Romantika
Vzpomínky bolí a tahle není výjimkou
Vzpomínky, jež derou se trhlinkou
Co stalo se v minulých dnech
Je záhadou, co vyrazila mi dech
Málem jsem zapomněl
Že ty tu se mnou nejsi
Ale náhle jsem uviděl
Co již nikdy vidět nechci
Ty jsi byla s Ním
A já naivně ti věřil
Byla jsi tam s Ním
A já se ti s tím svěřil
S tím, že tě miluju
A že vždy chci být s Tebou
A že ti za vše děkuju…
Chtěl jsem být sám sebou!
Já svůj slib jsem vyplnil
Však tys mě podvedla
Já ve smutku se utopil
Tys byla dál jak posedlá!
„Naruto mám pro tebe jednou dobrou a jednu špatnou zprávu.‘‘ Řekla mu Tsunade jakmile vyšla z pokoje. Naruto se zarazil nebyl schopný pohybu.
„Nejprve tu dobrou.'' Řekl.
„No tak narodila se ti dvojčátka, obě jsou holčičky a jsou v pořádku.‘‘ Řekla a Naruto si trochu oddychl, tak přece se jen dočkal, ale něco určitě není něco v pořádku.
„No a ta špatná zpráva je….'' Ani tu větu nedokončila, ztěžka se posadila a zakryla si rukama obličej. Naruto zbledl, tušil, že se něco stalo Sakuře, myslel jen na nejhorší.
Oknem do pokoje pronikal vlhký po soli vonící mořský vzduch a také vůně a pachy velkého města. Také jsem byl zanášen hluk právě se k životu probouzejícího dne, dětské hry, obchodníci snažící se prodat své výrobky a nadávání námořníků po těžké noci. Světlo! I to proudilo otevřeným oknem do místnosti a svítilo Shikamarovy do obličeje. V noci nespal dobře a teď mu vůně, hluk a světlo nedovolilo alespoň na chvilku se vyspat, dát odpočinou tělu a hlavně mysli, která to tak moc potřebovala.
Kapitola 3.
Starý rod …
„Vždyť tento klan byl vyvražděn ...“ stále nevěřícně sledovala pravidelně oddechující dívku na lůžku.
„Nemáme jistotu, že je to ona …“ ozval se dost nepřesvědčivě Jiraiya opírající se o rám okna.
„Všechno tomu napovídá … ty schopnosti a ta chakra…“ namítnul Kakashi.
„ … a jizva. Je to určitě ona… nechce se mi tomu věřit, ale … podle všeho to je opravdu ta dívka,“ pohlédla na ty dva. Tsunade přešla po místnosti a opřela se o vysokou skříň v levém rohu ode dveří.
Takže, po delší odmlce kdy jsem dlouho nevložila žádnou FF představuju novou sérii!!! 
Takový nápad který mi už delší dobu ležel v hlavě!!! 
Ovšem kdybych nebyla tak líná bylo by to tu tak před týdnem!!! 
Příjemný čtení!!! 
***
Nová tvář
Provinění
Hanabi se spěšně otočila. Všichni tři přítomní na ni stále upírali své zraky.
„Jakou?“
„Přidáš se k záchrannému týmu.“
Hanabi až neslušně otevřela ústa.
„Já?“
„Ty!“
„Ale, proč?“
„Protože krom tebe a dalšího člena týmu o téhle misi nikdy neví. Takže místo aby ses tu dál flákala po vesnici a tropila hlouposti, budeš plně zaneprázdněna misí.“
„Crrrrn-Crrrrn-Crrrrn“
„Jo – už jdu, počkejte!“
„Ahoj Karin“
„Ahoj Kakashi, c-co je??? Však jsme domluveni na večer u tebe ne?“
„No výš, potřeboval bych s tebou o něčem moc důležitém mluvit. Pozveš mě dál?“
„No jistě, jen pojď. Ale upozorňuji tě, že tu mám nepořádek, takže nic nevidíš OK?“
Kakashi se pousmál a vešel dovnitř.
V momentě, co vešel do obývacího pokoje zjistil, že Karin nelhala. Spíše slovo nepořádek bylo slabé slovo pro to, co právě vidí.
Aneki stála u umyvadla a v ušmudlaném zrcadle si prohlížela svou tvář: Zaschlá krev z rány byla rozmazaná po celé tváři.
Už to tolik nebolelo, ale když se pokusila usmát, nebo zašklebit, nepříjemně ji v ráně zatahalo.
Božínku, jsem to ale pitomá! Okřikla se v duchu. Kdyby si to nechala vyléčit, vůbec by tyhle starosti nemusela mít!
Nesmělé kroky v temném bytu.
Postava jde dál.
„Naruto jsi tu?“
Odpovědí jí je jen ticho prázdné,
její kroky jsou spíš nesmělé, než rázné.
Obálku v rukou drží,
nervozitou se jí až pohled mlží.
Tiše ji na stůl položí,
raději ji ještě přeloží.
Rychle se otočí a oknem odchází.
Slyší, jak cizí kroky pomalu přichází.
Její stín se v šeru ztratí,
sebevědomí se pomalu vrátí.
Blonďatý chlapec do dveří vletí,
až to zvedne všechno smetí.
Proletí bytem jako střela,
bojí se, aby mu Ayame u ramenu nezavřela.
Kapitola 2.
Nečekané potíže …
Hnala se poli,loukami až vstoupila do lesa. Hodiny ubíhaly nespočetnou rychlostí a tak se pomalu schylovalo k večeru.
