Už je to půl roku...

Aby jste se v tom vyznali xD – jedná se o šest různých krátkých útržků… moje nápady na různé jednorázovky, které jsem nakonec dala dohromady v jedné…

Tak už je to půl roku…
Ale neřekli byste to, co? Že ten čas tak letí…
Vlastně je to není dávno, co jsem byl ještě malej kluk… malý uřvaný dítě, vždycky ten nejhlasitější – aby mě nepřeslechli, když už mě přehlíželi…
Ale tohle už všechno víte, není třeba stále opakovat. Víte, jak to bylo… jak moc dlouhou cestu jsem musel ujít, abych se dostal tam, kde jsem. A jakou ještě budu muset jít, abych se dostal… kam? Prostě dál… protože já se přece nikdy nevzdám!
Jasně, že ne… nebudu lhát, život není lehkej… můj teda rozhodně není.
Vlastně je to divný, když se tak otočím zpátky… nejdřív jsem myslel, že není nic těžšího, když na všechno sám, nikoho nemáte… ale ne, mnohem těžší je, když někoho máte, a milujete ho. Ale když on to jaksi nevidí…
Ale dost stýskání… minulost je prostě minulost!
A když už je o ní řeč… přesně před půl rokem jsem konečně splnil svůj dávnej sen!
Jakej? Ale, to vám určitě došlo… jasně, že jsem se stal Hokagem. Rokudaime. Rokudaime Hokage.
Zní to skvěle, co?
Jasně, že vy jste to dávno věděli, že to dokážu… a já taky. Proč? Protože že jsem chtěl. Protože jsem věřil, že to dokážu. Protože chci chránit svoje blízký. Těch důvodů je hodně, ale já bohužel už nemám čas – jdu se Sakura-chan na návštěvu k našemu rodinnýmu příteli Sasukemu… konečně si udělal čas, však bylo na čase… jasně, je to velitel vojenský policie, ale stejně…
Nikdy se nevzdávejte, lidi, a taky to dokážete… a pak…po tý dřině… Bude to skvělý, to vám slibuju, dattebayo! Život bude skvělý!“

„Bude skvělý!“
„Právě dostal jméno a ty už vyjmenováváš jeho vlastnosti…“
„A odvážný… silný! On bude to vyvolené dítě!“ vykřikl spokojeně Minato.
Kushina se zasmála. „Nechceš toho trochu moc?“
„Bude přece po mě,“ odpověděl sebevědomě její manžel.
„Aha… nepořádný, s neschopností aspoň jednou na večeři včas… v hlavě jen dobrodružství a trénink… no, to se mám teda na co těšit,“ rýpla si Kushina.
„Kushina-chan… ty mi taky musíš zkazit každou radost!“ okřikl ji škádlivě Minato.
Oba se zasmáli, ale pak mladá žena zvážněla. „Přesto… ještě se ani nenarodil, a už z něj chceš mít prvotřídního shinobiho… třeba ani nebude chtít být ninjou,“ nadhodila.
„Bude,“ prohlásil s neochvějnou jistotou Minato. „Stejně jako ty a já… má to v krvi.“ Pohlédl z okna, kde byla vidět malá, mizející postavička Jirayiy. „A bude mít dobrého učitele…“
Usmála se a lehce si pohladila rostoucí bříško.
„Slyšíš, Naruto-chan,“ zašeptala. „Jednou budeš hrdina…“
„To zní jako by to byl jeho osud,“ usmála se.
„Blbost, Osud neexistuje,“ řekl Minato. „I když…“ zamyslel se. „Kdo ví…“

Osud neexistuje…
Je to jen klam, pro ty slabé… lež, ve které žil tolik let…
Ale už je to pryč… už ano.
„Neji-san?“ ozvalo se vedle něj.
Kývl mladé ženě na pozdrav.
„Já… chtěla jsem i pogratulovat… přijali tě k ANBU… to je úspěch…“ řekla s předstíraným nadšení.
Osud… předem určený život… život v kleci…
„Arigatoo,“ odpověděl.
Žádná svoboda… a věčná samota… vždy´t – byl jen vězeň… jaké by mohl mít přátele? A ženu? Co by jí asi tak nabídl? Svou druhořadost?
Mlčela. I on.
Stáli v tichu, uprostřed noci, nedaleko velkého stromu, plného svěže zelených listí. Svobodných, napadlo ho nesmyslně.
„Víš, Neji-san… já… chtěla bych… chci ti něco říct,“ vysypala ze sebe TenTen rychle, jako by se bála, že jinak nikdy nenajde odvahu.
„Ano?“
„My… známe se… známe se už dlouho, a tak…“
„Hai… už léta jsme,“ viděl, jak lehce zčervenala, „nejlepší přátelé… ty a Lee…“ nadechl se. Musím to říct, pomyslel si. Promiň… „jste jako mí sourozenci…“
Zbledla. Jenže tohle jsem nechtěla slyšet , napadlo ji. „Jo… vždy´t…“ zakoktala se. „Ty jsi taky já můj přítel… a já… já už musím jít!“ rychlými kroky se začala vzdalovat pryč.
Díval se za ní. Dávno nejsi jen kamarádka, pomyslel si.
Ale takhle je to lepší… protože jsem, kdo jsem.
A kdo vlastně vlastně jsem? Napadlo ho.
Z nedalekého křoví vyletěl pták a rozletěl se pryč.
Zvláštní, pomyslel si. Teď v noci… měl by přece spát… měl by… musí…
Je svobodný… nemusí nic.
Zadíval se na to místo, odkud vyletěl.
Jsem jako on, přemítal. Mám křídla, svobodu… tak proč nevyletíš, zeptal se sám sebe. Tak je noc, no a?

