Deštivý den

Obloha pláče
Tiše a nehybně ležel v koruně stromu, mezerou mezi větvemi pozoroval do šediva zkalené nebe. Potemnělé plátno narušovaly jen tmavé těžké mraky, které líně proplouvaly kolem a slibovaly brzký déšť.
Pohrával si s větvičkou mezi prsty, dokud se s tichým prasknutím nerozlomila na dva kusy. Znuděně si povzdechl, utrhl si lístek a začal si s ním hrát.
První kapka se snesla z nebe. Dopadla přímo na jeho nos. Pozvedl hlavu a zadíval se na oblohu.
„Dneska jsou mraky smutné,“ řekl sám pro sebe a odhodil lístek, se kterým si hrál.
Seskočil se stromu a ve vteřině byl pryč. Rozpršelo se.

Pod korunami stromů
Rozpršelo se. Z kalného nebe se snášely kapky, jedna za druhou, až se spojily v silné bičující provazce.
Vesnice zpustla, jak se lidé utíkali schovat před deštěm. Jeden mladý muž však dál pokračoval v tvrdém usilovném tréninku pod korunami stromů.
Klouby na rukou měl zkrvavené od drsného povrchu kůry stromu, na kterém si cvičil údery.
Byl promočený až na kost, mokré vlasy se mu lepily na čelo, voda mu stékala do očí. Přesto neskončil.
Byl odhodlaný porazit génia, přítele, svou tvrdou prací. Byl odhodlaný dokázat, že i někdo jako on může být dobrý.
Poháněla ho vnitřní síla, které říkal Mládí.

Prodavač štěstí
Mládí... to už měl skoro za sebou.
Tmavé vlasy protkané stříbrem schovával pod čepicí. Dobrá nálada ho nikdy neopouštěla. Vždy své zákazníky obsloužil s úsměvem.
Hustý déšť bušil do stříšky restaurace a smáčel podlahu. Zákazníky ten den od rána neměl, ale neopouštěla ho dobrá nálada a naděje, že jeho věrný zákazník nakonec přijde.
Přišel.
Dovnitř nakoukl mladík s velkýma modrýma očima, skoro až váhavě. Bylo to jako poprvé, ten den také hustě pršelo.
Usadil se na židličku, voda z něj kapala a tvořila pod ním loužičku. Štastně se pustil do polévky, která okamžitě přistála na stole před ním.
Déšť slábnul.

Okaerinasai
Déšť slábnul, když se přibližoval ke své rodné vesnici.
Dostatečně se přiblížil, aby viděl bránu do vesnice. Popadla no nostalgie. Vzpomněl si na svá dětská léta, kdy prosil svého bratra, aby s ním šel trénovat. I v takových upršených dnech, jako byl tento, ho přemlouval, ale často býval odmítán.
Na druhé straně brány stála dívka. I ona byla lapena ve vzpomínkách. Den, kdy její milovaný odešel, si pamatovala velmi dobře. Chodila na to místo každý den, pokud nebyla zaměstnána.
Přiblížil se k bráně a zastavil se. Uviděl dívku s vlasy barvy třešňových květů. Ona uviděla jeho.
„Okaerinasai.“ Rozplakala se.