Ikite Iru Bunshin no Jutsu 3 - Nevinné odlišnosti

Další den přišel tak rychle, že měl Naruto pocit, jako by usnul teprve před pár minutami. Vytrvalé klepání na dveře ho ale donutilo vstát a vydat se otevřít, zatímco šťouchl do svého klona, aby se uráčil zase proměnit v psa.
"Jo! Už jdu!" zívl a otevřel dveře.
"Ahoj, Naruto," řekla růžovláska. Ani nečekala na pozvání a pozvala se sama. Naruto za ní jen bezmocně zavřel. "Tak kde je ten tvůj miláček?"
Zarazil se. "Cože?"
Sakura protočila oči. "TVŮJ PES NE ASI?!" a už tišeji dodala: "Blbče."
Na ta slova se ovšem z Narutovi ložnice vyhrabal jeho čtyřnohý společník, připomínající chlupatou kouli v pozdním stádiu rozkladu (aneb víme jak je na tom Naruto s henge). Sakura však náhle byla jako vyměněná. Vrhla se na vyděšeného Naruta č. 2 a prudce ho sevřela ve svém objetí. Ten nevěděl, co má dělat, a tak udělal to jediné, co si vzpomínal, že psi dělají - zavrtěl ocasem a váhavě Sakuře olízl tvář.
"Ten je zlatej! Pojď sem, pojď, ty malej chlupatej psí miláčku!" a Naruto č. 2 se bezradně podíval na Naruta hledající u něj pomoc. Ten na něj však koukal jako vrah na svojí oběť a Naruto v psí podobě byl rád, že není vidět, jak zbledl.
Když asi po dvaceti minutách Sakura pustila pomuchlaného Narutova klona, vstala, chladně se rozloučila s Narutem-originálem a zas odešla se slovy, že na toho super pejska se přijde podívat znovu.
Sotva byla ze dveří, Naruto č. 2 se proměnil okamžitě zpět do své podoby a prsty se snažil za neustálého fňukání a nadávání vyndat si z úst Sakuřiny růžové vlasy. Udělal ale tu chybu, že zmínil, že Sakura se chová jako fúrie, a to byla pro Naruta poslední kapka.
"Ty blbče! Jak si dovoluješ ji olizovat! Moji krásnou Sakuru!"
Naruto mu s klidem odpověděl: "A co jsem podle tebe asi měl dělat, chytráku. Vrčet na ní? To by ti asi hodně pomohlo."
"Ne, tak… Ty jsi… Nemusel si ji olizovat tolikrát!" rozkřikl se opět Naruto, který si uvědomil, že jeho klon mluví logicky a že má pravdu, což ho ještě více rozčilovalo - a navíc mu tím naprosto naboural to, jak si Naruto představoval, že tahle hádka dopadne.
"Prosím tě, ty toho naděláš. Vždyť kvůli mně se vrátí, ne? Tak klid. Věř mi, neměl jsem z toho žádné potěšení."
Rána do zad ho ale vyvedla z klidu. "Za co to bylo?!"
"Jak můžeš být tak blízko Sakury-chan a říct že z toho nemáš žádné potěšení?!"
Narutův klon zabručel něco jako ve smyslu: "Když myslíš…" Jeho názor, který si právě teď na tu dívku během těchto dvaceti minut udělal, byl úplně jiný, než ten, který se právě rozhodl mu vyložit jeho originál.
"Ona je prostě tak úžasná, tak silná, tak roztomilá, tak…"
"Arogantní, protivná a nafoukaná?"
Naruto se zarazil a zatnul ruku v pěst. Z čí mu šlehaly blesky. "Jak vůbec můžeš…! Jdi! Jdi, ať tě nevidím!"
"Je to blbka, pochop to!"
"JDI!"
"FAJN!" a s těmi slovy práskl dveřmi a nechal v bytě rozčíleného Naruta samotného.
No co, alespoň si projdu Konohu pěkně sám a v klidu, pomyslel si, když se snažil najít alespoň něco pozitivního, co by pomohlo zmírnit jeho vztek nad Narutovou, z jeho pohledu, nepřiměřenou reakcí. Povzdechl si a raději, než aby na to myslel, se jako první vydal doprava a doufal, že tam nelezne alespoň nějaké rozptýlení v podobě zajímavých ochodů a lidí.
Vydal se tedy na cestu a s každou minutou strávenou v této vesnici začal chápat, proč má k ní Naruto tak silné city, přestože se mu jednou zmínil o tom, jak ho ve vesnici nesnášeli.
Pokračoval v cestě tak unesen, že si ani nevšiml, kdy došel na konec, který ohraničovala jen velká konožská brána. Povzdechl si. Opět se začaly dostávat na povrch vzpomínky na onu hádku. Jak se ale ponořoval hlouběji a hlouběji do svého nitra, uvědomil si náhle něco, co během celé své cesty podvědomě zaznamenával, ale až teď si toho opravdu všiml - nebyl sám. Asi pět metrů od něj cítil přítomnost cizího člověka.
Přemýšlel, co udělá. Neměl sice všechny Narutovi vzpomínky - až do nedávna si myslel, že žádné, ale něco na ninja umění se to zřejmě nevztahovalo, pouze na lidi -, ale snad si v boji nějak poradí.
