Tik

„Jsem vyřízená!“ postěžovala si dívka a kecla sebou do trávy. Její dva společníci protočili oči v sloup.
„Vstávej, Chouchou,“ nabádal ji blonďatý chlapec a netrpělivě přešlápl. „Máme už skoro hodinu zpoždění. Matka mě přerazí, že jdeme na trénink zase pozdě.“
„Skoro hodinu,“ kývl hlavou střapatý kluk a zul si boty.
„Co to děláš, Shikadaii?“ zoufale zakňučel Inojin, který doufal, že alespoň on bude na jeho straně.
„Zaokrouhlíme to na celou hodinu,“ zívl si a položil se do měkké zeleně.
„Shikadai má pravdu,“ zamumlala dívka s plnou pusou bramborových lupínků, „a naši nás stejně seřvou, tak aspoň ať mají fakt důvod, ne?“ Nabrala si plnou hrst smažené dobroty a druhou rukou se snažila zout si boty jako její společník. Inojin si povzdech, pokrčil rameny a byť neochotně, přesto napodobil své dva nohsledy. Koneckonců proč by se měl dohadovat teď, když velká hádka ho dozajista čeká za chvíli. A nabrat trochu fyzických a hlavně psychických sil jim rozhodně nemůže ublížit.
„A stejně to není naše vina!“ vyprskla rozhořčeně Chouchou, což jí namíchlo ještě více, neb to byly její poslední chipsy.
„Nepřipomínej to,“ utrousil Shikadai a snažil se nevidět v letících mracích infantilní tvary. Když se nad ním ale přehnal třetí Cumulus připomínající hrůzného plyšového medvídka, raději zavřel oči.
„Ani nemusím, vždyť ty sám ještě pořád pohupuješ zápěstím,“ sjela ho dívka a nafoukla tváře.
„Cože?“ podivil se Shikadai a podezřívavě pohlédl na svou pravou ruku. Skutečně mírně kmitala v pravidelném rytmu. Lehce s ní zatřásl, ale nepomohlo to a tak si ji strčil pod hlavu ve snaze ji zatížit. „To je jenom tik,“ zabreptal a v duchu zaláteřil, když se nad ním prohnal houpací koník.
„Budeš moct skládat pečetě?“ strachoval se Inojin, protože představa, že přijdou pozdě a ještě ne stoprocentně připravení, mu naháněla husí kůži.
„Ale jo. Snad,“ dodal po chvíli.
„Snad?!“ chlapcovo zděšení se stupňovalo.
„Kdybyste mě v tom houpání vystřídali, jak jsem vás žádal, tak by se to nestalo.“
„Na mě to neházej,“ ohradila se Chouchou, „já měla co dělat, abych posbírala všechny ty nesmysly, co ta stvůra malá vyhazovala z kočárku.“
„Tebe jsem tím taky nemyslel, mluvil jsem tamhle se čmáralem.“
Inojin si přitiskl skicář k hrudi a ublíženě sledoval stébla trávy u svých skrčených kolenou.
„Nech ho být,“ zastala se ho dívka. „Jen dokumentoval dění, kdyby ten malý křikloun náhodou vypadl z kočárku, jak pořád nacvičoval prostná. Tak aby bylo jasné, že jsme v tom nevinně.“
„Spíš si chtěl šplhnout u Kurenai-san, až jí ty patlaniny jejího požehnaného drobečka bude ukazovat. A vůbec, proč jsme s tím miminem museli na procházku my? To se nemohla postarat Mirai? Je to snad její sourozenec, ne?“
„Mirai má misi,“ špitl Inojin.
„Zase?“
„Jo, Rokudaime jí v poslední době celkem nakládá,“ přispěchala s informací Chouchou a rozhlížela se, jestli na okolních keřích neroste něco k snědku. Po chvíli zklamaně položila hlavu zpět do trávy.
