Dark Side of the Moon

,,Sedím tady, u tvého hrobu a slzy mi máčí už tak mokrou halenku. Ostatní se na mě opovrženě dívají, ale já nemohla, nemohla jsem tě zradit. Až teď jsem si teprve uvědomila, co pro mě vlastně všechno znamenáš, vlastně jsi znamenal. Byli jsme poslední dobou velmi šťastní, ale nebylo nám dopřáno, aby to tak zůstalo i na dále. Můj otec, můj snobský otec nechtěl ,abych s tebou zůstala. Nevím proč, matce jsi byl sympatický, ale jemu ne. Chtěl, abych se provdala za jiného, jiného z hlavní rodiny. Ale já nechtěla. Nemohla jsem tě opustit po tom všem, co jsme spolu zažili. Ano, při té vzpomínce v ANBU se trochu červenám. Byl jsi velitel týmu a já začátečník. Nevěděla jsem, kdo jsi ty a ty zase, kdo jsem já, ale osud tomu tak chtěl. I teď na tebe mám vzpomínku. Kdyby jsi byl ještě naživu... určitě by jsi byl rád. Vstanu, položím na tvůj hrob rudou růži a pomalým krokem odcházím pryč. Slzy se neustále linou z mých očí a já jsem potopená v krásných vzpomínkách..."

Flashback

,,Takže týme, tohle je naše první společná mise, ale i přes to je velice důležitá. Nechci tu žádné zbytečné zranění, ani ztráty na životech. Mise bude probíhat rychle a bez chyb." Řekl velitel malé, šesti - členné skupinky ANBU, kteří se právě vydávali na svoji první ANBU misi.
,,Naším úkolem je jít do země větru, setkat se s jedním velice důležitým členem naší jednotky a pomoci mu, aby se bez vážnějších zranění dostal sem, do Konohy, rozuměli jste?!" řekl burácivým hlasem.
,,Hai!" vykřikli všichni a na místě, kde před chvíli stáli byl jen obláček šedého prachu.
Utíkali celý den, až noc, která se snášela všude kolem je přinutila se utábořit. Rozdělali provizorní stany, zapálili oheň a rozdělili hlídky. První noc si ji měla vzít začátečnice Yukari a velitel týmu. Yukari byla menší modrovláska, která ani v nejmenším nevypadala na to, že by mohla být ANBU. Zato jejich velitel, Nawaki, byl vysoký hnědovlasý muž, který přímo oplýval silou. Nejen tou fyzickou, ale prý vydržel i hodně psychické bolesti. Každý si sedl z jedné straně ohniště a díval se do tančících plamínků. Dlouho, dlouho nepromluvili, jen se na sebe občas koukali, ale když se jejich pohledy pod maskou střetly, okamžitě uhnuly.
Bylo už hodně brzo ráno a Yukari začala pociťovat tíhu na očních víčkách.
,,Ne, nemůžu to přece jen tak vzdát!" řekla jsi pro sebe a opláchla si obličej vodou. Potom její pohled znovu padl na Nawakiho. Nevěděla proč, ale stále se na něj musela dívat. Jeho oči byli jako droga. Jednou ses do nich podíval a nemohl ses odtrhnout. To platilo i pro Yukari. Když se vracela na své místo, málem kvůli tomu zakopla a rozplácla se na zemi. Nawaki se potichu uchichtl. To už ale ostatní vstávali a tak na to rychle zapomněl.

