Hin

Kiba na ten pohled nikdy nezapomněl - modré letní nebe, posekaný lán, kupy sena na strništi. A po cestě vedle jde holčička s tmavým mikádem a bledýma očima, v ohromně vysokých dřevácích a červeném kimonu, jako ke slavnosti. Tváří se trochu rozpačitě, dokonce se chvílí rozhlíží kolem, jako by se chystala udělat něco zakázaného, ale nakonec jen v těch zabijáckých botách doklopýtá k okraji pole a skloní se k poupatům vlčích máků. Šikovně ukrytý v nejbližší v kupě sena ji měl tak přímo před sebou, a kdo ví proč na ni nakonec nevybafnul. Dokázal si ji přímo představit - jak okamžitě vyjekne a spadne na záda do prachu. Připadala mu tak zvláštní a čistá, jako ty oči...
„Hej."
Poděšeně uskočila.
„Hej, tady!"
Točila se chvíli zmatěně na místě, dokud se jí na dřevěné platformě nezvrkla noha a málem spadla. „Kde? Kdo je to?"
Odhrnul seno a vystrčil ven ruku. „Tady!"
Když ho uviděla, zasmála se, ale rychle si přikryla ústa rukou.
Takové gesto ještě neviděl. Nechápavě ohrnul nos. „Co to děláš?"
Zvážněla, narovnala se a nervózně mnula ruce. „Já-já jsem... Chtěla jsem vidět ty kytičky. Ale neutrhla bych je, opravdu!"
Zvedl jedno obočí do výšky a semknul rty, jako to dělávala máma, když před ní někdo 'mlel kraviny'. „Proč?"
Zase se trochu vyděšeně rozhlédla kolem. „Nevím, čí jsou. Jsou tvoje?"
Vykulila na něj oči. Poprvé byla sama za zdmi Konohy a nějak nedokázala pochopit, že si ten plevel kvete sám o sobě a nepotřebuje, aby se o něj někdo staral nebo ho vlastnil.
Její slova a výraz ho hrozně rozesmály. Když se vyhrabal z kopy a vyplivl stébla, co mu stihla napadat do úst, šel si ji prohlédnout zblízka. Voněla levandulovým mýdlem a její tmavé mikádo vydávalo modré odlesky. „Co to máš s očima?"
Okamžitě je sklopila k zemi. „Nic."
„Ukaž!"
Začal se jí koukat pod ofinu, ale zakryla si čelo rukama a ustupovala od něj.
„Ne! To je normální. Všichni je mají!"
„Jací všichni?"
„Rodiče a klan..." Pozdě si uvědomila, že prozrazuje tajemství a zrůžověla. „Teda stříčkové."
„Klan?" Zopakoval nadšeně. „Ty máš klan? Já taky!"
Zamrkala na něj. Tehdy mu byakugan připomínal loužičky rozlitého mléka. Bylo to srandovní. „Vážně?"
„Jo! Jsem Inuzuka Kiba!" Pochlubil se.
To jí nic neříkalo, ale i tak mu věnovala obřadní úklonu. „Hyuuga Hinata. Moc mě těší."
„Ty jsi fakt divná!" Zasmál se nahlas, protože to vypadalo, že si z něj Hinata utahuje. Když k němu - stále v hluboké úkloně - zvedla hlavu a tvářila se naprosto vážně, rozpačitě ji napodobil. „Jsem Kiba... Jo, a Akamaru! Akamaru!"
„Kdo?" Nechápavě na něj zamrkala.
„Můj parťák! Zůstal se Tsume... Pojď!" Popadl ji za ruku a táhl přes strniště na druhý konec lánu. „Máma má teď dovolenou z války..."
„Počkej!" Chvíli za ním klopýtala, ale brzo jí upadly dřeváky a začala kňourat. „Au! Pusť mě! Tebe to nebolí?"
Kiba se podíval dolů, na svoje otrhané tříčtvrťáky a bosá chodidla a zazubil se. „Bolí. Ale když utíkáš, dá se to vydržet."
K tomu se Hinatiny dřevěné špalíky samozřejmě nehodily a tak zklamaně vystrčila ret. Překvapeně vyjekla, když ji popadl za ruku a posadil si ji na záda. Nejdřív se od něj odstrčila rukama, ale když se rozběhl a svět kolem se rozklepal, objala ho pevně kolem ramen a bylo jí jedno, že je celý od prachu a pilu.
„Mamííí!"
Tsume ležela v trávě pod nízkým svahem, nohy natažené daleko od sebe a jednu ruku pod hlavou. Když se Kiba vrhl na kolena vedle ní, zachvělo se jí chřípí nosu a ospale pootevřela oči. Hinata zůstala vyděšeně stát kam ji Kiba postavil, ruce přitisklé k hrudi a oči upřené na obrovského tmavého psa, který k ní zvedl hlavu a prohlížel si ji jedním zlatým okem.
„Mami! Mami! Kde je Akamaru!" Kiba jí zatřásl ramenem a začal pobíhat kolem dokola.
Tsume široce otevřela ústa a nahlas zívla. „Kde jsi ho nechal..."
Kuromaru hluboce zavrčel a zvedl ocas, pod nímž si Akamaru udělal pelíšek. Kiba ho rychle ale překvapivě jemně vzal do náruče a odnesl k Hinatě. Malé bílé štěňátko zahýbalo čumáčkem a olízlo se ze spánku. „Koukej! To je Akamaru! Pohlaď si ho!"
Všechno se to dělo příliš rychle a tak Hinata jenom zvedla ruce a zmateně jimi klátila ve vzduchu, zatímco se snažila něco říct, přestože nevěděla co.
„Oi, dej ho zpátky, necítíš, že se mu to nelíbí?" Tsume opět zazývala.
Kiba na štěně překvapeně pohlédl a pak ho podrbal za ušima. Odnesl ho k velkému psovi a strčil ho zpátky do skrýše pod chlupatou oháňkou. „Promiň, bráško."
„Je brzo..." Tsume ho popadla za loket a stáhla k sobě do trávy. „Říkala jsem, ať neběháš po obědě."
„Mami." Protřel si rukama oči, nakažený únavou. „To je Hin."
Takhle Hinatě nikdo nikdy neřekl. Začala se rychle červenat. „Tě-těší mě, Inuzuka-san."
Tsume pootevřela jedno oko; bílé, s úzkou černou zorničkou. Pomalu zvedla ruku a po chvíli šátrání nahmatala šedivou bundu s kožešinovým lemem, co ležela složená vedle v trávě. Rozložila ji na prázdném místě mezi ní a Kibou a poklepala na ni. „Pojď sem, maličká, jsi jak ze žurmálu..."
Hinata se po chvíli váhání osmělila a lehla si na hrubou látku. Cukla sebou, když se Tsume pomalu stočila kolem ní a Kibova hlava se jí opřela o koleno. Oba zvláštně páchli, jako slaná hlína, ale byl to příjemný zápach, takový domácký. Hinatu překvapilo, že ji to náhle tak uklidňuje.
„Co je žurnál?" Zeptal se Kiba v polospánku.
„Uhm-hmm..." odpověděla Tsume-san, jednu ruku položenou na Hinatině drobném rameni. Měla dlouhé, kloubnaté prsty a špičaté nehty.
Hinata se instinktivně přisunula blíž a nechala se ukolébat pomalým rytmem jejího dechu.