„Počkej, Ten Ten!“
„Nechoď!“

„Nechoď…!“
Nechoď… marné, pomyslela si. Už jsi dávno pryč.
Je to jen moje chyba… že zemřel.
Na pohled mladá žena sevřela v ruce desítky let starou fotografii. Z ní se na ni usmíval bělovlasý, asi dvanáctiletý chlapec, ona sama - malá blondýnka s dvěma culíčky, a bledý chlapec se špičatým nosem.
Nechoď… ironie, pomyslela si. Stejně jsi pryč, tak proč se namáhat…
Popadla láhev ležící na stole a přihnula si. Totéž gesto ještě několikrát zopakovala.
„Jirayia-kun… takhle jsem ti nikdy neřekla,“ zasmála se. „Jirayia…“ znovu se napila. Alkohol a prý že není lék… ale skvělý sedativum, pomyslela si. „Jo, Jir…jiy… Jirayia… vlastně je to ironie… každej, koho mám ráda, zemře… asi nosím smůlu,“ uchechtla se. „Jako ten přívěsek..“ sáhla si ke krku, ale nic tam nenahmatala. „no jo… vždy´t on už je vlastně pryč… tak teď bude nosit smrt někomu jinému… Ale komu?“ zavzpomínala. Komu že ho dala?
„Naruto.. no jasně, Jirayia-kun, tvůj žák… i on zemře kvůli mně… zemře, jako ty, Nawaki a Dan… všichni mi umřeli…“ znovu naklonila láhev. Sebelítost? Jsi přece shinobi, Tsunade, pomyslela si, ti lítost neznají…
A smutek… smutek taky ne…
Otevřela okno a nadechla se čerstvého vzduchu. „Shinobi se nelitují,“ šeptla. Náhle se cítila o něco střizlivěji.
„Shinobi totiž nemají city… Blbost… proč jsem tě teda milovala!? Je snad i to jenom moje chyba!!?“

„Je snad i to jenom moje chyba!!?“
„Jsem slabá… moc slabá. Neumím bojovat, jsem jenom… malá holka.
Všechno je moje vina!
Že je táta tak nepříjemný… že je moje sestra lepší než já… že mě on nemá rád… za všechno můžu já ?!“
Devítileté tmavovlasé děvče stálo u vody a hlasitě plakalo.
„Možná… možná by bylo lepší se zabít,“ napadlo ji. Namočila si prst ve vodě a pozoroval kruhy, jak se ztrácejí… Takhle… takhle by se ztratila i ona…
„Malá, rozmazlená holka,“ ozvalo se za ní znuděným hlasem.
Lekla se. „Co ty o mně víš?“ zavřískla.
Sasuke si ji přejel pohrdavým pohledem. „Malá pitomá holka, co umí jenom fňukat. To mi stačí.“
„Já nic takového nejsem! Já… já…“
„Ty se chceš zabít pro takový nesmysl jako je tvoje vlastní neschopnost. Nemyslíš při tom na svou rodinu, svoje přátele… jsi jen obyčejný sobec. Nevíš, jaké to je, přijít o všechno,“ prsknul a rychle odešel. Snad nechtěl, aby viděla, že začínající déšť není to jediné, proč mu vlhnou tváře…
„Já… ale…“ byla zmatená.
Sobec… jenže on neví…
Vlastně, on ví… zastyděla se. Vždyť její malá sestra, její bratranec… nechala by je tu?
Možná… možná má ten kluk pravdu… možná…

Možná…
Možná, že to mělo být jinak… my neměli zemřít…
My, ti, které vy nazýváte hrdiny.
My, padlí přátelé… konečně mrtví nepřátelé, staří známí, synové, dcery, otcové, sestry, bratři, matky… ale je to tak, jsme mrtví…
Možná to mělo být jinak… zemřeli jsme se slzami, ale se ctí… při ochraně toho nejcennějšího – vás.
Ne, nelitujte nás… litujte živé, a pomáhejte jim. Tak se nám přece nejlíp odvděčíte.
Být hrdinou neznamená být ochoten a rád zemřít za svou věc. Být hrdinou znamená dokázat zemřít za svou věc…
Hodně jsme ztratili – někteří z nás nikdy nevezmou do náručí své děti, někteří už nikdy neřeknou svým milovaným, že je milují, jiní… je toho zkrátka dost.
Ale ne, co jsme řekli – neplačte už! Žijte!
Žijte život, který jsme vám dali, a nepromarněte ho… to by byla hloupost.
Pište svůj vlastní příběh, kráčejte svou cestou ninji…
Žijte...!