Po snídani rychle vyrazili, nikde se nezastavovali a konečně dosáhli svého cíle. Bylo to menší údolí, kde na ně čekal jejich svěřenec. Zbytek týmu zůstal na místě, jen Nawaki sešel k jejich cílu. O něčem tam spolu asi 5 minut diskutovali a nakonec se pohnuli směrem k nim. Chlápek, kterého měli doprovodit byl asi o hlavu větší než Yukari, měl blonďaté vlasy a zelené oči. Něco na něm ale nebylo správné. Yukari to cítila, ale nebyla si tím na sto procent jistá. Raději nevyvolávala paniku, protože si byla vědoma toho, jak by to mohlo dopadnout. Otočili se a vydali se zpět do Konohy. Kvůli jejich svěřenci museli jít normální chůzí, čímž se cesta rapidně prodloužila.
Přišla noc a oni se museli utábořit. Znovu rozdělali stany a rozdělili hlídky. Tentokrát si ji vzal Nuko a Maki, další členi jejich týmu. Yukari sešla k řece, která kolem tiše proplouvala. Sundala si boty a nohy si namočila do ledové vody. Udělalo jí to příjemně, byla celá zpocená a potřebovala se zchladit. Náhle ale uslyšela kroky. Rychle si nazula sandále a vypařila se. Na místo, kde před chvílí byla, přišel jejich velitel. Ještě nikdy ho neviděla bez masky. Netušila, proč před nimi svou identitu tak schovává. No, ona jí vlastně taky schovávala. Nechtěla, aby někdo z nich věděl, kdo je. Odskočila dál za stromy a zapnula Byakugan. To jí ale přineslo nesmírný šok.
,,Ta chakra, já přece znám tu chakru, a to tělo, ty myšlenky..." řekla nevěřícně Yukari, ale hned nato si zakryla pusu. Shrábla věci a vydala se zpět do tábora. Tam na ni ale čekalo ještě nemilejší překvapení.
,,Maki!" zavolala na svou kamarádku, která ležela v bezvědomí na zemi. Zkusila jí puls a naštěstí to bylo v pořádku, jen dostala ránu něčím tupým do hlavy. Rozhlédla se kolem sebe. Za stromy viděla toho, kdo to vše udělal. Jejich chráněnec. Položila Maki zpět na zem a vydala se ho pronásledovat. On ale nebyl tak neschopný, jak se hrál. Uměl velice dobře utíkat a když ho Yukari dohonila, bezpečně se vyhýbal jejím taijutsu technikám.
,,Proč to děláte?" zeptala se rozzuřeně Yukari, stále v bojové pozici.
,,Proč to dělám?"
,,Copak není dost peněz jako odměna pro toho, kdo zradí Konohu?" řekl a škodolibě se usmál. Najednou se ale skácel k zemi, protože ho někdo praštil do zátylku. Yukari neřekla ani slovo. Věděla, že to byl její velitel.
,,Omlouvám se veliteli, že jsem ho nevyřídila rovnou." Řekla sborově, a chtěla nepřítele vzít, aby ho odnesla do tábora, ale Nawaki ji předběhl,
,,To je v pořádku, vezmu ho."
Společně se tedy vrátili do tábora, kde ošetřili zbytek týmu a pořádně svázali toho ničemu. Další den už budou v Konoze, takže ho bude čekat soud. Nawaki s Yukari si tedy zase vzali hlídku, aby se dezorientovaní ninjové mohli trochu prospat. Yukari to ale moc vhod nepřišlo. Už dva dny nespala a teď třetí den být vzhůru... ale nic neříkala. Stejně si chtěla s Nawakim promluvit.
Po asi dvou hodinách ticha, kdy ani jeden z nich nepromluvil se konečně Yukari odhodlala.
,,Tak jak se ti vedlo poslední 3 roky Kibo?" řekla úplně normálním hlasem. To Nawakiho vyvedlo z míry.
,,Ani mi neodpovíš, proč jsi šel pryč, jen tak beze slova?"
,,To jsme pro tebe já, Shino, ani Kurenai-sensei nic neznamenali?" řekla už ostřejším tónem. Nawaki se podíval do země.
,,Nešlo to jinak. Po tom, co zemřel Akamaru, jsem byl na pokraji zhroucení. Kurenai-sensei byla pořád nesvá ze ztráty Asumy-senseie, se Shinem nebyla řeč, a ty jsi měla oči jen a jen pro Naruta." Řekl a Yukari uviděla, jak se zpod jeho masky line potůček slz.
,,A to sis myslel, že jsme na tebe jen tak zapomněli?!"
,,Ne, stále jsme na tebe mysleli, jak se máš, jak se cítíš, co právě děláš.
,,Moc to bolelo Kibo, moc, TADY to moc bolelo!" řekla a šáhla si na místo, kde bylo srdce. Nawaki na to nevěřícně zíral. Sklopil pohled.
,,Nic mi k tomu neřekneš?" rozkřičela se Yukari a z očí jí padaly nezadržitelné slzy. Zvedla se a šla si opláchnout oči, protože se jí chtělo spát.
Do rána nikdo z nich nepromluvil. Jen po sobě párkrát střelili pohledy, ale ihned zase uhly. Cesta jinak pokračovala bez dalších obtížností. Velitel ANBU po příchodu nechal potrestat jejich bývalého chráněnce za vlastizradu a Hokage měl rozhodnout, co s ním. ANBU tým se vrátil na pokoje a ihned únavou padl k zemi.
Yukari se probrala. Musela naspat aspoň 10 hodin od té doby, co se vrátili z mise, což bylo někdy kolem 10 ráno. A opravdu. Bylo 21: 57. Holky, se kterýma byla na pokoji a zároveň její 2 týmové parťačky byli už také vzhůru a právě se o něčem bavili a smáli se tomu. Yukari se jen slabě usmála a slezla z postele dolů, za nimi.
,,Tak co, konečně vyspaná?" rýpla si do Yukari Maki.
,,Ale jo, ušlo to, kdyby jsi nechrápala." Oplatila jí to Yukari a i s Minou se začala smát. Maki si hrála na uraženou princeznu, ale dlouho jí to nevydrželo... propukla v nakažlivý záchvat smíchu. Najednou ale uslyšeli zaklepání.
,,Dále!" zakřičela Mina a do pokoje se navalili jejich týmoví parťáci. Nuko, Hatari a Nawaki.
,,Co potřebujete?" usmála se šibalsky Maki a vstala ze země.
,,No co myslíš." Ušklíbl se Nuko a oba dva si skočili do náruče. Yukari a Mina to s pobavením sledovali.
,,Ehm... Yukari?" začal trochu nervózně Nawaki.
,,Mohli bychom si promluvit?" Yukari na to napřed koukala jako z jara, ale nakonec přikývla. Vyšli ven z budovy a projít se do lesa, kolem Konohy.
,,Proč sis chtěl promluvit?" prolomila ticho.
,,Chtěl jsem se omluvit, vím, že to ode mě bylo sobecké a chápu, že jsi na mě naštvaná, ale prosím, odpusť mi to." Řekl bez přemýšlení Nawaki. Věta vyzněla velice silně po stránce emocionální( Ach moje pokusy o poezii pořád ztroskotávají). Musel to myslet upřímně. Vždyť Yukari ho znala. Byli spolu v týmu. Smáli se spolu, plakali spolu. Yukari se nahrnuly slzy do očí. Nechtěla si to připustit, ale moc jí potěšilo to, co jí řekl. Konečně byli jako za starých časů... teda skoro.
Procházeli se ještě dlouho, až došli na místo, kde jako malí trénovali.
,,Kurenai-sensei by na nás byla pyšná." Řekl Nawaki.
,,Ano to by byla , i Shino-kun." souhlasila Yukari. Sedli si do trávy a pozorovali noční oblohu.
,,Hele padá hvězda!" vykřikl Nawaki a ukázal směrem na oblohu. Yukari se usmála.
,,Přál sis něco?"
,,Ano, a ty?"
,,Já taky."
,,Ale myslím, že je to nesplnitelné." Řekla a z očí jí ukápla slza.
,,No tak, Hin, neplakej..." snažil se jí utišit Nawaki. Yukari ale nemohla. Nemohla zadržet nával emocí a především slz. Nemohla, před ním. Prudce ho objala a plakala mu na jeho černou ANBU vestu. Přitáhl si jí k sobě a hladil po havraních vlasech. Ještě pevněji ho stiskla a měla pocit, že už se ho nikdy víc nechce pustit. Nawaki se od ní pomalu odtáhl a naklonil se nad ní.
,,Odpouštíš mi to Hin?" Yukari se na něj podívala. Ty jeho oči, čokoládové oči. Při jeho pohledu doslova roztála a srdce ji splašeně bušilo.
,,Jinak bych nedokázala žít." Řekla šeptem a naklonila se k němu. Jejich rty se spojili v krásný a něžný polibek plný citů. A dál... ( no myslím, že na to máte až moc velkou fantazii)

