Provinění 07

Shikamaru znovu stručně převyprávěl vše, co potřebovali slyšet a pak ještě dodal, kdo všechno byl v jeho týmu kromě dvou unesených. Hinatu, jako další členku vyloučili okamžitě. Má totiž trest, takže poslední byl Kiba. Ten neměl žádnou překážku, což mu dovolovalo nastoupit do záchranného týmu.

Úkol byl jasný, najít pevnost, k níž měl přijít Shikamaru se svitkem. Nepozorovaně se propašovat dovnitř a nakonec najít Naruta se Sakurou.

Tsunade jim nařídila odchod dalšího dne, protože si Shikamaru potřeboval alespoň trochu odpočinout. Hanabi nemeškala a běžela rovnou domů, povědět vše rodičům a… sestře.

…cože?!“pískla Hinata, když jí Hanabi vše vylíčila.
„Jo, Naruto a Sak…“nedokončila.
„Naruto… ,“šeptla Hinata, „já to v-věděla.“
„Co si věděla?“ zeptala se jí sestra s nechápavým výrazem.
„Ž-že se mu ně-něco stalo,“rozvzlykala se.
„Ale no tak, nebreč. Určitě je v pořádku,“ poplácá ji po zádech dobromyslně.
„Kdo, kdo tam všechno jde?“
„Já, Shikamaru, Kiba…“
„Kiba taky?“zavýskla beznadějně Hinata.
„Jo, ten Inuzuka.“

Hinata propadla v naprosto neutišitelný pláč. Jdou tam skoro všichni, jen ne ona. Tak to nenechá. Ne, půjde za Hokage. A přesvědčí ji. Musí. Aniž by Hanabi řekla jediné slovo, šla vstříc hlavní budově ve vesnici.

Nevnímala ostatní ani skutečnost, že se již začalo mírně stmívat. Prostě šla. Bylo jí jedno kudy, jestli blátem nebo prachem. Byla plně odhodlaná Tsunade přesvědčit.

Rázně zaklepala na dveře pracovny.
„Dálééé…“ozvalo se.

Vešla tedy.
„Dobrý den, Tsunade-sama,“pozdravila.
„Ha, Hinato, co potřebuješ, mám tu pár misí pro tebe.“
„Nechci žádnou jednoduchou misi, žádám vás o připojení k týmu, jež jde zachránit Naruta.“
„Je mi líto, to nedovolím.“
„A-ale proč? J-já tam potřebuju jít. Chci je zachránit,“ řekla tiše ale rázně Hinata a pozorovala pátou skrze roušku slz, které stále držela ve svých očích.
„Omlouvám se, nejde to. Máš trest a ten ti jen tak neodpustím,“ řekla klidně Tsunade.
„J-já t-tam ch-ci, nemo-hla b-bych… ,“slzy jí skanuly po tvářích, „nechci ho, t-tedy je, str-ratit.“
„Nezkoušej na mě takové scénky. Já ti to nedovolím,“ řekla neúprosně Tsunade a sama přemýšlela nad tím, zdali to už nepřehání.

Mladá Hyuuga už na to neodpovídala a dále plakala.
„Prosím tě, nebuď smutná, ale máš prostě jistý trest, nemohu ti jen tak dovolit po tak krátké době, abys nastoupila na misi B. Odpust mi to, ale nemohu jinak,“ snažila se ji uchlácholit pátá.

Vcelku marně. Nakonec vzlykající Hinatě přidělila malou misi, která náhodou byla za hranicemi vesnice. Nic obtížného. Hinata ji tedy jak jinak než přijala a ještě se zarudlýma očima odešla.

Velice brzo ráno, když ještě celá metropole spala a za horizontem se teprve začínaly skrze temnotu noci protínat paprsky světelného kotouče, se Hanabi v tichosti vytratila z domu. Ještě ten večer, co Hinata přišla, dostala spěšnou zprávu od Hokage, jež říkala, ať vyrazí už brzo ráno, hlavně tak, aby o tom její sestra nevěděla. Vše šlo podle plánu a u brány už z dálky viděla jisté tmou zahalené osoby. Už z dálky uviděla vysoko vyčesaný culík jejich geniálního velitele, rozčepýřené vlasy čerstvě zotaveného zachránce její sestry a… mírně obrněného shinobi s trčícími delšími vlasy.

Pomalu k nim přišla a pohlédla všem do tváří. Asi by jim do nich moc neviděla, nebýt jejího zázračného zraku. Shikamaru ukázal na povel a všichni se rozběhli ke smluvenému místu několik desítek mil od vesnice skryté v listí…

Hinata se poprvé za celou dobu, co trpěla depresemi, pořádně vyspala. Místo aby vstávala už brzy ráno, probudily ji až dopolední paprsky slunce, které jí pražilo skrze tabulky okna do většinou tmou zahaleného pokoje. Ospale a zároveň oslepeně zamžourala očima a pomalu se posadila. Protáhla se, oblékla se do prvních věcí, které poslepu nahmatala. A v jednom ze starých kimon pytlově šedé barvy šla na snídani.

Rodiče už dávno byli najedení, a když se jich zeptala, kde je Hanabi, odpověděli jí akorát jednoslovně. Pryč!

Jak jí Hanabi vyprávěla, sraz záchranného týmu byl okolo desáté. Šla tedy pozvolna ke bráně s brašničkou u boku plnou kunaiů a shurikenů. Měla ještě půl hodiny, tak proč se honit. Došla pozvolna k bráně, kde byl údajně sraz a vyhlížela. Po půl hodině nikdo nepřicházel. Pomalu začala uvažovat, že odešli dřív. Proto asi Hanabi nebyla doma. Posmutněle a s potupou ve tváři se vrátila zpět a zavřela se ve svém pokoji.

Hned jak přišla domů, ji matka oslovila:
„Ahoj Hinato, tak jak pak šla mise.“

Hin na ni chvíli koukala s prominutím jak vyvoraná myš a pak beze slova vyběhla na ulici. Ano to je ono. Už věděla, proč jí Tsunade dala tu misi...