Mohl by o tom říct Narutovi, jenže jeho zraněná hrdost tuto možnost okamžitě vyloučila. Pokračoval tedy v cestě, jakoby si ničeho nevšiml, a vyčkával na příhodný okamžik.
Pak, tak rychle, že se to zdálo téměř nemožné, hodil do blízkého křoví kunai. Ozvěnou mu bylo krátké překvapené vykřiknutí.
Kvapně se vydal k tomu směru a popadly ho pochyby, zda udělal dobře. Možná měl přeci jen říct Narutovi a dělat, jakože si toho nevšiml. Když ale došel až k oné siluetě, jejíž mikinu přišpendlil kunaiem ke stromu, všiml si, že ten, kdo ho sleodval nevypadá zdaleka jako nějaký zákeřný nepřítel. Byla to dívka poměrně vysoká s něžným úsměvem a vyplašeným výrazem ve tváři. Když si všiml čelenky se znakem Listové, náhle mu bylo jasné, že ať ho tato dívka sledovala z jakéhokoliv důvodu, asi nebude nepřítel.
"Promiň, promiň, promiň," začal se rychle omlouvat, když kní došel. "Myslel jsem si, že jsi nějaký nepřítel."
"T-to j-je v- v-v pořádku, N-Naruto-kun," zakoktala se dívka a jemu kromě myšlenky, že se asi znají, proletěla ještě jedna. Ta je tak roztomilá!
"Ne, není," řekl, když ji chytil za ruku a všiml si malé červené ranky.
Vysmekla se mu a s obličejem červeným jako zralé rajčátko si ji chytila zdravou rukou.
"A-Ale je. N-Neměla jsem t-tě sledovat."
Naruto však nedbal jejích protestů. Chytil ji za ruku a vyhrnul jí rukách asi k loktu.
"Někde jsem tu měl obvaz," zamumlal, aniž by si všiml, že dívčina barva dostává s každým jeho dotekem na její holé kůži stále sytější a sytější odstín červené.
"A! Tady to je!" a na ta slova to už nevydržela a skácela se na zem jako mrtvá.
Naruto se vyděsil, že snad dívce udělal něco hrozného, a tak začínal pomalu panikařit. Když si ale všiml, že normálně dýchá, uklidnil se trochu, ruku ji obvázal, ačkoliv to nebyla příliš velká rána. Rozhodl se však, že neodejde, dokud se dívka neprobere. Věděl, že by to bylo nezodpovědné, zvlášť když to vypadalo, že se s Narutem znají.
Podíval se na její mírumilovnou tvář a nedokázal potlačit neznámý silný primitivní pocit, který se v něm při pohledu na ní zdvíhal. Měla dlouhé tmavě modré, téměř černé vlasy a jemné rysy v obličeji. Její postava nebyla příliš znatelná ve volnější tunice přepásané jednoduchým opaskem, ale z toho, co se dalo vyvodit a z toho, co si jeho mysl dokázala domyslet, ji příroda obdařila velmi hezkou ženskou postavou.
Jen mu zůstával rozum stát, jak je možné, že - vychází-li správně z předpokladu, že se s Narutem znají - on má před sebou takovou krásku a zamiluje se do takové ochechule jako je jeho opěvovaná Sakura?
Jeho myšlenkový pochod byl však přerušen lehkým zachvěním dívčiných víček. Když následně zvedla hlavu a upřela na něj pohled dvou světlých, téměř bílých očí, měl pocit, jakoby se mu všechny myšlenky vykouřily z hlavy.
"Ehm," uhnula po chvíli pohledem a na tváři se jí objevila roztomilá růž. "Nemusel jsi tu čekat, Naruto-kun."
Měl problém s tím, aby ji slyšel, ale neztěžoval si. Vypadala jako velmi něžné stydlivé děvče. Což bylo pozoruhodné, vzhledem k tomu, kolika krásami byla obdařena. Nijak jí to však na kráse neubíralo, to rozhodně ne. Naruto nakonec usoudil, že spíš naopak.
"To je v pořádku. Měl jsem trochu obavy, zda jsi v pořádku. Jsem rád, že ti nic není."
Na ta slova nic neřekla, jen ještě více zčervenala a on si uvědomil, že mu dělá potěšení přivádět ji do rozpaků a ihned se za to napomenul.
"Tož, pojďme. Doprovodím tě domů."
Dívka začala opět protestovat, ale Naruto nechtěl ani slyšet - jednak proto, že čím déle se na ni bude moct dívat, tím delší bude jeho pocit blaženosti, a navíc potřeboval vědět alespoň, kde bydlí, aby měl nějaké vodítko, jak ji znovu najít.
A on ji znovu najde, to je jisté.
Tak spolu za příjemného hovoru došli až k Hyuuga čtvrti, kde se rozdělili s poněkud trapným rozloučením, vzhledem k tomu, že on neznal její jméno, ale nemohl se jí zeptat, protože to by bylo opravdu ještě trapnější, vzhledem k tomu, že na n nemá žádné vzpomínky. Po tom, co však zmizela ve spleti uliček a domů. Narutův klon jako v mrákotách odcházel do jeho domova a na hádku s Narutem už neměl ani pomyšlení.