Ráno se oba probudili v orosené trávě. Byla jim zima, ale na to nedbali. Byli rádi, že mají zase jeden druhého. Prozatím
,,Tak kde jste byli s velitelem?" vyzvídala hned Maki, jak se Yukari vrátila zpět na pokoj. Mírně zčervenala, ale pod maskou to nebylo naštěstí vidět.
,,Nikde, jen jsme si trochu povídali." Odbyla kamarádku Yukari a šla si ještě lehnout. Dneska měli naštěstí volný den, nemuseli ani trénovat, ani plnit misi, takže to byla pohoda. Zavřela oči a v hlavě se jí přehrával minulý večer s Kibou. Nemohla tomu uvěřit. Byli spolu, oni dva. Tohle by si nemyslela ani ve snu. Vždyť ona přece vždycky milovala Naruta. Ale ten zase miloval Sakuru, nebo jí snad ještě miluje? To jí ale nyní bylo jedno. Měla Kibu a to bylo víc než dost.
Po dlouhém přemýšlení se rozhodla. Slezla z postele dolů, nasadila si masku, a vydala se dlouhou chodbou směrem ke kanceláři ANBU velitele. Zaklepala a čekala na vyzvání, které se ozvalo několik vteřin po té. Vešla dovnitř a spatřila Danza, jak ji sleduje svýma velkýma očima. Nervozitu se jí ale pod maskou podařilo skrýt.
,,Co potřebuješ Yukari?" zeptal se bez zájmu v hlase.
,,Chci odejít veliteli." Řekla tvrdě a rázně a byla si tím zřejmě skálopevně jistá. Danzo se na ni ještě zkoumavěji podíval, ale posléze přikývl.
,,Dobře, když chceš...." řekl a zalovil někde v papírech.
,,Můžeš jít hned, ale k nám se už nikdy vrátit nemůžeš, je ti to jasné?" Yukari přikývla.
,,Dobře, jdi, a do třiceti minut ať jsi pryč." Rozkřikl se a Yukari kývla.
,,Ano pane!"
Jakmile vyšla z kanceláře, výrazně si oddechla.
,,A mám to za sebou."
,,Teď bych to ještě mohla říct holkám." Cestou přemýšlela, jestli to má Kibovi říct, nebo jen odejít. Nebylo by správné se jen tak spakovat a odejít, ale přestala o tom přemýšlet, protože se znova octla v jejím bývalém pokoji. Vešla dovnitř a pohled jí padl na Všechny členy jejího týmu.
,,No co, aspoň to bude lehčí jím to říct najednou." Řekla si a popošla k nim. Všichni na ní upřeli svoje zvědavé pohledy. Sundala si masku.
,,Já... chtěla jsem vám jen říct... že... že odcházím z ANBU" řekla a její pohled směřoval na Kibu. Ten ihned cukl a podíval se na ni nechápavým pohledem. Potom oči opět se smutkem v nich sklopil. Pochopil.
,,Ale Yukari, proč?" nechápali ostatní z jejího týmu.
,,Potřebuju si vyřešit svůj normální život a ke všemu, tady mi ta lekce stačila. Bude se mi stýskat!" řekla a z očí se jí vyhrnuly slzy. Všechny je objala, ale Nawakiho si nechala až naposled. Ten jí šel doprovodit pryč z ANBU.
,,Proč vlastně odcházíš?" zeptal se .
,,Musím si něco vyjasnit Kibo... a nemohla bych tě mít neustále na očích, když vím, že by nám to tady nikdy neklapalo. Kiba sklopil zrak.
,,Sbohem, miluji tě!" řekla, políbila ho a v mžiku se vypařila. Nemohla by se s ním dlouho loučit. Moc by to bolelo.

