Kunoichi ze Suny II

Aneki stála u umyvadla a v ušmudlaném zrcadle si prohlížela svou tvář: Zaschlá krev z rány byla rozmazaná po celé tváři.
Už to tolik nebolelo, ale když se pokusila usmát, nebo zašklebit, nepříjemně ji v ráně zatahalo.
Božínku, jsem to ale pitomá! Okřikla se v duchu. Kdyby si to nechala vyléčit, vůbec by tyhle starosti nemusela mít!
Pohybem ruky nechala z kohoutku proudit horkou vodu, která se po dotyku s chladným umyvadlem měnila v páru a zamlžovala zrcadlo. Namočila dlaň a krev setřela. Nešlo to zlehka, kůži již měla podrážděnou od neustálého mnutí, ale povedlo se ji obličej vyčistit a odhalit tak podlouhlý, zarudlý strup, táhnoucí se ji na pravé tváři kousek pod okem.
Měli pravdu, z toho bude jizva.
Teď už ale Aneki nesměla couvnout. I tahle rána se jednou vyléčí přirozenou cestou a než se tak stane, uběhne nějaký čas a ona si dokáže, že za něco stojí.
Ale jak?
Tahle otázka, pečlivě zadupávaná v koutku mysli, nyní vyplula napovrch.
Nemůže jen tak odejít hledat toho zelenovlasého kluka, aby dokončila svou práci! Za prvé by nemusela stihnout chuuninské zkoušky, a za druhé: Dokázala by ho vůbec zabít? Ona sama má panický strach ze smrti, ovšem je ten strach tak velký, aby kvůli němu zabila?
Ne, na tohle nesmí myslet! Tam na té cestě ho zabít chtěla a byla jen její chyba, že přežil. A chyby se musí napravovat!

„Po cestě se nám stala menší nehoda.“ Vysvětlil Kazekage.
Stáli ve studené chodbě konožské nemocnice a naproti nim chápavě přikyvovala sestřička.
Bílé zdi, holá podlaha a zápach desinfekce v Aneki vyvolával pocit nevolnosti. Přišlo ji, že na ni všichni zírají. Ano, ano, pěkně se na mě podívejte! Jsem dcera Kazekageho a Hyuugy. Ten protivník, co mě řízl, musel být určitě silný! Pomyslela si v duchu ironicky. Jakoby téměř slyšela jejich soucitné myšlenky. Kdyby tak věděli...!
„Mohu ji to vyléčit hned teď, nezůstala by ani jizva!“ Nabídla se sestřička a znovu pohlédla na dívčinu zkrvavenou tvář.
Už tak ji nezůstal ani ždibíček sebevědomí. Je tak slabá, že nepřepere ani necvičené děcko! ...a ještě nechává lidi, aby si o ní mysleli pravý opak!
„N-ne, to je dobrý.“ Zarazila sestřičku. Musí si dokázat, že něco vydrží!
Všichni na ni překvapeně pohlédli. Zdálo se ji, že ti, co před chvílí někam pospíchali, najednou zastavili. Bože, to je tak paranoidní!
„Já-“ Jestli si chce udržet tvář, musí teď vymyslet pěkně dobrej důvod! „Já-“ Stále ji ale nic ne a ne napadnout.
„Aneki, nemáš horečku?“ Zeptal se ji překvapeně otec.
„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Jsem... unavená!“ Vysvětlila rychle a vyběhla z nemocnice.
Hned, jak se za ní zavřely dveře, pohltil ji dusný, letní vzduch. V ráně ji ostře zapíchalo. Co by teď dala za trochu vánku!
Otočila se zpět ke dveřím a přes sklo zahlédla svého otce. Neboj tati, neudělám ti ostudu... Trochu se na něj pousmála a vydala se k ubytovně.

***

V poušti bylo něco po poledni.
Slunce neúprosně pálilo a tak se Hinata se skrývala v příjemném chládku písečných staveb.
Právě se nacházela v místnosti, která sloužila jako tělocvična: Na zdech byly pověšené ozdobné koberce, ale jinak byla úplně prázdná.
Její syn Hiroba stál naproti ní v bojovém postoji. Byl téměř věrnou kopií svého otce, chyběly mu už jen kruhy pod očima.
Když se chlapec narodil, rodiče se domluvili, že ho bude cvičit Gaara. O čtyři roky starší Aneki si pak vezme na starost Hinata. Teď byl však Hirobův otec, spolu s nejstarší dcerou, mimo písečnou a tak se Hinata rozhodla poučit ho alespoň o základech bojového stylu klanu Hyuuga.
„Napni víc dlaně!“ Křikla na osmiletého synka. Trochu mu dělalo problémy držení těla, jeho matka si ale byla jistá, že kdyby mu věnovala více času, byl by z něj skvělý bojovník. „Neutíkej očima, sleduj mě!“ Napomenula ho.
Chlapec na ni upřel svůj odhodlaný pohled.
Měl radost, když se ho Hinata rozhodla učit. Nejraději by uměl všechna jutsu a techniky světa.
„A teď se mě pokus strefit!“
Hiroba se rozběhl, dlaně ve stejném úhlu, a zaútočil na její velké kimono.
Hinatě to připomnělo její vlastní trénink, když ji byly tři roky.
Natáhl ruku v lokti, jeho soupeřka však uhnula. Skusil to druhou, ale opět netrefil. Třetí pokus přerušil hluk otevírání dveří.
Matka i syn zastavili a pohlédli na příchozí: Byla to Hirobova blonďatá sestřenice Te, v rukou radostně držící ruličku se zprávou.
„Hinato-san, přišla zpráva od strýčka Gaary!“ Vykřikla hned, když si byla jistá, že ji věnují pozornost.
Hinata se usmála a posadila do podřepu, její syn se však aktivně rozběhl k Te. Otec byl pryč sotva dva dny, ale on měl radost z každé jeho zprávy, jakoby ho neviděl několik let.
Chvíli se o dopis přetahoval se sestřenkou, která chtěla mít to privilegium, přečíst ho tetě Hinatě jako první, ale pak se ho zmocnil a zubíc se od ucha k uchu papír důležitě rozvinul.
„Cesta dopadla úspěšně, Aneki se psychicky i fyzicky připravuje na Chuuninské zkoušky. Držte palce a všichni pozdravujte. Milující otec, manžel a strýc, kazekage Sabaku no Gaara.“ Přednesl výpravným hlasem, unášen otcovy slovy.
Hinata si oddechla. Nechápala proč, ale již od začátku měla o této cestě špatné tušení. Jak je ale vidět, nic se nestalo.
„Hinato-san, co odepíšeme?“ Zeptala se Te, která, bůh ví jak, najednou držela v ruce papír a pero, s vystrčeným jazykem připravena procvičit své písmo.
„Že... že se těšíme na jejich návrat.“ Usmála se Hinata. A moc!