrkal a rychle vztyčil hlavu. Právě včas, aby zabránil kontaktu polévky a svých dlouhých pěstěných vousů.
„Ippondachi-sama...“
„Formalitami plýtvati netřeba,“ zdvihl rázně ukazováček, až se několik gyoza taštiček svezlo na zem z talířku, který právě třímal v rukou. „Vy sám okusil jste břemeno toto a neshledal jej vítaným.“
Kakashi se usmál. Najednou nedostatek taktu a úcty, kterým ho častovali služebníci paláce, dával dokonalý smysl. Bylo to jeho nařízení. Jak on sám odhalil, že po tom touží, neměl tušení, ale jak si vzpomínal, Ippondachiho šestý smysl se vymykal jakémukoliv chápaní a evidentně ani zde se nic nezměnilo.
„Vládnete v utajení?“ počkal s dotazem, než se usadil. Ippondachiho pohled se rozostřil. Zřejmě to pro něj nebylo téma vhodné k přátelské večeři, ale jistě tuto nevyhnutelnou otázku čekal.
„V zastoupení, toto slovo jistě lépe použíti by šlo,“ pokýval hlavou, popřál dobré chutnání, namotal si dlouhou bradku na prst a druhou rukou se pustil do jídla.
„Jste s tím spokojený?“
„Ach, příteli, zajisté. Má zem kvete, tedy i srdce mé.“ Pustil se do taštiček a slastně přivřel oči.
Věřil mu. On netoužil po moci, po uznání, ne, jeho naděje se vždy upínaly k laskavosti, lásce a harmonii. Dokázal si představit, jak se vzletně prohání po paláci v uniformě sloužícího, i když, pravda, jeho šat byl o něco honosnější. Pokud by měl hádat, jeho oficiální pozice nejspíš náležela do nejtěsnější blízkosti nastrčeného feudálního pána. Za tuto zem dýchá sluha, ale jeho přespříliš idealistické myšlenky musí být zaobaleny do politicky přípustné hantýrky, proto to divadlo.
„Povězte,“ zdvihl oči mezi sousty. „Mladá dáma vaše, nalezla sobě klid?“
Jeho dáma. Až do dnešního dne na ni roky nepomyslel. Už roky se mu nevybavily ty chladné zelené oči plné nenávisti k sobě sama, ale přesto doufající v odpuštění. Ten nenápadný nesmělý úsměv, který se bál, jestli smí vyplout napovrch. Ty dlouhé hebké rudé vlasy, které oslňovaly, zářily a bez milosti zabíjely. Jeho dáma. Ne, ona jí nebyla, byla jen jeho selháním, což také dokazuje prasklina ve zdech zdejšího pokoje.
„Ano, věřím, že ano,“ utrousil.
„Volil jste dobře, příteli. Šlechetné je pustit z klece ptáčka, jenž zazpívati chce naposled.“
Kakashi zakroutil hlavou. Poslal ji na smrt a on mu jen tak mimochodem s drobky na bradce sdělí, že to bylo vlastně šlechetné. Na chvíli i zapomněl, jak ho tento muž svou naivní upřímností dokázal vyvézt z míry, ale rychle se rozvzpomenul. Najednou se zde cítil nepříjemně a jen silou vůle se přiměl zůstat. Jeho hostitel to ale zřejmě vycítil a tak zbytek večeře probíhal již v klidu, jen za doprovodu plytkého tlachání o těžkostech vlády. Koneckonců i on sám měl k tomuto tématu co říct. Když dojedli, neodpustil si Ippondachi přece jen ještě jednu nemístnou otázku.
„Nenalezl jste, co tak dlouho hledá srdce vaše, není-liž pravda?“
„Co tím myslíte?“
„Vaši pouť zajisté.“
Kakashi se zamračil. Tohle už bylo trochu příliš i na něj. Jak mohl vědět, co celou tu dobu hledá, když ani on sám neměl tušení.
„Není třeba úleku, příteli,“ jakoby mu četl myšlenky, což ho nijak neuklidnilo, „pouť mou oázou přírodních krás na mysli jsem měl.“ A podával mu velký fialově zabalený balíček opásaný bělostnou stuhou, který byl do té doby bez povšimnutí opřený o zábradlí.
„Rád nechávám spočinout pohled lidu na vznešenosti přírody,“ poukazoval jistě na svou galerii v paláci, „ale mladou lásku je třeba střežiti.“
Kakashi si dárek převzal. Nebylo třeba strhávat papír, aby mu došlo, co je uvnitř. Musela to být malba stromu v jehož koruně se k sobě choulí pár veverek. Obraz, pro který sám tomuto podivínovi pózoval. S ní. Pousmál se. Ano, trvalo to tři roky, ale zdá se, že nakonec své nostalgické místo přece jen našel.