Provinění 08

To znamenalo pro Hinatu jedno velké plus. Mohla se nepozorovaně dostat za hradby vesnice a nikdo jí nebude podezřívat.

S nově nabranou nadějí na nic nečekala, a jelikož už dávno měla zabalené věci na cestu, vyběhla rovnou z vesnice. Nabrat směr prakticky okamžitě. Stop bylo všude docela dost. Sice nebyli příliš jasné, ale Hinata byla až moc dobrá stopařka, než aby si nedovtípila, o koho jde. Poháněná svým vlastním odhodláním běžela až závratnou rychlostí.

Tým Shikamaru běžel tak průměrně rychlým tempem. Kiba s Akamaru a Hanabi hlídali okolí, Shikamaru dával instrukce a Ushira celou dobu mlčel. Běžel v těsném závěsu za Hanabi. Ta si ho snažila nevšímat, což se jí i docela dařilo.

Cesta ubíhala až nebezpečně klidně. Všichni z týmu se obávali nepřátel. Zatím se ale nic nedělo. Když tak běželi lesem, Hanabi se zničeho nic zeptala, aby prolomila bolestné ticho:
„Kam vlastně směřujeme?“zeptala se Shikamaru.
„Hm, teď budeme putovat podél velké skály – prvním bodem, který nás má dovést k tomu jejich úkrytu,“vysvětloval učebnicově nadcházející cestu.
„Aha.“

Následovalo opět ticho. To Hanabi naprosto nepředstavitelně štvalo. Hodina míjela hodinu. Brzy se začalo pomalu smrákat. Les okolo ještě víc utichl a skrze koruny stromů se přestalo tak hyperaktivně drát světlo. Hanabi už myslela, že tu skálu minuli. Když tu se před nimi otevřela menší pláň porostlá vysokou travou. Uprostřed louky se rozprostírala obří skála šedé barvy, na níž se odrážely jedny z posledních paprsků již zapadajícího slunce. Všem to místo, kde byl les násilím rozdělen na dvě části, nahánělo husí kůži. Přiblížili se tedy k obrovské skále.
„Počkat, ticho,“šeptla rychle Hanabi a všichni se zastavili.

Chvíli naslouchali. Někde se zřejmě uvolnil nějaký kámen a spolu s menší lavinou dalších spadal po skalní římse.
„Nic, planý poplach,“mávla rukou.

Jakmile to řekla, začala se na ně sypat sprška ostrých jehlic. Všichni hbitě uskočili, jakoby to dávno čekali. Vzhlédli do vzduchu. Útočník se k nim přikradl stejně tajemně rychle a nepozorovaně, jako zmizel. Shikamaru naznačil, ať se rozdělí na dvě skupiny. On zůstal s Kibou a Hanabi (proti své vůli) s Ushirem.

Mezitím, co byli napadeni, již dávno zapadlo slunce. Krajinu zahalilo temno.
Těsně za Hanabi praskla větvička. Zprudka se otočila a jediné co uviděla, byl záchvěv něčeho, co před chvílí stálo za ní. Se strachem v očích se otočila. Přímo před ní, pár centimetrů od jejího obličeje stála zahalená osoba v potrhaném plášti. Ten vlál ve stupňujícím větru stejně jako vlasy mladé Hyuugy.

Ten někdo byl o hodně vyšší než ona, když mu pohlédla do očí, jakoby přestala vnímat. Než si ovšem stačila uvědomit, že byla vtažena do genjutsu, útočník natáhl paži, v níž svíral podivnou zbraň a napřáhl se k ní. Nemohla se pohnout. Okolí nebylo vůbec vidět…

Za tím, co byla vtažena do genjutsu, uběhlo tak pár setin sekundy. Útočníka si první všiml Ushira, který sál jen několik metrů od Hanabi.
Když uviděl, že se chystá k úderu, který by zřejmě Hanabi nepřežila, vytáhl několik kunaiů a hodil je po neznámém. Neznámý ovšem neschytal ani šrám. Z temného šera totiž vystoupila naprosto totožná postava. Pochytala všechny kunaie a hodila je po Ushirovi.

Osoba, která svírala Hanabi, se napřáhla a… strnula. Ushira na tu skutečnost zíral skoro s otevřenou pusou a doslova zapomněl, že má na práci dalšího z obou démonů. Ten se mezitím stejně náhle jako smrt přikradl až k němu a chytil ho svou nechutnou paží. Jeho kůže byla vytahaná a přízračně bílá.

Bylo jasné, že se nejedná o skutečné ninji. Vyzdvihl ho metr vysoko nad zem a držel ho. Nic neudělal. Zase se podivil, že nic nedělá. Hanabi i on, mohli být už dávno mrtví.
„Už mě to nebaví,“ozvalo se od někud.

Hlas byl pevný, nebylo jasné, jestli patří ženě či muži.
„Jestli si říkáte ninjové, tak to máte hodně velké sebevědomí,“pokračoval neznámý.

Jakoby z nejčernější tmy, která najednou zhoustla, se vynořila menší postava. Přišla blíž k ostatním.
„Nesete svitek?“zeptala se osoba a přišla ještě blíž.

