Kytička má holku!? ep.06... Radostná novina

Zetsík se dále ploužil chdbami Akatsuki sídla a v duchu odpočítával čas, kdy si Sagi na všechno vzpomene a vrátí se k jejich nepříteli...

"Pořád nechápu, proč vám na tý holce tak záleží!" Kabuto kroutil hlavou a pozoroval Orochimara, pochodujícího po místnosti sem a tam a tahajícího se za vlasy.
„To proto,“ povzdechl si hadí muž, „že byla mojí nejvěrnější přívrženkyní. Ano, ona… a ne ty.“
„Ale…vždyť není nijak…“ chtěl namítnout brýlatý, jenže Orochimaru ho zarazil mávnutím ruky.
„A navíc,“ pokračoval, „Se dokáže neuvěřitelně rychle vetřít do přízně úplně komukoliv.“
Ztěžka dosedl do křesla a dál pokračoval ve svém výčtu strašných věcí, co se mu v nynější době přihodily.
„A teď je Sagi prostě pryč. Zmizela. A Sasuke jakbysmet.“

„Já ale nezmizel.“ Ozvalo se ode dveří.
Černovlasý kluk se ležérně opíral o dveřní rám a zpříma hleděl na hadího sannina.
„Sasuke-kun, kdes byl?“ zasyčel notně rozzlobený Oro.
„Eh… no… já ji sledoval, když odtud utekla. Našel jsem ji…mrtvou.“
„To… není možné!“ z překvapeně otevřené hadí pusy vypadnul jazyk.
Když si Orochimaru uvědomil, co vlastně dělá, rychle jazyk zasunul zase zpět.
Chvíli se zdálo, že v hadích očích se zaleskl záblesk smutku.
„Kabuto, najdi její… její tělo.“ Poručil a brýlatý s poslušným „Hai, Orochimaru-sama“ vyrazil směrem, odkud přišel nejmladší Uchiha.
„A ty, Sasuke, mě nech na pokoji. Chci být sám.“ Hadí ninja hodil zlostným pohledem po mladíkovi, který raději urychleně opustil místnost.

Super,pomyslel si Sasuke, když procházel chodbou ke svému pokoji, Teď, když jsem se zbavil té Sagi, bude mít lord Orochimaru konečně čas jen a pouze na můj trénink. Ona mezitím zemře a už ho nebude rozptylovat. Zanedlouho… už se pomstím...!
V duchu se usmál a spokojeně za sebou zavřel dveře pokoje.

***

„No tak, nevrť se!“ okřikla Sagi mužíčka, který před ní seděl na zemi a usilovně bránil svou oranžovou masku před spadnutím.
„Vždyť Tobi se nevrtí,“ zaprotestoval, „Tobi je hodný kluk!“
Sagi se usmála a pokračovala v rozčesávání jeho vlasů.
„Hele Sagi, Šéfik s tebou chce mluvit.“ Deidara se ušklíbl, když spatřil ten podivný výjev.
“Tobi nic!“ křikl človíček a rozběhl se do svého pokoje.
Sagi zastrčila hřeben do kapsy a vydala se po schodech nahoru do Peinovy pracovny.