Yasui prudce zabrzdila. /Někdo je přede mnou …?/ podivila se a teď už opatrně, se vydala dopředu. Čím více se blížila, tím víc cítila chakru těch lidí. Připadala jí povědomá. Spatřila kouř z ohně. Co nejtišeji tedy postoupila a odhrnula větvičku keře. Na mýtině byli ti ninjové, co jim překazili misi. Blonďatý chlapec se usmíval na dívku s růžovými vlasy chytající rudou barvu vzteky. Stříbrovlasý muž je pozoroval.
„No to je teda síla.‘‘ Zasmál se se Kiba, když se vydali navštívit Sakuru, všichni se teď tvářily překvapeně až zaraženého Naruto. Měl trochu strach.
„Co když mě Sakura obviní a pak mě můžou klidně zavřít?!!‘‘ Přemýšlel a vytvářel si obrázek sebe jak sedí ve vězení.
,,Sedím tady, u tvého hrobu a slzy mi máčí už tak mokrou halenku. Ostatní se na mě opovrženě dívají, ale já nemohla, nemohla jsem tě zradit. Až teď jsem si teprve uvědomila, co pro mě vlastně všechno znamenáš, vlastně jsi znamenal. Byli jsme poslední dobou velmi šťastní, ale nebylo nám dopřáno, aby to tak zůstalo i na dále. Můj otec, můj snobský otec nechtěl ,abych s tebou zůstala. Nevím proč, matce jsi byl sympatický, ale jemu ne. Chtěl, abych se provdala za jiného, jiného z hlavní rodiny. Ale já nechtěla.
[i][font=Century Gothic]Když tady tak klečím, u tvého hrobu ptám se sám sebe…
~~~
Byla to věc osudu?
Něčeho, co vše nadefinovalo předem. Mohl jsem tuto událost změnit? Nebo bych jen mrhal svým časem a stejně bych tě ztratil…
~~~
Znamenají tedy naše volby něco?
Nebo jsme jen pouhými diváky sledující scénu našeho života. Šachové figurky, se kterými pohybuje ruka osudu…
~~~
Možná… jen prožíváme předepsaný scénář. Mlčky přihlížíme, co dělá naše tělo či naše duše…
~~~
„... a pomocí těchto pečetí se chakra používá.“
Vážně příjemný chlápek, tenhle Iruka. Milý, vlídný, chápavý, trpělivý... Prostě takový ten typ, který je vhodnější na učení a hlídání dětí, než do bojových akcí. Ale tak je to správné, každý má své místo.
Ležel jsem v posteli, Iruka seděl vedle mě na židli a už od rána mi přednášel to, co se malé děti učí na Akademii.
„Takže se každý může naučit spoustu technik, a potom zaplavovat vodou, plivat oheň, házet blesky a tak?“ zeptal jsem se.
Tíha lásky 4.díl
Ptáci poletovali nad vzrostlou břízou, okvětní lístky ze sedmikrásek povlávaly ve větru a osm velkých vlků stočených do jednoho velkého klubka leží pod stromem a pochrupuje. Tedy všichni až na jednoho.
V mžiku byl hotov s proměnou a zaujal bojový postoj...
Naruto zařval a vrhl se na Sasukeho s kunaiem, naostřeným čakrou.. Sasuke jeho útok vykryl, ale jeho kunai se při nárazu na Narutovu čakru roztříštil. Sasuke jeho zbytky odhodil, ale to už se na něj Naruto hnal znovu. Sasuke ho chytil za zápěstí. Náhle však pocítil prudkou bolest, jak mu Narutova silná čakra škvařila kůži.
„Jedno mi řekni,“ zajíkal se Sasuke „Jak si z tý holky dostal její čakru.“
[size=16][font=Monotype Corsiva]
~~~
Can i sin...?
Už dlouho… příliš dlouho… Nedokázala jsem to v sobě potlačit. Jen jednou a přeci. Nemohu se zbavit toho pomyšlení. Nejde to.
Tak jsem konečně dostala nápad na serii NaruHina! Tak at se libi! Itadakimasu!
,,Máte misi a teď už vypadněte, mam moc práce!" Rozléhalo se pracovnou páté.
,,Hokage-sama, promiňte, ale my ani nevíme kam jít, natož abychom věděli co tam máme dělat." Poznamenal odvážně Kiba.
V tom uslyšeli kroky za dveřmi, oba se ani nepohnuli.
„Akamaru cítíš je?‘‘ Řekl někdo za dveřmi, Naruto ihned poznal Kibu.
„Tady jsme.‘‘ Zavolal na ně.
Jen jak to dořekl, tak se dveře otevřeli, stáli tam všichni kromě Gaary a všichni hleděli úpleně bledou Sakuru a zmateného Naruta. Kakashi však hned bez čekaní vešel dovnitř, rozhlídnul se po pokoji a zrak upřel na hromádku červeného ledu. Stoupl si před ni a začal si ji prohlížet, všichni na něj hleděli.
Provinění
„Hinato,“ někdo na ni zavolal.
„Hinatooo,“ nikoho neviděla.
Hlas jí však byl povědomý. Jakoby ho slyšela neustále. Pobíhala po temné chodbě mezi rozmlácenými stropy a stěnami. Vše se otřásalo a z dálky bylo jen slyšet její jméno. Jakoby se neustále vzdalovalo. Natahovala ruku a…
„Hinato, probuď se, je to důležité,“zavřeštěl někdo.
