Pocítit smrt 13 - Záchrana na cestě

„Naruto, nemyslím, že je dobrý nápad teď někoho zachraňovat, máme své práce nad hlavu.“ Ozvala se asi čtyřicetiletá žena, sedíc za velkým kruhovým stolem. Naruto na ní vrhl podrážděný výraz. Tohle mu řekla už přinejmenším podesáté.
„Noriko, už jsi mi to říkala. A já ti říkám, že je tam nenechám.“ Odpověděl jí zdvořile, i když měl chuť na ní začít něco ječet. Copak ta ženská tady tomu velí?
„Noriko, my se tam vydáme tak jako tak.“ Ozval se Takumi, který seděl po Narutově pravici. „Tady jde o to, zda a jak nám pomůžete.“
„Stále nechápu, proč na tebe tolik spoléhá.“ Ozvala se žena. „Jsi jen děcko.“
Nikdo se do jejích debaty nechtěl mísit. Všichni věděli, že Noriko s těma dvěma nevycházela, ale oni byli dostatečně slušní, aby ji tam nechali. Ovšem byla to otázka času, než jim dojde trpělivost.
„O tomhle jsme se už bavili.“ Upozornil jí nebezpečným tónem Naruto. „Drž se tématu.“
Naruto se unaveně podíval na hodiny. Porada trvala už téměř čtyři hodiny a vesměs se jen hádal s Noriko. Podíval se na Takumiho, který beze slova přikývl.
Naruto vstal a dal se do řeči: „Už jsme tu čtyři hodiny a nedošli jsme k výsledu. Proto se ptám, půjde někdo do toho s námi?“ Zeptal se a podíval se po místnosti. Ruku zvedla jen hrstka, bylo jich okolo deseti. Zbytku to nijak nezazlíval, právě se vrátili z vlastní mise.
„Dobře, zítra ráno se dostavte, domluvíme na celé akci. Můžete jít.“ Rozpustil schůzi Takumi.
Naruto se unaveně posadil a protřel si oči. Musí zakročit co nejrychleji a tohle to zrovna neurychlovalo.
„Zvládneme to.“ Pokusil se ho povzbudit Takumi a odešel.

Kioshi věděl, že to je otázka času, než si dojdou i pro něj. A měl pravdu. Jednoho dne si odvedli s Miako i ho. A konečně měl tu příležitost okusit na vlastní kůži to, co musela zažít Miako už několikrát. Teď vyčerpaně seděl na zemi a prohlížel si svá zranění, na která viděl. Celé tělo ho nepříjemně bolelo. Pevně doufal, že už je v Konoze hledají, protože nevěděl, jak dlouho to snesou. Hlavně Miako, která den ode dne vypadala čím dál hůř. Ostatně on taky.
Pomalu, aby příliš nedráždil své rány, se natáhl pro vodu a trochu upil. Blahodárná tekutina se mu rozlila v ústech a uhasila jeho žízeň. Snažil se toho vypít co nejméně, aby jim vydržela déle, protože jak si stihl všimnout, vodu tu donášeli v dlouhých a nepravidelných intervalech.
„Kioshi?“ Zachraptěla Miako a on k ní vzhlédl. „Vodu.“ Kioshi znovu odšrouboval víčko a opatrně k její rtům podal flašku, aby se mohla napít.

