Valčík se smrtí

Praskání ohně, vůně dřeva, štiplavě mrazivý vzduch a kolem spousta, spousta bílého sněhu házející odlesky měsíční záře. Na ztrouchnivělé kládě seděl mladý muž, nepřítomně hleděl do plamenů. Ten oheň ho nehřál, nedokázal ohřát chlad, který Sakumo cítil v srdci.
Prázdný. Tak prázdný!
Cizí zlí lidé z něj totiž vyrvali něco, co mu patřilo. Co s láskou opečovával, ochraňoval a bránil před újmou. Lásku.
Bolelo to. Bolelo tak moc, že Sakumo nevnímal, jak mu mráz leze za nehty, prožírá se až do kostí.
Protože oheň nehřál.
Ano, byl si vědom, že válka bere životy. I těch nevinných. Odmítal však přijmout skutečnost, že by se následky mohly dotknout přímo i jeho. Pokud si něco takového připustíte, je s vámi konec.
Povzdychl si. Válka je příšerná. Lapí vás, pohltí, tančí s vámi tak dlouho, dokud nejste utrmáceni.
Za Sakumovo zády zapraskala ledová krusta sněhu.
Prudce se otočil, v ruce držel kunai.
A nechápavě zíral do žlutých vlčích očí. Oba chvíli pohledy zhodnocovali situaci, Sakumo pak nakonec pomalu zbraň odložil. Nezdálo se, že by chtěl zaútočit.
„Taky jsi tak sám?“ hlesl do ticha.
Vlk jen párkrát zamrkal očima, mávl ocasem a odběhl do tmy.
Sakumo si povzdechl. Moudré zvíře odběhne od člověka načichlého válkou.
Od severu zafoukal studený vítr. Přitáhl si šálu ke krku, přes hlavu přehodil kapuci, zachumlal se do teplého pláště.
I dnešní noc bude krutá jako ostatní…
Nechtěl se tam vrátit. Nemohl. Alespoň ne dnes, zítra ani pozítří. Potřeboval být sám, vyrovnat se s tím, že ona odtančila se smrtí dříve než on.
„Hej, Sakumo! Máme tu problém!“
Váhal, nechtěl se otočit. Jenže hlas parťáka, který stojí vedle vás v bitvě, je vábničkou, jež nenechá nikoho v klidu. Sakumo se zvedl, pomalu, znaveně.
Slabý poslušný vojáček zubožený válkou.
„Co se děje, Kishio?!“ zmohl se na křik. To už vypadalo jako adekvátnější reakce. Oba muži došli do tábora, kde už se shromáždil slušný počet lidí.
Dostal do ruky mapu, na které bylo pět křížků. Věděl, co znamenají. Pozice nepřítele.
„A kde je ten problém?“ zeptal se, když nikdo nepromluvil.
„Je nás málo. Včerejší bitva nám způsobila mnoho ztrát… Na obou stranách,“ rozhodil ruce Kishio.
„Chápu. Kolik mužů zvládne jednu skupinu?“
„Asi tak osm, devět?“
„No, dobře. Pokud je máme porazit, potřebujeme překvapivý útok. Rozdělte se na dvě skupiny, zbylé tři zvládnu sám.“
Kolem se rozhostilo ticho. Kishio ho podezíravě prohlédl.
„Jsi si jistý?“
Sakumo přikývl. Naprosto. Sebevražedná mise mu momentálně vyhovovala.
„Já jsem proti,“ ozval se za Sakumem rázný ženský hlas. „Už tak máme v lékařském stanu spoustu lidí a já si nemůžu dovolit poslat tři lékaře.“
„Noriko,“ otočil se k ženě Sakumo, „chápu. Jenže pokud máme vyhrát, potřebujeme výhodu. Nebudou čekat, že se po včerejší bitvě zmůžeme na další útok. Dost se divím, že oni nezaútočili na nás…“
Jenže Noriko se na něj pořád nesouhlasně mračila. Sakumo si povzdechl.