O týden později, když se procházela po louce, kde to vlastně všechno začalo jí něco překvapilo, mile překvapilo. Ležela na zádech a pozorovala oblohu. Víčka jí ale těžkla a ona pociťovala únavu. Zavřela oči a v tom ucítila cizí a přesto i známé rty na těch svých.
,,Ta vůně, musel to být on." Problesklo Hinatě v hlavě. Otevřela oči a světlounce fialová se vpíjela do čokoládově hnědé.
,,Co ty tady." Řekla a šibalsky se usmála.
,,Řekl jsem si, že je to bez tebe v ANBU hrozná nuda, a tak jsem tu." Řekl ledabyle s úsměvem na tváři. Hin zůstala jako opařená a hleděla do jeho očí. Po asi 3 minutách mlčení mu skočila okolo krku.
,,To myslíš vážně?" ptala se ho nevěřícně.
,,Jasně, přece tě tu nenechám samotnou!" dodal a objetí jí vrátil. Spolu se vydali do Hyuuga čtvrti, kde si v Hinatině pokoji vyprávěli spoustu zážitků od doby, co Hin odešla.
,,No a představ si to, Maki i Nuko se chystají odejít a prý se i něco velkého chystá, Maki má pořád nějakou divnou náladu a... kdo ví." Řekl a usmál se. Hinata mu úsměv opětovala. Jejich obličeje se znovu přiblížili a chyběl jen kousek, kdyby to pokoje nevtrhl Hiashi, Hinátin otec. Když uviděl Kibu v jejím pokoji, s obličejem nedaleko jejího, usadil se mu na tváři ještě hrozivější výraz než obvykle.
,,Hinato, pojď dolů, přijela ti návštěva. Hin obrátila oči v sloup, chytla Kibu za ruku a táhla ho s sebou dolů. Tam na ni čekalo ale nemilé překvapení. Její matka i sestra se na ni dívali s lítostí v očích, ale ona byla naštvaná. Vrhla na otce vražedný pohled.
,,Jak jen mohl?" Před Hinatou stál chlapec. Vlastně už dospělý muž. Mohlo mu být kolem 20ti let, byl vysoký, hnědé vlasy mu splývaly podél zas a světlé, fialkové oči ji dočista rentgenovali.
,,Hachiro." Procedila mezi zuby.
,,Taky tě rád vidím Hinato." Řekl a chtěl jí obejmout, ale odstoupila a přitiskla se ke Kibovi, který ji zezadu objal. Hiashi na to s nelibostí koukal a poté si pozval Hachira do kuchyně a Hinatě pohledem naznačil, že tohle ještě neskončilo. Hinata si povzdechla. Matka jí dala ruku kolem ramen.
,,To bude dobré holčičko, neboj." Utěšovala jí, i když věděla, že i ona měla stejný osud, jako její dcera. Provdat se za toho, koho nemiluješ je snad ta nejhorší věc. Kiba vzal Hinatu ven, aby přišla na jiné myšlenky. Jenže všude kolem nich byli jen samé zamilované páry a to Hinata nesnesla. Nesnesla to pomyšlení, že bude žít s ním, s Hachirem, tím nafoukaným blbcem, který si myslí, že když je Hiashi jeho přítel, může si vzít jeho dceru.Sedli si na lavičku a poslouchali ptáky, kteří zpívali smutnou písničku.
,,Proč se všechno zlé musí stát jen mě?" rozbrečela se Kibovi v náručí.
,,ŠŠŠ, to bude dobré, slibuji ti to." Řekl a zadíval se jí hluboko do očí, kde Hin viděla oporu, oporu blízkého člověka, který bude vždy stát při ní.

