Vyznání...

Nesmělé kroky v temném bytu.
Postava jde dál.
„Naruto jsi tu?“
Odpovědí jí je jen ticho prázdné,
její kroky jsou spíš nesmělé, než rázné.
Obálku v rukou drží,
nervozitou se jí až pohled mlží.
Tiše ji na stůl položí,
raději ji ještě přeloží.
Rychle se otočí a oknem odchází.
Slyší, jak cizí kroky pomalu přichází.
Její stín se v šeru ztratí,
sebevědomí se pomalu vrátí.
Blonďatý chlapec do dveří vletí,
až to zvedne všechno smetí.
Proletí bytem jako střela,
bojí se, aby mu Ayame u ramenu nezavřela.
Na stole zahlédne obálku a v ní psaní.
Chvíli jen tiše zírá na ni.
Pak se osmělí a dopis vezme,
obsahem mu až pusa klesne.

Byla jsem nicka a stále jsem,
proč neumím ti přiznat, že myslím na tebe jen?
Cítím k tobě vroucí lásku,
ale ty jako bys měl na očích pásku!
Přála bych si být lepší a mít plno síly
byť jen na malou chvíli.
Být odvážná a říct ti, co chci...
Například, že naprosto úžasný jsi.
Říkali mi, že jsem divná, když miluji tebe,
ale já to cítím uvnitř sebe.
Vždy jsem tě obdivovala a ctila tvé činy.
Ale stále mě žírá pocit viny...
nevím, proč ti to neumím říct do očí,
jen co na to myslím, hlava se mi zatočí.
Miluji tě, píši ti sem...
Promiń... muselo to ven!
Hinata!

Naruto se jen pousmál tiše,
chvíli potom mu zakručelo v břiše.
„Hinato, počkej jen chvíli,
já ti dodám tvé ztracené síly.“
Před dům vyběhne, vesele se tváří,
v mysli se mu skvělý nápad vytváří.
Do Hyuuga čtvrti rychle vrazí,
málem i Nejiho k zemi srazí.
„Neji, Neji kde je má láska?
Určitě víš, Hinata, ta bledá kráska!“
Neji pohoršeně zvedne obočí,
potom ruku k jihu otočí.
„Myslím, že tvým osudem je najít ji u vchodu,
pokud tam nebude, já za to nemohu.“
Naruto nečeká a hned chvátá.
Jediné co po něm zbude, je hromádka bláta.
„Miluji tě, Hinato, miluji tě moc,
přijmi mé pozvání na ramen dřív, než bude noc!“
„Naruto, Naruto konečně ses vyznal
a před mým klanem mi lásku přiznal!
Půjdu s tebou na jídlo.
Ráda tě mám!
Už nikdy ani jeden z nás nebude sám!“
A tak jdou ruku v ruce setmělou Konohou,
šťastnější už ani být nemohou...