Rozhoduje smrt

„Proč jsi nás zachraňoval?! Zrádče!“
Z hrdiny se najednou stal někdo, kým opovrhovala celá společnost. Kvůli jedné nepovedené misi vyměněné za životy přátel, společníků v boji, sklidil jen nevděk a jedovaté poznámky. Ale co bylo nejhorší? Kakashiho pohled – nepochopení, znechucení a lítost.
Pálilo to.
Bolelo to.
A zraňovalo tak moc, že si Sakumo přál, aby přestal cítit. Doufal, že netečnost ho naprosto otupí, stejně jako dýku, která teď byla zbytečná.
Jak moc se mýlil. Nebylo horšího pekla.
Pohled se mu znovu stočil k dýce. Lákala, vábila. Neodolal.
Hleďte! Divadlo může začít!
Chladná čepel lehce pronikla svalovinou. Stačil jediný pohyb vpravo.

„Tvé oči… Vezmu si je.“
Itachi byl spokojený, byl to dobrý boj. Sasukeho nenávist byla… zvláštně očišťující. Přesně v to doufal; byla jakýmsi rozhřešením. Jen bohové směli znát tu užírající pravdu, na kterou nebyl nijak hrdý. Užírající vinu zalepil bratříčkovou zlobou.
Nějakým způsobem stál díky Susanoo na nohou. Zburcoval poslední zbytky svých sil, díval se do těch černých očí, které najednou pohltil strach. Vážně věřil, že bych mu vzal oči?
Věřil.
V tom byl celý trik, celé divadlo, o které se snažil. Mohl být na sebe hrdý, byl dobrý herec!
Itachi se usmál, natáhl k Sasukemu ruku.
Cvrnknutí do čela.

„Můžeš se vsadit, že umřu! Přece pořád prohráváš!“
Pořád prohráváš… Zdá se, Tsunade, že tentokrát jsi vyhrála. Promiň.
Jeho smysly přestávaly pořádně fungovat. Umíral. Slavný Sannin a ještě slavnější autor proslulých knih nedokázal ubránit své ideály – lásku, přátelství, budoucnost.
Tělem projela další vlna bolesti.
Že on měl být vůdcem revoluce? Čeho vůbec dosáhl? Všechnu naději v budoucnost i krásné ideály přebíral od svých žáků. Nagatovy, Minatovy i Narutovy byly v jádru stejné. A on se s nimi ztotožňoval, nepřál si to přeci také? Mírumilovný svět.
Oči pálily, víčka se mu klížila. Sannin umíral.
Žabák, žijící v řece, zemřel v moři.

„Ty jsi génius.“
Vrhl se vpřed, nepřemýšlel nad tím. Prostě skočil, jak mu velel instinkt. Musel… Ne, chtěl ochránit dědičku klanu. A svého přítele.
Cítil, jak dřevěné kůly rozervaly nejdřív záda, pak rozdrtily hrudní koš s orgány, a nakonec prorazily břišní svalovinu.
Tělem projela nezměrná agonická bolest, kterou mozek potlačil.
Jako by měl šanci na přežití.
Dopadl na zem, stěží vnímal okolí.
Probral ho Narutův dotyk. Teplo sálající z jeho těla poskytovalo pocit bezpečí.
Jsem tady, neumřeš sám.
Byl sám se sebou vyrovnaný, co víc mohl obětovat pro přátele a rodinu?
Pečeť začala pálit. Mizela.
Konečně byl volný jako pták.

„Zachránit. Ochránit. Povinnost Hokageho…“
Mělo to probíhat bez problémů, s Třetím dva měsíce probíral každý sebemenší detail. Vymýšleli různé scénáře, ale tohle… Tohle je nenapadlo. Možnost, že by někdo mohl narušit ochranu, ovládnout Kyuubiho, zranit jeho rodinu...
Z neustálého přemisťování se mu před očima tvořily obrovské bílé fleky, nevýhoda problesknutí.
Zachránit Naruta, ochránit Kushinu.
A vesnici, na tu jako Hokage zapomenout nemohl. Hrozilo, že ji Kyuubi celou srovná se zemí, a tak ho přemístil, co nejdál to šlo.
Někdy se události seběhnou tak rychle, že je ani nestačíte vnímat.
Zapečetit, zachránit, obejmout, uklidnit.
Zalitoval, že na seznamu nebylo i přežít.