Tíha lásky - 04.díl

Tíha lásky 4.díl

Ptáci poletovali nad vzrostlou břízou, okvětní lístky ze sedmikrásek povlávaly ve větru a osm velkých vlků stočených do jednoho velkého klubka leží pod stromem a pochrupuje. Tedy všichni až na jednoho.
Kiba byl celou noc vzhůru, protože jako vlk nemusel tolik spát. Hlavním důvodem ale bylo, že pořád musel myslet na Akamara. Nevěděl, zda bezpečně dorazil domů, doufal však že ano. Po dokončení přeměny totiž musel Akamaru opustit svého pána, jenž šel putovat spolu s vílou a vlky. Právě teď na něj vzpomínal… teď, když se začali všichni probouzet a hovořit… Kiba ale jejich slova neslyšel, musel totiž neustále myslet na svého psa.
Přeci jen to nebyl pouhopouhý pes. Byl to jeho životní přítel. Nerozlučný kamarád, kterého měl nejraději na světě… Staral se o něj přeci už odmalička a on rostl s ním… Provázel ho každým dnem-až do teď. Od minulých dnů se neviděli a Kiba už začal doufat, že se někde objeví. V tu chvíli ucítil tah na ocasu. Prudce se otočil a zjistil, že ho Vůdcce kousl.
“Co se děje?” Chtěl vědět Kiba. Vlk rozevřel tlamu a Kiba si stočil ocas kolem sebe. Lehce krvácel, ale nevšímal si toho, protože už chtěl konečně zjistit, proč to kousnutí.
“No… byl jsi nějak v tranzu a vůbec jsi nás nevnímal… tak jsem se tě rozhodl probrat.” Vysvětlil.
“Díky…” řekl sklesle Kiba a vstal, že se půjde projít.
“Nikam nechoď, jdeme na lov!” Zarazil ho jeden z vlků-Tsume.
“Jaj…”
“Copak copak? Dělal bys něco raději? No tak šup šup a běžíme!” Poháněl ho Vůdce a sám už s ostatními vyrazil. Kiba se znuzeně plazil za ostatními, ale nakonec usoudil, že má přece jen pořádný hlad a rozběhl se. Po pár vteřinách je dohnal a společně hledali nějaké vhodné zvíře k snídani. Přes cestu jim přeběhl zajíc. Kiba již vystartoval, ale Vůdce mu naznačil, že chytat zajíce nemá smysl, protože se z něj nenají.
Další byla liška. Kiba chtěl opět vyrazit, ale Tsume ho upozornil, že na lišky ať si raději dává pozor, že jsou moc zákeřné, rychlé a vychytralé.
Kiba už se před sebe ani nedíval, když v tom se všichni rozběhli k několika cílům. Dvě divoká prasata a tři srny. Jen nehybně přihlížel tomu masakru, kdy z mrtvých zvířat stříkala krev a vlci je následně přinesli zpět. Vydali se k tábořišti, kde už víla zapálila oheň svou mocí. Kiba o ničem nevěděl a udiveně se ptal, jak dokázala udělat táborák bez potřebných věcí.
“No… víš, já jsem víla… a víly mají kouzelnou moc, každá ovládá svůj živel a u mě je to Katon… umím s ohněm takové věci, co by sis ani nedokázal představit! Ale Královna vil umí ovládnout všechny. Já jsem jen princezna a a umím živly dva. Královnou se stanu, až si najdu vhodného muže, schopného porozumění a psychicky dospěju…” Domluvila a usmála se.
“Wow…” Víc ze sebe nebyl schopen vydat. Nevěděl o vílách vůbec nic, jen že jsou překrásné a milé, což stejně zjistil až když ji potkal. Znovu se usmála a on na ni také.
“No tak… pojďte jíst, ne?” Pobídl je Vůdce a ukousl kus masa z prasete. Kiba jen nečině přihlížel. Nikdy nic takového neměl ani neviděl. Opatrně přistoupil k ohni a zakousl se do masa. Náhle se rozkašlal, převrátil na záda a válel se v trávě.