Bratři

Máte-li chuť...

pusťte si k tomu tuhle.

Ten kluk tam jen tak stál. Mlčel a díval se. Zase. Povzdechl si, přeskočil plot a vyrazil k němu.
„Víš, to hřiště je tam, aby na něj lidi chodili, nemusíš na něj jen zírat.“
„Mně stačí jen se dívat. Stejně musím být brzy doma.“
„Jo? Ale mně to nestačí, každej den tu akorát stojíš a tváříš se kysele jak hokage na skále. Tak mi neříkej, že…“
„Netvářím se kysele!“ skočil mu kluk rozčileně do řeči.
„Tváříš!“
„Netvářím!“
„Tváříš! Ty svoji tvář nevidíš, já jo. Každopádně je na čase, abys na to hřiště šel a ne jen zíral!“
„Netvářím,“ zamumlal ještě černovlasý chlapec dotčeně, „ale možná bych se na to hřiště podívat mohl.“
„No, hurá!“ zahučel blonďák a postrčil kluka směrem k hřišti. Když ten stanul na plácku, rozhlédl se a pokrčil rameny.
„Co je?“
„Nevím, jak se tu vlastně hraje.“
„Hraje se tu tak, jak chceme. Takže třeba teď je to aréna a já jsem tvůj nepřítel!“ poslední slova už jen zamumlal, aby si zajistil výhodu, a probleskl. Černovlasý se sotva pohnul a už ležel na zemi. Blonďák zavýskl, než ho vzápětí zdánlivě bezbranný ležící kluk praštil loktem do břicha. Bolestí zaúpěl, sotva koutkem oka postřehl, že jeho dočasný nepřítel skládá pečeti. Pořádně viděl jen poslední – pečeť tygra. Probleskl těsně předtím, než místo, kde stál, sežehl plamen. Na jazyk se mu draly nadávky, ale došlo mu, že by to nebylo fér. Byl to on, kdo vymyslel arénu, a sám se nedržel zpátky, takže nemohl žádat od kluka, co tu byl prvně, že bude respektovat pravidla, která ani neurčil.
„Eh, to bylo…“
„Nic moc? Bratr mi říká, že se vůbec nesnažím.“
„No, chtěl jsem říct spíš nečekaný. Uhnul jsem tomu jen tak tak.“
„Já myslel, že o tom to je.“
„Jo, někdy… Poslyš, jsou jisté hranice, i když tomu říkáme souboj, nesnažíme se přitom jeden druhého zabít.“
„Ale já se tě nesnažil zabít.“
„Jasně, hele, ať říká tvůj brácha, co chce, tady se klidně můžeš snažit míň,“ napřáhl k černovlasému ruku. Ten ji chvíli zaraženě sledoval a pak ji uchopil. Blonďák ho vytáhl na nohy a následně mu rukou mohutně potřásl.
„Jsem Namikaze Shigehito. Ale říkej mi Shiki. Kdo jsi ty?“
Tmavovlasý se pyšně zazubil: „Jsem bratr Uchihy Fugakua.“
„To neodpovídá na moji otázku, nezajímá mě tvůj bratr, ale ty.“
„Říkej mi Maki.“
„Dobře, Maki, až budeš příště zase postávat opodál, zkus zajít sem k nám, je to větší zábava.“
„Už musím jít,“ odpověděl vyhýbavě Uchiha.
„Každopádně díky, žes mi ukázal hřiště,“ houkl přes rameno, když přeskakoval plot.
Shiki se za ním díval. Upřímně doufal, že ten málomluvný kluk zase přijde. Když nad tím tak přemýšlel, byl to jediný Uchiha, s kterým kdy mluvil.

---

Přihodil větev na oheň. Stín, který vrhal, se zachvěl. Usmál se.
„Rád tě vidím,“ řekl, když zvrátil hlavu dozadu a našel pohledem blonďáka stojícího na větvi.
Shigehito neseskočil, ale zvedl ruku, sevřel ji v pěst a žertem uhodil přítele do ramene.
„Věděl jsem, že to uděláš.“
„Ale stejně jsi nestihl reagovat.“
„Ne. Jasně, že ne,“ Uchiha prohrábl oheň a utlumil tak světlo, „umím jiné věci.“
Blonďák usedl vedle něj a shodil ze zad batoh.
„Jak to jde doma?“
„Jako obyčejně. Bratr pracuje. Já překážím.“
„Houby. Co má tvůj bratr za problém?“
„Fugaku nemá problém! Musí vést klan. To není snadný. A já mu vážně moc nepomáhám.“
„Hm…“
„Co tvůj bratr?“
„Co by, je hokage.“
„A? Vídáte se? Bydlíš s ním vlastně ještě?“
„Ne. Teda jo, vídáme se, ale nebydlím s ním, co se oženil.“
„A je šťastný? Myslím v manželství a tak.“
„Jo,“ Shiki se usmál, „jo, to fakt je.“
„To je skvělý, ne?“
„Já vím, jenže…“
„Připadáš si vynechaný?“
„Hm.“
„Chápu. Co je Itachi dost velký na to, aby se mohl od Fugakua učit techniky…“
„Kolik mu je, propána?“
„Bylo mu pět.“
„A to se už učí techniky vašeho klanu?“
„Je to génius. Každopádně od té doby, co projevil talent na techniky, netráví Fugaku volný čas s nikým jiným.“
„Je to jeho syn.“
„Já vím! Nestěžuju si, že tráví čas se svým synem. Jenom chci říct, že chápu ten pocit, kdy si připadáš navíc,“ Maki znovu přihodil do ohně.
„Podívej se na nás,“ povzdechl si Shiki.
„Co?“
„Jsme jak dvě puberťačky, jenom se nimráme ve svých problémech.“