„Tak se měl o toho prcka postarat Hatake-sama osobně,“ povzdechl si Shikadai a přemýšlel, jestli mu jde více na nervy Stratocumulus předstírající dudlík, nebo protivný zvuk šmrdlání štětce po papíru ozývající se po jeho levici. Neboť Inojin neodolal náhlé inspiraci a musel si do svého skicáře načrtnout neúrodné pole se strašákem ve špičatém klobouku, kterak se neohrabaně snaží vyměnit plenku otepi slámy.
„A nebo Boruto! Kurenai-san snad byla sensei jeho matky, ne?“ mudrlantovala dívka a zoufale se snažila nemyslet na kus žvance.
„Co to s tím má společného?“ podivil se Inojin.
„Já prostě nechápu, proč jsme toho pokakánka dostali na hrb zrovna my,“ rozhodila rukama a ještě jednou prošmejdila prázdný pytlík, jestli v něm nenechala alespoň drobeček. Zdrceně proklínala svou předchozí důslednost.
„Naše klany mají za Kurenai-san odpovědnost. Tím i za Mirai a teď i za toho mrňouse,“ trpělivě vysvětloval Inojin dnes již počtvrté.
„A to máme trpět jen proto, že naši rodičové v dávné minulosti něco neprozřetelně slíbili?“
„Tak asi,“ ujistil ji Shikadai otráveně.
„Tak ať si to zlobidlo neposedný příště hlídají oni. Chtěla bych je vidět, jak by to zvládali.“
„A já bych chtěl vidět tebe, jak jim to oznamuješ,“ zabrumlal Shikadai a snažil se nemyslet na to, jak ho otec posledně spoutal stíny a potupně donutil udělat práci, kterou vzdorně odmítal. A dokázal by si poměrně jasně představit, že podobné donucovací prostředky můžou mít doma i u Akimichiů a Yamanaků.
„Už bychom ale vážně měli jít,“ zkusil nadhodit Inojin zodpovědně, když se na delší dobu odmlčeli.
„Něco přes hodinu bude mít podobný efekt jako právě hodina,“ Shikadai se protáhl, procvičil zalehlé zápěstí, které s sebou naštěstí už přestalo škubat, a vrátil ho opět pod hlavu.
„A já jsem konečně našla pohodlnou polohu,“ zavrtěla se Chouchou. „Navíc začal vát děsně příjemný vánek,“ zasněně okomentovala šumící trávu, kdežto Shikadai zpozorněl a velmi neochotně se nadzvedl na lokti.
„Ne, tohle bude spíš dost nepříjemná vichřice,“ utrousil a raději se začal pomalu obouvat.
Nemýlil se. Během okamžiku se nad ním skláněla bývalá elitní kunoichi Suny, která si u nich doma hrála na poslušnou ženušku. Ne, že by se jí to dařilo nějak často.
„Matko,“ pozdravil ji Shikadai nevzrušeně a snažil se ignorovat splašené nemotorné kreace, které jeho týmoví parťáci nacvičovali, když se jim v panice nedařilo vklouznout do sandálů.
„Ty se tu válíš, zatímco já a otec tě hledáme po celé Konoze,“ pokárala ho, ale její slova postrádala obvyklou razanci. Vlastně jako by mu to spíše oznamovala, než že by z něj tradičně chtěla udělat dva hodné chlapce. Tohle Shikadaie poměrně znervóznilo.
„A proč mě sháníš i ty, matko?“ optal se podezřívavě, protože věděl, že ona by raději strávila útrpné odpoledne v hloučku místních drben, než aby se účastnila tréninkové šarády klanů, na kterou měli zpoždění.
„To je rodinná záležitost, tak pojď už a nezdržuj! Otec čeká,“ natáhla k němu ruku, ale on se odtáhl. Něco bylo špatně. Něco bylo hodně, hodně špatně!
„Mám trénink,“ pokusil se vycouvat.
„Neříkej hlouposti a pojď už,“ chytila ho kolem ramen a mírným tlakem ho vedla z louky pryč. Bojácně k ní vzhlédl. Při blízkém pohledu do netypicky, snad až absurdně vlídné a uvolněné tváře, se mu do pravého zápěstí vrátil zlověstný tik.