Sekta střípků osudu: 3.část Začátek hry

Oknem do pokoje pronikal vlhký po soli vonící mořský vzduch a také vůně a pachy velkého města. Také jsem byl zanášen hluk právě se k životu probouzejícího dne, dětské hry, obchodníci snažící se prodat své výrobky a nadávání námořníků po těžké noci. Světlo! I to proudilo otevřeným oknem do místnosti a svítilo Shikamarovy do obličeje. V noci nespal dobře a teď mu vůně, hluk a světlo nedovolilo alespoň na chvilku se vyspat, dát odpočinou tělu a hlavně mysli, která to tak moc potřebovala.
Ne že by měl noční můry, nebo mu třeba jen nevyhovovala postel. Necítil ani úzkost. Jen nechtěl spát. Nemohl, protože před ním byl zajímavý úkol. Bylo to jako by řešil šachovou úlohu. Problém s jedním, řešením s pevnými pravidly. Jenže tady neměl šachovnici, ale obrovské pole z lidských snů, ambicí a pocitů, které se táhlo do tak do dálky, že neviděl konec. Přetěžký úkol a právě proto tak zajímavý. Úloha, která mu nedala spát!
Vstal z postele a vytáhl krabičku s pilulkami. Byli speciální, jedna dokázala zahnat únavu zbystřit smysly a mysl a povzbudit tělo a ducha. Jednu zapil vodou z cínového džbánku, který ležel na nočním stolku a pak se potichu vytratil z místnosti.
Král, jenž by předstíráním svého zranění víc získal, než ztratil. Kněz mocnější než se mnichům v Konoze zdálo, jenž má na obranu pouze vlastní víru. Jeden z nejsilnějších ninjů, které kdy poznal, se ukázal jako příbuzný krále a tedy možný vrah. To byli jedny s figur této hry a on neměl ani potuchu, kde se nalézá nepřátelský král. Mohl jen sbírat informace o figurách a útočit na figury a doufat že ony budou tím králem.
Hra začala!

Tenten děsila se toho, že potká Frederika. Nechtěla s ním nic mít, ale to vlastně nechtěla ani v Konoze. Nevěděla, jestli by zase něco nepřeskočilo v jejím mozku a nezačala ho chtít. Nevěděla o něm vlastně nic. To že ho ještě alespoň chvíli nepotká, ji uklidňovalo.
Před chvílí ji probudil Shikamaru, chtěl s ní mluvit dříve, než odejde na další schůzku s patriarchou. Prošla chodbou a bez zaťukání vešla do Shikamarova pokoje.
Seděl na posteli, oblečený a s vlasy ve velkém ohonu. Vypadalo to jako by vlastně vůbec nespal.
Nepozdravil jí, rovnou spustil „Mám pro tebe úkol.“
„Jaký úkol?“ zeptala se. Způsob jakým se zeptal, se jí ani trošku nelíbil.
„Musíš sledovat jednoho člověka, co je možná zapleten do té vraždy.“
„Ať to není Frederik,“ prosila v duchu, ale věděla jak bláhové je to přání.
„Potkáme ho až v Amorionu a dej si pozor je nebezpečný. Jeho jméno je…“
„Frederik,“ Přerušila ho hněvivě Tenten „Je to vážně nutné! Já..Já ho nechci ani vidět.“
„Je to nutné,“ jeho tón byl nesmlouvavý.
„Od tohoto okamžiku mě toho dlužíš hodně!“ řekla tvrdě a cítila, jak se na povrch dere vztek. Rychle se otočila a práskla dveřmi.