Maki se na něj upřeně podíval, otevřel ústa a plivl po něm oheň. Shigehito se objevil za ním a udeřil ho do zátylku. Na zem dopadl jen kus dřeva. Tři shurikeny se zaryly do země v místě, kde blonďák před chvíli stál. Kouřová bomba přivázaná k jednomu z nich zahalila prostor kouřem. Ocel křísla o ocel. Když se kouř rozplynul, Uchiha držel v ruce přítelovu čelenku a Namikaze zase jeho vak na zbraně.

„Čelenka je za víc,“ zubil se Maki a hodil ji Shikimu.
„Divím se, že tě to pořád baví.“
„Já vlastně taky. Ale nemůžu si pomoct. U tebe se nemusím držet zpátky a vím, že ti neublížím a ty mně taky ne. Jako bych byl zase malej kluk.“
„Vždyť jsi malej. Nikdy jsi nevyrostl.“
„Že tě zapálím.“
„Už jsi to zkoušel.“
Maki plivl do ohně, který jasněji vzplál.
„Máš jídlo?“
„Co myslíš?“ Shigehito sáhl po batohu, který ležel na zemi.
„Mimochodem, Minato mě posílá na misi mimo Konohu,“ řekl mezi sousty.
„Hm,“ zahučel Uchiha.
„Bude to asi na dlouho.“
„Aha. Tak se měj,“ Maki zvedl onigiri a naznačil přípitek, „na šťastnou cestu!“
„Na šťastné neodcházení,“ dodal Shiki. Několik zrnek rýže spadlo na zem, když si přiťukli.

---

„Hej, kamaráde, neměl bys trochu jídla?“
Shigehito se ani nezastavil: „Promiň, nic u sebe nemám.“
„Hej!“
Namikaze se zastavil.
„Shiki?“
Blonďák s sebou prudce trhl a obrátil se. Před ním seděl černovlasý muž s obvazem přes horní část obličeje.
„Maki?!“
„Jsi to ty,“ Uchihovi přejel po ztrhané tváři krátký úsměv, „dlouho jsme se neviděli.“
„Co se ti stalo?!“
„Tys o tom neslyšel? Musel jsi být někde hodně daleko.“
„Něco jsem slyšel. Nevěděl jsem… Promiň,“ Shiki se sklonil a zvedl Makiho na nohy, „promluvíme si o tom na nějakém lepším místě.“
Uchiha se nechal vést. Došli do nejbližší vesnice, Shigehito zaplatil pokoj a koupil jídlo.
„Co se přesně stalo?“
„Itachi všechny zabil. Není to tak složitý.“
„Kdes byl ty?“
„Nebyl jsem tam. To už jsem neměl oči.“
„Kdo ti… ?“
„Orochimaru. Ale to není důležité.“
„Co?!“
„On mě nezabil!“ zařval Uchiha.
„Itachi mě nezabil,“ pokračoval tiše, „vím, že si mě mohl najít, kdyby chtěl. Ale nestál jsem mu za zabití. Už nejsem Uchiha. Nejsem nic,“ Maki se trpce zasmál.
Shigehito mlčel a vtiskl příteli do dlaně kalíšek saké.
„Tak to vypadá, že jsme jako bratři kardinálně selhali,“ řekl pak. Maki prudce vstal, hmátl po něm, ale jeho prsty hrábly do prázdna. Shigehito uchopil jeho ruku a navedl ji ke svému límci. Uchiha se mu vytrhl a klesl zpět na židli.
„Jo. Sakra.“
„Optimismus se teď asi moc nehodí. Možná mě budeš chtít za to, co řeknu, praštit.“
„Dost možná,“ zavrčel Maki.
„Ale už jsem se rozhodl!“ Shiki se usmál, i když věděl, že ho přítel nemůže vidět.
„Znovu už se to nestane. Postarám se o tebe, bratříčku.“
„Jsem starší než ty, ty idiote.“
„Já vím.“
Maki si povzdechl: „Takže to byl tvůj sakazuki, cos mi dal před chvílí do ruky?“
„Jo,“ Shigehito se snažil, aby byl jeho úsměv nepřeslechnutelný.
Uchiha zvedl hlavu. Shiki se mu upřeně díval do tváře tam, kde tušil oční důlky.
Po chvíli Makimu zahrál kolem úst úsměv, zvedl šálek a přiložil ho ke rtům.