„V tom případě pošli jednoho. Tady s Narou vymyslíme strategii. Viď, Kishio?“
Kishio zaváhal, pak přikývl.
„Ano, něco vymyslíme.“
„No dobře, ale budu u toho,“ odsekla Noriko.
Sakumo přikývl a přešel do hlavního stanu, následován Kishiem i Noriko. Na stůl rozložil stejnou mapu ve větším měřítku. Přesně zakreslil pět křížků.
„Měl bych plán-“
„S kterým oba nesouhlasíme,“ skočila mu do řeči Noriko.
„Mohla bys mlčet, prosím?“ zasyčel Sakumo a prohrábl si vlasy.
Zoufale prázdný.
Kishio vzal štětec, namočil ho do červeného inkoustu. Naklonil se nad mapu a zakroužkoval dvě skupiny.
„Podle obdržených informací je v těchto skupinách asi tak dvacet ninjů v každé. Pokud by naše skupiny byly dobře silově rozložené, mohli bychom je porazit.“
Tři křížky Kishio zakroužkoval zeleně.
„Už jen podle terénů, kde se nachází, bych řekl, že tady bude protivníků méně. Ale domnívám se, že o to silnější budou.“
„Takže nakonec se mnou souhlasíš?“ zeptal se Sakumo.
„Ne, pořád si myslím, že jsi idiot. Ale jiné řešení nevidím…“
„A zdravotník bude kde?“ zvedla obočí Noriko.
Kishio vzal znovu do ruky štětec.
„Tady,“ zapíchl jej do mapy. „Je to na rozcestí. Vidím to tak, že nejdřív půjdeme jako jedna velká skupina, pak se rozdělíme na dvě poloviny. Samozřejmě, jeden z každé skupiny zůstane se zdravotníkem, nemůžeme riskovat jeho ztrátu.“
Sakumo mezitím zkoumal své cíle, snažil se zapamatovat si jejich pozice. Určitě je od sebe dělilo jen pár hodin chůze. Terén byl opravdu zákeřný, jak Kishio podotkl.
„Půjdu první,“ oznámil stroze.
„Jsi si jistý? Může to být past,“ hlesla Noriko, v jejím hlase zazněla starostlivost.
„Já vím,“ přikývl Sakumo a opustil stan.
Co jiného na to měl říct? Vzal si k sobě dvě sady kunaiů a shurikenů, ujistil se, že má za pasem dýku. Zhluboka se nadechl. Vyrazil.
V uších uslyšel jemnou melodii. Sakumo začal tančit valčík se smrtí.
Zdali ho dotančí až do konce?

Měsíc zahalily těžké šedé mraky, okolím se rozpínala mlha, halila svět do svého myšího kabátku. Sakumo se zastavil. Silou se kousl do palce.
„Kuchiyose no Jutsu.“ zamumlal polohlasně ztuhlými rty.
Odtáhl se země ruku, na místě to puflo a před Sakumem stál obrovský bílý pes.
„Jdeme do akce?“ vycenil zuby.
„Jistě, Shikone. Jinak bych tě nevolal,“ hlesl Sakumo nepřítomně.
Vítr se obrátil, Shikon zavětřil.
„Jsou kousek před námi,“ zavrčel.
„Já vím.“
Sakumo vběhl do kruhu nepřátel jako velká stoletá voda. Kolem něj to nenávistně zahučelo. Sehnul se, nad hlavou mu proletělo několik kunaiů. Vteřinu poté nad ním proletěl Shikon, který se zuřivě zakousl do nejbližšího muže. A trhal.
Stačilo několik pečetí a otřásla se zem. Sakumo vyskočil na větev, bleskurychle zmapoval situaci. Tři. Čtvrtý byl trhán na cucky.
Rychle vytáhl svůj vlastní kunai a odklonil ty, co mu mířily do obličeje. Seskočil, rozeběhl se proti nim. Před ním se zvedl blok země. Odskočil, otočil se a vší silou kopl do muže, který byl za ním.