Když se pozdě vracela domů, uslyšela hádku matky a octe.
,,Nemůžeš to přece dovolit, je to proti její vůli" křičela její matka.
,,Je mi jedno, co chce, prostě si ho vezme a to je konečné slovo!" křičel na ni zpět její otec. Hinata se dala znovu do breku, tentokrát ho ale rychle přešla a vyskákala po větvích až do svého pokoje. Tam si sedla na postel a vzala do ruky všechny vzpomínky. Otevřela fotoalbum a dívala se na chvíle, kdy byli malí. Jak trénovali, jak byla Kurenai- sensei rozzlobená, když přišli pozdě a taky na jejich tréninky i první misi. Musela se usmát. Tohle už nikdy nebude moci vrátit. Nikdy. Najednou uslyšela zaklepání na dveře pokoje.
,,Dále" zakřičela a uviděla svou mladší sestru, jak stojí ustaraná ve dveřích.
,,No pojď." Vyzvala ji Hin a uvolnila jí místo vedle sebe na posteli.
,,Co potřebuješ?"
,,Chci tě varovat před octem... je poslední dobou nějaký divný, víc agresivnější a chce tě provdat za Hachira." Vyklopila Hanabi a upřela fialkové oči na sestru.
,,Já vím, slyšela jsem otce, ale nechápu to, proč já?"
,,A proč je on takový?" nechápala Hin a složila se na postel.
,,Uteču, uteču odsud a nikdy se nevrátím!" řekla asi po 2 minutách mlčení.
,,Ale Hin, to nemůžeš!" snažila se jí to rozmluvit Hanabi.
,,Ale můžu, a nikdo mi v tom nezabrání!" řekla odhodlaně, vytáhla batoh a začala si do něj balit nějaké věci.
,,Hanabi, prosím, musíš mi pomoct." Řekla prosebně směrem k sestře, která kývla. Skočila dolů do kuchyně pro nějaké jídlo, pití a peníze a dala je Hinatě s sebou.
,,Doufám, že se ti podaří uprchnout, a že budeš šťastná!" řekla se slzami v očích Hanabi, když naposledy objímala svou sestru.
,,Díky, nikdy na tebe nezapomenu!" řekla Hin, naposledy zamávala a seskočila oknem dolů.
,,Sbohem domove." Zašeptala a vydala se cestou k místu, které vedlo pryč z Konohy.
,,Kam jdeš?" ozvalo se asi po 200 metrech za ní. Usmála se, věděla, že je to on.
,,Jdu pryč, nemůžu tu zůstat. Ocet mě chce provdat za mého nepřítele a já bych s ním žít nedokázala." Řekla, stále k němu otočená zády.
,,A se mnou by jsi žít dokázala?" Teď už se otočila. Kiba stál asi 2 metry za ní, zářivě se usmíval a na zádech měl batoh. Hin se taky usmála a skočila mu kolem krku.
,,Věděla jsem, že mě v tom nenecháš!" vykřikla radostně a vlepila mu velkou pusu.
,,Jak bych bez tebe mohl žít?" řekl a objal jí.
,,To taky nevím, jak bez ní budeš moci žít, protože ona bude moje!" vykřikl někdo a odhodil Kibu do stromu. Ten utrpěl náraz a vykašlal krev. Zvedl se a on i Hinata se dívali z očí do očí Hachirovi.
,,Co tu chceš?" zasyčela Hinata a stoupla si před Kibu do bojové pozice. Hachiro se jen zašklebil.
,,Chci tebe, a jestli se mnou nepůjdeš dobrovolně, vezmu si to násilím!" zakřičel a vrhl se na ni. Pohotově uskočila a pokoušela se ho zasáhnout jednou ze svých technik, ale Kaiten jí to nedovolil. Udýchaně odskočila a opřela se o strom. Ona i Kiba se připravovali k útoku. Podívali se na sebe a kývli. Oba dva vyrazili, každý z jiné strany a v ruce kunai. Hachiro se usmál, tohle je jeho šance. Všechnu dostupnou chakru nahromadil do ruky a mířil s ní na Hinatu. To Kibu zaskočilo a přestal dávat pozor. A právě toho Hachiro využil. Na poslední chvíli obrátil směr a vrazil Juuken Kibovi do míst, kde bylo srdce.