Hinata byla ve svém pokoji sama. Tenten odešla za Shikamarem a Sakura si šla s Erikou prohlédnout místní nemocnici. Nudila se a přála si, aby si sebou vzala alespoň jednu ze svých oblíbených romantických knih. Pomáhaly jí, jejich konce kdy hlavní hrdinka zůstala se svou životní láskou navzdory všem problémům. Sladké a neuvěřitelně naivní, ale přesto tak skutečné. I ona uznávala, že jejich náplň není nijak ducha povznášející, ale říkaly, že každá žena jednou potká svou pravou lásku. Její nejoblíbenější se jmenovala Šedá myška. Byla o nesmělé dívce, ve které Hinata jakoby poznala sama sebe a o její lásce k muži, který si jí dlouho nevšímal. Nakonec to dobře dopadlo a ona mu o svých citech řekla. On se do ní také zamiloval. Jak moc by chtěla, aby také dokázala sebrat odvahu.
Rozhlédla se po místnosti, ve které stály tři postele. U každé stál noční stolek. V místnosti pak byl už jen malý stolek se třemi židličkami a obrázek starého muže s vousem. Podívala se do zásuvky ve svém nočním stolku. Ke svému překvapení našla starou zaprášenou knihu. Zvědavě ji vzala do rukou a přečetla název. Život svatého Augustína hlásal ozdobný nápis na hřbetě knihy.
„Ťuk, ťuk,“ ozvalo se klepání na dveře.
„Kdo tam?“ zeptala se Hinata a odložila knihu na stolek.
„To jsem já Dan. Můžu vejít?“ zazněl známý hlas za dveřmi.
„Pojď dál,“ pozvala ho dál.
Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Ahoj!“ pozdravil jí.
„Ahoj!“ pozdravila ho docela klidně. Vlastně spolu s Shinem a Kibou patřil Dan ke klukům, s kterými neměla problém mluvit a vůbec nebo jen minimálně jí přepadali záchvěvy studu.
Sedl si na postel vedle ní. Na Hinatin vkus si sedl moc blízko, a proto si kousíček odsedla. Pokud si toho Dan všiml, nedal to na sobě znát. Jen se usmál a natáhl se pro knihu, která ležela na nočním stolku.
„Co to čteš?“ ptal se, když se natahoval přes Hinatu pro knihu.
„To..to jsem tady našla,“ vykoktala Hinata, která byla nervózní z přílišné blízkosti.
„Já jsem si říkal, kde si přišla k našim náboženským legendám,“ odpověděl se smíchem.
„O čem to je?“
„Přesně u téhle nevím, ale jak znám legendy tak to bude o nějakém staříkovy, který udělá pár zázraků a pak umře bolestivou smrtí za svojí víru.
Hinata se skoro nepostřehnutelně usmála „Proč to tedy lidi čtou, když je to vždy to samé?“
Kdyby věděli, jak se mýlí. Tahle legenda se vymykala všem ostatním. Vyprávěla o lásce 2 mladých lidí odděleních od sebe a právě víra a bůh je zase dali k sobě. Hinatě by se určitě líbila.
„To já nevím! Říká se, že to posiluje víru, ale myslím si, že je to blbost.“
„Ty si myslíš?“ až nezvykle uštěpačně se zeptala Hinata.
„Jo, já si to myslím a to už je co říct!“ prohlásil s přehnaně hraným sebevědomím Dan.
Hinata se zasmála a tentokrát už nahlas.
„Jinak prosím neříkej to Patrikovy!“ poprosil jí, když se přestala smát.
„Proč?“
„Protože nemá rád, když někdo zpochybňuje náboženství a věci kolem něj. No a on je můj nejlepší kamarád tak nechci, aby se na mě zlobil.“
„Aha!“
Povídali si ještě nějakou tu chvíli a Hinata se sama sebe celou tu dobu ptala, proč se cítí tak uvolněně a dalo by se říct i šťastně, když s ním sedí na posteli a baví se o ničem. Až příliš jí to připomínalo jednu knihu Zachráněna ze samoty. Ta kniha se jí nelíbila. Bylo o tom, jak nesmělá dívka zamilovaná do idolu se potká s milým klukem a postupně zjistí, že její idol asi není ten pravý. Něco jí říkalo, že to skončilo jinak než ostatní knihy tohoto typu, ale nemohla si vybavit konec.