Vůdce Akatsuki seděl na gauči, hlavu tak skloněnou, až mu nebylo vidět do obličeje a pohrával si s jakýmsi kusem šrotu, v němž dívka během chvíle poznala piercing.
„Přál sis se mnou mluvit, Šéfe?“
Zvedl hlavu.
„Jistě. Posaď se.“ Vybídl ji a tak poslušně usedla vedle něj.
„Jak vidíš, tvé prohlášení na mě udělalo jistý dojem.“ Poněkud kysele se ušklíbl.
Sagi se nestačila divit, když mu pohlédla do obličeje. Nejspíš jsem úplně první člověk, co něco takového u Peina vidí, pomyslela si.
„Co se děje…?“ otázala se a stále nespouštěla oči z Šéfova obličeje, nyní už kompletně bez piercingů.
„Jen jsem ti chtěl říci, že tu smíš zůstat. Natrvalo.“ Řekl a jeho úsměv byl tentokrát upřímný.
„Díky moc, Peine!“
Samou radostí to nevydržela a objala ho, což je vlastně překvapilo oba…
…tedy, všechny tři, protože právě v tom okamžiku do dveří vstoupila žena s krátkými modrými vlasy.
„Pe…Peine! TO SNAD NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ!“ vykřikla Konan a jala se mlátit svého přítele hlava nehlava.
Sagi se nenápadně začala přesouvat směrem ke dveřím. I tak však vyslechla „rozhovor“ modrovlásky a Vůdce.
„Konan… to není tak…“ snažil se, ale marně.
„Co si myslíš? Vytáhnu paty z baráku a ty si za mě hnedka najdeš náhradu?!“ váza, kterou tehdy sama Konan koupila, se roztříštila o zeď kousek od Peinovy hlavy.
„Konan, uklidni se!“ vykřikl a popadl ženu za zápěstí.
„Já s ní opravdu nic nemám!“
„Nevěřím ti…“ zašeptala žena, ale vzápětí přešla zase do jekotu.
„A CO NAŠE DÍTĚ?! JAK MŮŽU SVÉ DCEŘI ŘÍCI, ŽE JEJÍ OTEC JE ZMETEK, KTEREJ…“
„Naše co…?“ přerušil ji a nechápavě se na ni zadíval.
„No a proč sis myslel, že jsem jela na tu dobu pryč?“ natočila hlavu na stranu.
“Budeš mít dceru. Teď je to oficiální.“
Konan se otočila na podpatku a vyšla z pracovny.
Pein se za ní jen nepřítomně díval a v jednom kuse si opakoval jedinou větu, stále netušíc, má-li se radovat, nebo strachovat.
„Já…budu táta…budu táta… budu táta…!“

Sagi čekala na Konan na schodech.
„Můžeš na chvíli?“ poprosila, když jí žena míjela.
„No tak dobře.“
Usadily se v „tom pokoji, kde si Tobi schovával nakradené věci“.
„Já s tvým přítelem opravdu nic nemám. Taková nejsem.“ Začala Sagi, ale pak se zarazila.
„A… vlastně mám ráda někoho úplně jiného, víš?“
„Nevím proč, ale věřím ti.“ Konan se usmála.
„Měli byste se usmířit.“ Doporučila Sagi a žena přikývla.
“Díky moc. Chtěla jsem to slyšet.“ Otevřela dveře a vyšla na chodbu.
„Jo a gratuluju!“ zavolala za ní Sagi a vydala se ven na procházku.

Cestou ale bohužel musela projít pro ni nebezpečným úsekem. Místností, kde obvykle bývali všichni Akatsuki a kde teď jako na potvoru seděl jenom jeden z nich a ještě v dost podivném duševním rozpoložení. Ač nechtěla, zaslechla útržky rozhovoru, který si Zetsu vedl sám se sebou.
„To je průšvih…“
„…co když ji bude hledat…“
„…Orochimaru…“
„Ahoj Kytičko. Jdu ven.“ Oznámila a prošla kolem schizofrenního ninji, který si jí očividně vůbec nevšiml.

Usadila se na svém oblíbeném místě pod stromem u nedaleké říčky a přemýšlela.
„Orochimaru…“ zašeptala.
Orochimaru… proč je mi to jméno tak povědomé…? Znám ho? Kdo to je? A…kdo jsem, nebo kdo jsem byla já?
Orochimaru…

„Jistě, lorde Orochimaru, hned to bude.“ Modrovlasá dívka se usmála a postavila na stůl před bílého chlápka s hadíma očima misku polévky.
„Ať vám chutná!“
„Od tebe vždycky, Sagi-chan.“ Hadí ninja se pustil do jídla.
“Já teď půjdu trénovat, ano?“
Znovu se usmála a vyšla ze dveří…

Záblesk vzpomínky přišel znenadání. Sagi se vyděsila. Netušila, proč viděla sama sebe, jak dává tomu chlapovi, nejspíš Orochimarovi, jak usoudila, proč mu dává najíst.
Podivná vzpomínka, pomyslela si.
Na chvíli zavřela oči a snažila se vzpomenout si na víc…. bezvýsledně.