Can I sin...?

venovani_a_varovani

ještě než začnete číst, chtěla bych tuto povídku věnovat Lilith, protože právě ona mě přiměla k tomu dát to sem... a vlastně to přepsat do naruto podoby... děkuji Lilithko
~~~
a ještě, pokud nesnášíte takové ty věci jako yaoi a pod, tak tohle radši nečtěte, ne že by to bylo něco super nevhodného ale náznak je...

Už dlouho… příliš dlouho… Nedokázala jsem to v sobě potlačit. Jen jednou a přeci. Nemohu se zbavit toho pomyšlení. Nejde to.

Znám ho už od akademie. Zprvu jsem ho měla za lajdáckého pobudu. Když jsem byla přiřazena do týmu s ním, v duchu jsem křičela, nadávala na senseie, kteří mě k němu přiřadili. Chtěla jsem být s někým naprosto jiným. A nakonec jsem skončila s ním. Postupem času jsme se seznámili. Vytvořilo se mezi námi silné přátelské pouto. Po zkouškách chunninů jsem si tím spojem však už nebyla jistá. Hlava ho považovala za kamaráda. Srdce ho milovalo.

Jak já ho nechtěla milovat. Beznaděj mne dušovala s každým krokem po jeho boku. Na každé misi jsem si uvědomovala, jak jsme sehraní. O to víc mě drásalo pomyšlení, že je to pouze můj nejlepší přítel. Jak bych ho chtěla nenávidět.

Když on se ke mně vždy choval tak… mile. Vždy mě dokázal utěšit. Když jsem plakala, byl to on, kdo setřel mé slzy z mých tváří. Když jsem se smála, to s ním jsem prožívala ty krásné, radostné chvilky. Když jsem byla v nebezpečí, byl to on, kdo mě zachránil, kdo se raději zranil, než aby mne viděl umírat.

A přeci mne nikdy nepovažoval za nic víc než kamarádku. Viděl mě očima nejlepšího přítele. Týmového partnera, se kterým si dokonale rozumí. Dokázal mi poradit. Smál se semnou. Společně jsme i trénovali. Ale to jen z kamarádství. Čistě přátelsky, bez pomyšlení nad ničím víc.

Tak proč, proč jsem to nedokázala potlačit. Proč se mezi náš přátelský vztah vnukl ten hlubší, intenzivnější cit. Proč jsem tomu propadla. Probudil ve mně vášeň, čistou touhu po něčem, co se nikdy nestane. Nemohla jsem na něj přestat myslet.

Každý krok. Každá mise. Každý pohled. Každé setkání našich očí. Postupně jsem se v těch jeho začala utápět. Když jsem už nemohla v jeho společnosti téměř dýchat, byl to on, kdo mi podal tu záchranou rukou, díky níž se nevinný cit změnil v neutuchající hřích. Ten náboj přeběhl z jednoho do druhého. Zaryl se mi pod kůži stejně jako nejostřejší kunai, který nelze vytáhnout. Už nebylo cesty zpět. Vše bylo ztraceno. Neustále se držel na uzdě a teď povolil.

Vše pak šlo v jednom sledu. Každou vteřinu jsem prožívala s maximálním prožitkem. Slastné vzdechy doprovázely můj každičký výdech. Při těch nejvášnivějších objetích jsem byla napnutá jako struna. Neutuchající polibky přetékaly vášní…

Někdy jsem měla až pocit, že je to pouhý sen. Že se nejedná o skutečnost…

Vše hezké ovšem vždy skončí. On se opět chytl své uzdy a už nikdy nehodlal propadnout pubertálním choutkám. Šlo o pouhý úlet, zkrat myšlení. Nemohl si to odpustit, ale zároveň nikdy nepřiznal, že by mu to vadilo.

Nevím, co bude teď. Po tom všem… Vím jediné, nepřestanu doufat. Můžu tedy zhřešit?