Sakura kráčela dlouhou chodbou, která na jedné straně měla klenbu s výhledem do zahrady. Na druhé straně byli co pár metrů dveře. Jak se dozvěděla od Eriky, tohle byla místní nemocnice. Budova ale sloužila jako klášter. Vlastně klášter a nemocnice byli jedno. Sakuře se místní náboženství začínalo líbit. Na rozdíl od mnichů v Konoze, kteří byli zalezlí ve svém klášteře a stranili se lidí ve hledání nirvány. Tady mniši a jeptišky pomáhali a snažili se věřícím ulehčit jinak tak těžký život. Sakura si slíbila, že o jejich víře, která je nutí pomáhat ostatním, zjistí víc.
„Zavedu tě za opatem. Ten má na starost celí klášter i s nemocnicí,“ nabídla jí Erika jdoucí vedle ní.
„To by bylo skvělé!“ Sakura se moc těšila na to, až pozná jejich léčebné metody. Konečně by mohla vědět něco co Tsunade neví.
Za chvíli už stály pře dveřmi opatovy cely, jak se v klášteře říkalo pokojům, alespoň tak to vysvětlovala Erika, když se jí překvapená Sakura zeptala „jak to myslíš v cele?“
Vešli dovnitř.
„Dobrý den,“ pozdravila Sakura asi čtyřicetiletého muže v hnědém rouchu, který seděl za stolem a smutně koukal do papíru.
„Bůh s vámi! Co si přejete?“ pozdravil je a odložil papír.
„Jmenuji se Haruno Sakura a jsem medik z Konohy a ráda bych se dozvěděla něco o vašich metodách léčení.“
Na tváři muže se rychle objevila zvědavost a překvapení postupně doplněná ještě o vztek nad drzostí té cizinky.
„Já jsem opat Antonius Maniakes s kláštera svaté Kateřiny. My jen tak na požádání neukazujeme každému léčebné techniky na požádání.“
„Samozřejmě já vám také řeknu o našich technikách!“ nabídla Sakura.
„To je sice hezké, ale teď rozhodně nemáme čas na to zabývat se zvědavou lékařkou od někde! Zrovna tady máme mnoho zraněných ze stavby na západě města. Nemocní a zranění jsou vždycky na prvním místě.“ Opat se na obě dívky zamračil.
Normální Sakura chtěla přestat otravovat a odejít, ale její druhé já mělo jiní názor „Tsunade je neustále lepší než mi! Musíme se snažit ji překonat!“
„Tak to vám můžu pomoct uzdravovat. Pomůžu a vy pokud mě budete sledovat a tak se naučíte moje techniky,“ Sakura už se rozhodla.
„Ani tak to nepůj…“
Sakura ho nenechala říct jeho zápornou odpověď a vyhrkla „taky bych se ráda naučila něco o vaší víře!“
Všimla si, jak se na ní Erika tázavě podívala.
„Myslím, že bychom to mohly zkusit! Uvidíme, jak se ujmete léčení a pak vám otevřu na chvíli archiv. Tam jsou knihy, které by vás mohly zajímat.“
Vnitřní Sakura začala slavit a normální se stěží udržela v klidu.
„Děkuji!“ nakonec ze sebe dostala.

Shikamaru zase seděl v podzemním sále osvětleném svíčkami, naproti patriarchovy. Za ním nehybně stál Sai, který s ním byl jako doprovod. Za patriarchou zase stáli, stejně nehybně jako Sai, dvě postavy v černých kápích.
„Proč jste se mnou chtěl mluvit?“ zeptal se Shikamaru po nezbytných zdvořilostech.
„Zajistil jsem váš převoz do hlavního města!“
„Děkuji! Jeto všechno proč jste se mnou chtěl mluvit?“
„Ne, není. Musíte očekávat jistě problémy!“
„Jaké problémy?“
„Je mi to trapné, ale jistí lidé v hlavním městě se dozvěděli o vaší přítomnosti a ne všem se to líbí,“ řekl s poněkud proviněným hlasem.
„Máte nějaké informace o tom, kdo by po nás mohl jít?“ Shikamaru projevil zájem o informace.
„Vím, že o vašem příchodu ví Generál posádky hlavního města. Je to staromilec a nemá rád cizince. Podle mě mu, ale tuto informaci někdo prozradil. On sám by jí nebyl schopen získat. Nechci pochybovat o jeho schopnostech, ale je to voják staré školy. Rovný jako pravítko“
Shikamaru se zamračil „stojíme proti chytrému soupeři. Neodhalil se, ale způsobil nám problémy. Ten generál se asi nenechá přesvědčit, aby nás nechal?“
„Starý Tzimiske!“ usmál se „Vzdát se něčeho co si jednou umínil. Ten vás bude pronásledovat jako pes a přestane, jen pokud vás vyštve ze země! Jediné co by ho přesvědčilo, aby vás nechal, by bylo odhalit toho, kdo mu poslal informaci, že přicházíte a ukázat, že se stal obětí intrik.“
„Dobře pokusím se ještě přijít na to, kdo poslal ono oznámení,“ slíbil Shikamaru.
„Děkuji vám. Byl bych nerad, kdyby se generálovy Tzimiskemu cokoliv stalo!“
Když Shikamaru odcházel, usmíval se. Snad poprvé v životě došel k závěru, že jeho mise vůbec nebude otravná.