„Sehnout!“ uslyšel Sakumo hlasité zavrčení.
Vzduchem proskočil Shikon mířící na druhý cíl.
Najednou Sakumo ztratil rovnováhu. Ztratil cenné vteřiny, nestihl uskočit. Do hrudníku mu narazil obrovský balvan. Odletěl pár metrů, ztratil dech. Lapal po vzduchu, kyslík však nepřicházel. Schytal další ránu, tentokrát do zad. Skončil na všech čtyřech. Konečně se mohl nadechnout! Shromáždil do dlaně obrovské množství chakry.
„Raikiri!“ zařval.
Uskočil, rozsekl kámen, který proletěl těsně kolem něj. Pak rychle přeběhl k muži, který zaútočil zezadu. Nemusel se muže dotknout fyzicky. Jemně prodloužil chakru, jejíž nehmotné ostří se muži zažralo do kůže. Nepustilo. Zabilo.
Bojištěm se rozléhal nelidský řev. Sakumo se otočil ke zbývajícímu muži. Ten však ležel pod Shikonovo tělem. Nehybný.
„Skvělá práce,“ zavrčel ironicky pes. „Chceš se nechat zabít?“
Kdyby ano? Co bys tomu řekl?
Upřímně však Sakumo neodpověděl. Místo toho vytahal ze stromů všechny kunaie, co našel.
Mlčky pokračovali dál. Šli podél zmrzlé řeky dál na sever, jehličky mrazu, ukryté v mlze Sakuma probodávaly čím dál víc. Rty mu začaly modrat, prsty blednout. Ztrácel cit. Chůze v hlubokém sněhu vyčerpávala.
A tóny valčíku byly o stupeň hlasitější.
„Před námi,“ švihl Shikon ocasem.
Sakumo se zastavil, zhluboka se nadechl. Soustředil se, vnímal chakry. Nejdřív svou, pak Shikonovu. Nakonec počítal. Jedna, dvě, tři, čtyři.
Celkem silné.
Najednou se v něm něco z ničeho nic zlomilo.
„Jdeme, zašeptal.“
Shikon mávl ocasem na souhlas, ve žlutých téměř vlčích očích se zaleskla krvelačnost. To je někdy ve válce potřeba.
Oba vběhli do středu nepřátel. Moment překvapení Shikonovi stačil k vybrání si jednoho z těch silnějších. Co si tak zahrát na kočku a na myš?
Sakumo rozhodil shurikeny, aby je dostal blíž k sobě. Boj na dálku nebyla jeho parketa.
Vytáhl dýku, ostří se rozzářilo bílou chakrou.
Vojáček bojující za cizí ideály. Ideály, které patřily jedné ženě. Jedné a jediné, která odtančila se smrtí.
Mezitím se Shikon postavil vedle něj. Stačila jedna rychlá výměna pohledů. Rozběhli se jako jeden muž, lačnili po krvi. Bojištěm se rozléhal nelidský křik. Chakry postupně mizely, ale nahradily je další. Třetí skupina jim ulehčila hledání…
Sakumo vytrhl ze stehna kunai, vyhnul se sprše jehel. Rozmáchl se dýkou, bílá chakra rozsekla další tepnu. Kopl do muže, který se chystal zaútočit. Povalil ho na zem. Rychle si na něj sedl, dýku namířil na hrdlo.
Poslední.
Sakumovo oči zběsile svítily, lačné po cizí krvi. Konečně nebyl prázdný.
Nevnímal ten zděšený pohled, kdy vám dojde, že smrti se nevyhnete. Do kůže se zařízla bílá čepel.
Poslední.
On znovu prázdný.
A noční ptáci roznesli po světě, že Bílý tesák přestal tančit se smrtí.
Hudba valčíku utichla v půli. Smrt se uklonila, odešla sama.
Ale, Sakumo Hatake, budeš někdy znovu milovat? zeptala se tichým hlasem do děsivého ticha potřísněného krví, načichlého válkou.