Ona jediná, díl čtvrtý - První zkouška

„... a pomocí těchto pečetí se chakra používá.“
Vážně příjemný chlápek, tenhle Iruka. Milý, vlídný, chápavý, trpělivý... Prostě takový ten typ, který je vhodnější na učení a hlídání dětí, než do bojových akcí. Ale tak je to správné, každý má své místo.
Ležel jsem v posteli, Iruka seděl vedle mě na židli a už od rána mi přednášel to, co se malé děti učí na Akademii.
„Takže se každý může naučit spoustu technik, a potom zaplavovat vodou, plivat oheň, házet blesky a tak?“ zeptal jsem se.
„Ne. