Máš mě vůbec ráda, mami?

Upozornění – je to takové…no, dost zmatené, jestli chápete, jak to myslím…

Sedm let…
Dneska už je to sedm let…
Tmavovláska šla v ruku v ruce s nevelkým dítětem a nepřítomně odpovídala na jeho všetečné dotazy.
Sedm let… ale jako by to bylo včera, pomyslela si.

„Mami, máš mě vůbec ráda?“ zatahalo ji náhle za rukáv malé děvčátko.
Žena ztuhla a zastavila se.
„Jak… jak to myslíš?“ zeptala se dcerušky.
Holčička na ní upřela své velké černé oči. „Jestli mě máš ráda,“ zopakovala.
Náhle nevypadala na svých asi šest let, ale jako někdo mnohem, mnohem starší. Hinatu zamrazilo.
„Ale jistě že tě mám ráda, jak tě to vůbec napadlo?“ vyhrkla rozrušeně a popadla dcerku do náruče. „Pojď, půjdeme domů…“ zamluvila to rychle, jenže dívka si postavila hlavu a odmítala jít.
„Tak máš mě ráda?“ zopakovala smutně. A znovu tak nějak podivně dospěle.

„Máš mě rád?“ Ta otázka jí vždycky zněla naivně, ale přesto se na to ráda ptávala.
„Ne, Hinata-chan,“ zasmál se on.
Oči se jí rozšířily údivem.
„Miluji tě,“ opravil ji.
Zasmála se a objala ho. Vtipkuje… to snad bude dobré znamení, pomyslela si nervózně. I když… upřímně řečeno, ani o jednom z nich se nedalo říct, že by byl nějak extra nadán smyslem pro humor…
Asi ta nervozita, napadlo ji. To bude v pořádku…
„Jistě, že bude,“ ujistil ji Sasuke.
Uvědomila si, že poslední slova řekla nahlas.
„Já to zvládnu.“ Pevně se na ní podíval. „Nebo snad o mně pochybuješ?“
„N-ne, jistě že ne, Sasuke-kun,“ vyhrkla.
Tak to má být, pomyslel si. O mě se nepochybuje.
„Měla bys už jít,“ řekl. „Ať se po tobě neshání. Mohlo by jim to připadat divné.“
Sotva pomyslela si. Kdo by se po mně sháněl? Všichni mají moc práce sami se sebou. „Jistě, Sasuke-kun.“ Hlesla.
Naposledy se políbili, a rozloučili se.
„Děláme správnou věc,“ slyšela ještě jeho hlas, než zmizel.

Děláme správnou věc… občas o tom pochybovala.
Jenže pak stačil jeden jeho pohled… jeho slova…
Má pravdu, pomyslela si umíněně.
Konoha musí být potrestána. Všichni v ní.
I… Naruto.
Lhala by, kdyby řekla, že k němu už necítí… ale on je pryč, trénuje na sannina. Aby se mohl stát Hokagem.
Je stejný jako oni, pomyslela si.
Vrchnost…

Ta, kvůli které musela odmalička dřít. Ta, kvůli které žil její bratranec Neji, tak jak žil.
Ta kvůli které přišel Sasuke o rodinu, kvůli které musel jeho vlastní bratr zavraždit své rodiče…
Listová má prohnilé základy, a ty musí pryč. Aby mohly nové lístky růst, nepošpiněné minulostí.

„Tak máš mě ráda?“ zopakovalo děvčátko.
Ty její černé oči… tak nevinné…

Další den, další schůzka.
Další plánování vraždy přátel…
Ne, takhle na to nemysli, pomyslela si. Uvědomila si, že k ní Sasuke mluví.
„Věříš přece v to, co děláme, že?“ zeptal se jí.
Věřím tobě, napadlo ji. „Věřím,“ hlesla tiše.

Možná, že kdyby se tehdy nad sebou opravdu zamyslela… Možná by se nenechala přesvědčit k provedení jeho plánu… utíkala by za Pátou, a všechno řekla… nestala by se zrádkyní. Nikdy by s ním ani nezačala…

Přeměřil si ji trochu podezíravým pohledem, ale mlčel.
„Máme pravdu,“ řekl nakonec. „A my to zvládneme, Hinato. Společně…“
Nechtěla poslouchat své myšlenky. Rychle přikývla a políbila ho.
Tak zničíme jednu vesnici, co z toho…

Ano, měli to zvládnout…

Konečně nastal den útoku.
Už ráno zmizela z domu, a pospíchala několik kilometrů za Konohu.
Tam, kde se měli sejít… ignorovala pomstychtivé pohledy té nepříjemné Karin a tiše se přivítala s mstitelem.
Viděla, že ani jemu nebylo moc do řeči, ale z jiných důvodů než ona.
Oči se mu leskly vzrušením. Ne, že by se přímo těšil, ale… trochu ji to děsilo.
Na tohle přece čekal celé roky…
A´ž ji to děsilo.
Nikdy si nedělala přílišné naděje, že by do ní byl nějak extra blázen… ale věděla – věřila, že ji má aspoň trochu rád. Ne-li miluje.
Snad…