Na rozdíl od svých kumpánů, nebo přízraků, které vyvolal, měl svůj černý plášť dokonale čistý a nepotrhaný. Následovalo ticho. Shikamaru, který byl opodál soužen jedním z přízraků, bylo jasné, že kdyby teď řekl ne, byl by konec.
„Mám ho já,“řekl Shikamaru a přemýšlel dál, jak se z téhle patálie dostat.
„Kdo to řekl?“zeptal se útočník.
„Já!“

Osoba mávla rukou. Všechny přízraky se změnily opět v hustou tmu, která se posléze rozplynula. Ushira dopadl na tvrdou zem a Hanabi se zhroutila na zem. Ačkoliv v ní kolovala krev Hyuuga klanu a léta tvrdého tréninku, nedokázala se z tohohle genjutsu dostat, byla naprosto mimo sebe, všechny čtyři možná i víc Stínů jí nahánělo příšerný strach. Vyčerpaná z náporu přízraku spadla na zem a přestala vnímat.
„Přistup blíž, jestli uděláš něco podezřelého, garantuji ti, že to bude tvou poslední volbou, svitek nesvitek.“

Shikamaru pomalu přišel. Rukou naznačil Ushirovi, když okolo něj procházel, že až se něco stane, ať hodlají okamžitě utéct. Ten téměř neznatelně přikývl a čekal. Přišel blíž k Hanabi. Ta hleděla do prázdna a křečovitě si pažemi držela celou hruď. Když uviděla svého parťáka tak sebou silně trhla.
„Pojď ještě blíž, přidej,“přikázal útočník.

Shikamaru se loudal, sic to bylo nebezpečné. Hanabi se stačila trochu posadit, když uviděla, že Kiba zmizel. Pomyslela si ovšem, že tma jen ještě víc zhoustla. Postavila se. Byla jí neskuteční zima. Celá se třásla, nevěděla, jestli to bylo zimou nebo strachem. Spíš se vše prolínalo do sebe. Cítila se naprosto mizerně.
„Až se něco stane, máme zmizet,“šeptl jí těsně u ucha skloněný Ushira, až leknutím nadskočila.

Křečovitě přikývla a vyčkávala.

Ale co přesně se stane, to ani jeden z nich nevěděl. Jen netečně přihlíželi, jak si jde Shikamaru pro smrt.
„Co tím zamýšlí?“šeptla pro sebe Hanabi.
„Je jedno, co, hlavní je, co uděláme my!“syknul tiše Ushira.

Shikamaru došel až k nepříteli. Něco si říkali. Pak Shikamaru ukázal prázdné ruce. Hned za ním se tma opět zhmotnila a jeho tělem projela jedna z oněch zvláštních zbraní, které vlastnily Stíny.
„Ne!“vykřikla Hanabi, aniž by si stihla něco uvědomit.

Shikamaru se z ničeho nic rozplynul. Zřejmě šlo jen o kawarini. Ushira chňapl prudce týmovou parťačku za ruku a táhnul jí za sebou pryč. Rozběhli se podél levé strany skály. Běželi co nejrychleji. Ushira zabočil na pravo ke skále a schoval se spolu s mladou Hyuugou za skálou. O pár vteřin později se ze tmy, přesně na místě, kde stáli před chvílí, vynořil přízrak. Oba dva se snažili nedýchat a nijak na sebe neupozorňovat. Ushirovi nemohlo ujít, jak se Hanabi opět celá třese. Jenom její jemná dlaň, kterou pevně svíral, přímo kmitala.

Přízrak odplul dál. Chvíli ještě čekali, jestli se náhodou nevrátí a pak rychle, přeběhli, nebo spíš Ushira táhnul poloomráčenou Hanabi dál od římsy. Třas ustal.
„O-kam-ži-tě mě pust!“okřikla chlapce Hanabi.

Udělal, jak řekla. Neodpověděl na to ovšem ani slovem a běžel dál okolo skalního převisu.
„Počkej, kam chceš jít, a co Shikamaru a Kiba?“zakřičela nepříčetně.
„Za prvé, buď zticha. Za druhé, jak to mám asi vědět a za třetí, náš velitel nám dal cíl – dojít k pevnosti a počkat tam na ně!“
„A-ale co když potřebují pomoct?“
„…“Ushira už neodpověděl a dál běžel podél tvrdé horniny.

Po asi hodině nepřetržitého útěku oba začali být už patřičně ospalí. Noc se blížila ke svému středu a Hanabi navrhla, aby se utábořili. Když konečně našli vhodné místo u obřího jezera, které prořezávaly miliony kamenů. Kameny zřejmě pocházely z nějaké rozdrcené, rozpadlé skály. Velké balvany se nerozštěpily většinou na menší, a tak jak dopadly, díky své váze stojí do dnešní doby.

Asi o největší kámen u jezera byl opřen ještě jeden a mezerou pod nimi tvořily dobrý úkryt. Našla ho Hanabi, která díky své kekei-genkai hledala příhodné místo. Ushira opět neřekl ani slova a rovou si šel lehnout. Trochu pobouřeně tedy Hanabi přijala stráž a posadila se na vrchol obřího kamene, kam vyskočila.