Naruto a Takumi stáli před skupinkou lidí. Bylo jich dvanáct, nakonec si to ještě pár lidí rozmyslelo a přidali se k nim. Takumi s potěšením zjistil, že mezi nimi i je ta dívka z předvčerejška.
Trvalo jim to dvě hodiny, než se domluvili na konečném plánu, ale konečně mohli vyrazit. K nelibosti Naruta se nemohli přemístit, protože to uměli jen on a Takumi, a tak to museli vzít pomalejší cestou. Takumi s tím taky nebyl úplně spokojen, ale alespoň využil příležitost a rozhodl se, že se pokusí seznámit s tou dívkou.
Srovnal s ní krok a začal: „Ahoj.“
Dívka sebou trhla, nejspíš ji vytrhl z přemýšlení. Koutkem oka si ji prohlédl. Měla na sobě svou typickou bojovou výzbroj, přes kterou měla na sobě černý plášť jako všichni ostatní. Výzbrojí ji bylo černé volné triko s tříčtvrtečními rukávy, které měla obepnuté tlustým pásem pod hrudníkem a béžové kraťasy s černými ponožkami nad kolena. Své dlouhé, vlnité vlasy slámové barvy si stáhla do ohonu, nejspíš, aby ji nepřekážely.
„Děje se něco?“ Zeptala se a Takumi se trochu pousmál. Vážně byla plachá.
„Ne, jen jsem si chtěl popovídat.“ Přiznal Takumi a pokračoval. „Jak se vlastně jmenuješ?“
„Emi.“ Odpověděla mu a hbitě se vyhnula vyčnívajícímu kořeni stromu.
„Tak Emi.“ Zamumlal Takumi. „Proč ses vlastně rozhodla jít s námi? Včera, pokud se nepletu, ses nepřihlásila.“
„Já…Chtěla jsem být užitečná. A vážně chci zachránit vaše přátelé.“
Takumi se na ní uznale podíval a kývl na znamení souhlasu s jejím počínáním. Vždycky si vážil odhodlání lidí, co tu nechtějí být jen do počtu.
Po pár hodinách cesty stáli u skrýše ukryti v hustém porostu několik metrů od vchodu, kde podle informací měli být Miako a Kioshi drženi. Nepotřebovali se nad ničím domlouvat, každý se ujal své role, na jaké se domluvili.
Kioshi s Narutem zůstali ukryti a sledovali, jak se několik jejich ninjů snaží najít všechny stráže a tiše se jich zbavit, než si jich někdo všimne a jejich plán padne dřív, než jindy. Oni a zbytek jejich skupiny čekali na signál, aby se mohli vydat dovnitř. Když po pár minutách uviděli vyletět malého ptáčka, kterého umí vyvolat jeden z jejich spolubojovníků, rozeběhli se ke vchodu.
Naruto s Takumim byli vepředu. Neslyšně sešli schody, kde zády k nim stáli dva chlápci a živě o něčem diskutovali. Naruto se podíval na Takumiho. Ten pochopil a vytáhl ze svého pouzdra dvě jehlice a hodil je. Obě jehlice se dostali ke svému cíli a oba muži padli k zemi mrtví.
Naruto, když se přesvědčil, že je dvojice mrtvá, dal znamení ostatním, že můžou jít. Během té chvíle je dohnal i zbytek a zase jich bylo celkově čtrnáct.
Pomalu se prodírali skrze bludiště chodeb. Nahlíželi do všech dveří, kdykoliv tam někoho našli, byl mrtvý dříve, než stihl cokoliv udělat. Už před nějakou chvílí se rozdělili do dvojicí, aby mohli rychleji prohledat celou skrýš, protože jak zjistili, bylo tu příliš rozcestí.
„No, alespoň zmizí další skupina Sprvedlňáků.“ Zašeptal Takumi k Narutovi, když se zbavili dalšího nepřítele. „A tentokrát dost velká.“
„Máš recht.“ Uznal blonďák a došel na další rozcestí. „Kruci, tohle je horší bludiště než Orochimarovy skrýše!“
„Snad je najdeme včas.“ Povzdechl si Takumi a otevřel další dveře, které vedly do prázdného pokoje.
„Musíme.“ Řekl mu Naruto a změnil téma. „A ty mi pověz, jak je to mezi tebou a Emi.“ Takumi se nervózně ošil a radši odvrátil zrak jinam.
„Zatím o nic.“ Odpověděl neurčitě.
„Zatím?“ Nenechal se odbýt Naruto a dál z něj šťoural informace.
„No…tak se mi trochu líbí.“ Přiznal nakonec chlapec a ignoroval Narutův šibalský úšklebek.
Naruto k němu přešel a uznale ho buchl do zad: „Jo, je vážně pěkná, není divu, že se ti líbí.“
„Co tím jako chceš říct?“ Ohradil se Takumi.
„Že se nám zamiluješ skoro do každé, co aspoň nějak vypadá.“
„To není pravda!“ Bránil se. Naruto pozvedl obočí a dal mu jasný výraz, který říkal, že ví svoje. „Tohle je jiný.“ Zamumlal Takumi.
„Jo, jo, jasně.“ Zasmál se Naruto a nechal svého učence už na pokoji.
Po chvíli došli k velkým vratům, z kterých se ozývali tlumené zvuky.
Naruto se usmál a zeptal se: „Představení?“
„Neměli bychom sehnat ostatní?“ Zeptal se Takumi.
„Ty je chceš hledat v tom bludišti?“ Podivil se Naruto.
„No, ale mohly bychom je nějak zmobilizovat.“ Konstatoval Takumi. Naruto nakonec souhlasně přikývl a vyvolal šest klonů, kteří se ihned rozeběhli najít jejich spojence.
„Ale mezitím bychom mohli alespoň začít.“ Řekl Naruto, a když Takumi nic nenamítal, zatlačil na dveře, které se začaly ihned otevírat, a s úsměvem vešli do místnosti plné překvapených lidí.
„Tak, kdo půjde první?“ Zeptal se Takumi a s Narutem se vrhl do boje.

Kioshi tiše naslouchal zvukům přicházející z chodby. Zaslechl něčí křik o tom, že na ně někdo útočí, ať si pohnou. Během pár chvil uslyšel silné rány z boje.
Nadějně se podíval na Miako, která ale byla mimo z jejich posledního mučení. Lehce se usmál a chytl její ruku.
„Záchrana je tady, Miako.“ Zašeptal a začal se modlit, aby se odtud konečně dostali.