A pak… když TO začalo…
Oheň.
Křik.
Strach.
Ty nevěřícné pohledy, když ji viděli s NÍM.
Nevěřili… že by ona, Hyuuga Hinata mohla takhle zradit… Kiba a Shino, jejich zklamané pohledy… nejen jejich, ale všech…
Když bojovala, když zraňovala své sousedy, učitele, přátele, velitele – ty jejich pohledy ji pálily, cítila je.
Sasuke, kde jsi…
„Máš mě rád?“ vzpomněla si nesmyslně na svou otázku. „Máš mě vůbec rád?
Uhnula před Kakashiho Katon:Goukakyuu no Jutsu a zasadila mu úder Juukenem, ale nezabila ho.
Máš mě rád…
Pomocí Byakuganu vyhledala svou lásku.
Bojoval proti… srdce se jí málem zastavilo.
Naruto!

Vůbec nechápala, jak to, že se tam najednou teď tak objevil… Rychle nechala boje a vyrazila za nimi. Ne, tohle… to přece ne…
Něco na sebe křičeli, nerozuměla co. Vítr jim rval slova od úst. Vítr… který šlehal z…zářivého světla prýštícího z Narutovy ruky.
A ze Sasukeho rudočerných očí byla vidět jen nenávist…
Ne, tak to nesmí skončit!
To přece nejde…

Co se týče dalších událostí, když v příštích letech vzpomínala, vybavoval se jí jen velký zmatek.
Ta katana, kterou vrazila Sasukemu do zad… bolelo ji to stejně, jako by jí vrážela sama sobě… vlastně ještě víc. Protože fyzická bolest nikdy nebolí jako bolest srdce.
Všechno ztichlo…
Otočil se… Ani on jí nevěřil. I on se v ní zklamal…
„Já…já nemohla,“ vzlykla. Zklamala všechny…
A zase křik… Zrádkyně zradila ještě jednou…
„Hinata-chan…“ zachraptěl Sasuke. „Pro-“ nedořekl.
A pak už jen… nic.

„Máš mě vůbec ráda, mami?“
„P-proč bych tě neměla mít ráda, Shigaeshi?“
„Kvůli otci,“ šeptlo děvče. „V Akademii… říkali, že to byl zrádce… Je to pravda?“ zeptala se.
„On…“ zadívala se na dcerku. „On… měl cíl, Shigaeshi. A ten cíl… nebyl dobrý,“ zaváhala. Jak tohle vysvětlit šestiletému dítěti?
„A… mělas ho ráda?“
„Moc,“ přikývla. Milovala ho? Ano, teď už to věděla.
Ale Konohu, svou vesnici, milovala víc.
No, asi to tak má být. Shinobi má přece mít na prvním místě vždy vesnici…
Nebo ne?
„A…“ v jejích velkých, dětských očích se objevila otázka.
Nemusela ji vyslovovat. „Mám tě ráda, mám tě moc ráda,“ řekla. „Jsi přece moje dcera.“
„Máš mě ráda jen proto, že jsem tvoje dcera?“ vyhrkla rychle Shigaeshi.
Zase ji zaskočila. „Ne… mám tě ráda… protože… jsi moje dcera. Jsi hodná a hezká, jednou budeš šikovná kunoichi… A… a jsi to jediné, co mi zbylo po Sasukem… Ano, byl to zrádce, ale… víš, on to dělal pro někoho, koho moc miloval, víš?“
„Ale nebylo to dobře.“
„Ne, nebylo… ale když člověk miluje, neřeší, jestli má pravdu,“ povzdechla si Hin. A já asi nemilovala dost, pomyslela si.
„Na Akademii si myslí, že jsem se nikdy neměla narodit,“ řekla Shigaeshi.
„Cože?“
„Říkají, že to byla chyba, že jsem jenom omyl. Že jednou budu jako oni, že by si na mě lidi měli dávat pozor… že budu pravá Uchiha,“ vzlykla.
„Shigaeshi-chan!“
„Že je jednou budu chtít třeba zabít… nebo zradím vesnici.. ale já taková nebudu, mami, nebudu!“ zaječela.
„Ale ne, zlatíčko…“ přiklekla k ní a objala ji. „Jeden můj starý přítel mi řekl jednu věc – je jedno, komu se narodíš, Shi-chan, ale záleží na tom, v co vyrosteš, rozumíš?
Ano, jsi Sasukeho dcera, ale na tom nezáleží, jasné? Ty jsi Shigaeshi, poslední Uchiha a dcera Hyuugy. Ale to, co jednou z tebe bude… to neurčí tvoje jméno ani tvoje schopnosti… to bude v tvém srdci…“