Pršelo. Déšť se smíchával s krví, která byla milovaného člověka.
,,Kibo!" zakřičela Hinata a vrhla se k němu. Bylo to ale zbytečné. Smrt byla jasná, jen prožíval posledních pár hrozných chvil svého života. Hinata přes slzy neviděla. Proč jemu, proč se to muselo stát jemu?!"
,,Nebreč Hin, byl to můj osud." Řekl a Hinatě připadalo, jako by to řekl Neji. Ještě více se rozplakala, protože vzpomínka na jejího mrtvého bratrance jí taktéž naháněla slzy do očí.
,,Já se jednou vrátím, slibuju ti to." Řekl a vydechl. Hinata ještě usedavěji plakala. Nepřestávala. Potřebovala ty emoce dostat ven. Hachiro se jen usmíval. Přesně tohle chtěl, ale to ještě netušil, že to bylo zbytečné.

Ráno se Konal Kibův pohřeb. Byli na něm všichni, kdo ho znali a byli ještě na živu. Chyběl jen Hinatin otec. Pohřeb netrval moc dlouho a tak se hned po něm všichni rozešli a prožívali každý svůj vlastní život. Jen jedna dívka nemohla. Nemohla zapomenout na toho, koho milovala nejvíc na světě. Zřekla se svého jména. Zřekla se jména Hyuuga. Nechtěla jim být, nechtěla být potomkem těch, kteří zabili jejího milého. Teď už ne. Pomalu odcházela vztříc svému novému životu.

End Flashback

,,Vzpomínky jsou černé jako smutek, ale přitom růžové jako to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Dojdu na naše oblíbené místo. Na skálu Hokage, kde právě zapadá slunce. Vzpomínám na naše poslední chvilky a zpívám si píseň, která mi tě bude vždy připomínat."( Prosím, berte to s nadhledem... psala ji nezkušená třináctiletá puberťačka...)

,,I don´t want see die
I don´t want say lie
I don´t want make someone cry
But my tears
are falling near
to ground

I want forget your death
I want meet you
On the blue and clean sky
I still hear your voice
My brain make some noise
And I´m just alone

I loved your brown hairs,
Your chocolate eyes
And your beautiful red fangs on your faces
If you were with me
we sit under tree
And we were watching a sunset
In the candle light ...."

Najednou ale uslyším nějaký zvuk a otočím se. Slzy mi neustále padají z tváře. Někdo ke mě přijde a řekne
,,Už nebreč mami."