Já tě pomstím...

Když tady tak klečím, u tvého hrobu ptám se sám sebe…
~~~
Byla to věc osudu?
Něčeho, co vše nadefinovalo předem. Mohl jsem tuto událost změnit? Nebo bych jen mrhal svým časem a stejně bych tě ztratil…
~~~
Znamenají tedy naše volby něco?
Nebo jsme jen pouhými diváky sledující scénu našeho života. Šachové figurky, se kterými pohybuje ruka osudu…
~~~
Možná… jen prožíváme předepsaný scénář. Mlčky přihlížíme, co dělá naše tělo či naše duše…
~~~
Možná… ani ty pocity, jež vlastníme, nepatří nám…
~~~
Možná… někdo předurčil, co budeme cítit. Jak by byl krutý…
~~~
Možná… nařídil, koho budeme milovat a koho nenávidět. Komu budeme důvěřovat a s kým nikdy nepromluvíme…
~~~
Asi jsem se nemohl vzepřít osudu. Nemohl jsem tě ochránit. Copak bych mohl přerušit už rozběhlou reakci?
~~~
Nevím proč, ale nějak v předurčeno přestávám věřit. To co jsem k tobě cítil, nebyla lež. Ani předdefinovaný děj…
~~~
Vybavuje se mi to jako včera. Říkala jsi: Já v osud nevěřím. A to hlavně protože mám někoho, na kom mi bezvýhradně záleží, koho nechci ztratit. Proč mi nedošlo, že to o mně mluvíš. Býval bych byl chytřejší a možná silnější…
~~~
Nechtěl jsem tě ztratit…
~~~
„Vzdát se? To nikdy. Beznaděj je to poslední, co lidé udělají. To ona zabíjí lidi.“říkalas.
~~~
Jak si vzpomínám, když jsem se tě snažil přesvědčit, že osud existuje. Málem jsem přišel k úrazu. Byla jsi tak… temperamentní. Proč vždy ti, které milujeme, zemřou dřív. Proč raději nezhynou naši nepřátelé…
~~~
Ale já tě nezklamu. Pomstím tě. Vždyť si to i ty řekla…
~~~
Pouze ten, kdo se za každou cenu nevzdá ani tváří v tvář smrti, si zaslouží kráčet po vznešené cestě lidství…
~~~
Vzdát se je to poslední, co mnohdy člověk udělá a znamená to mnohem víc, než pouhá volba. A proto se nikdy nevzdám…
~~~
Já tě pomstím…

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Citáty některých vět náleží jednomu nejmenovanému člověku. Patří mu můj velký dík.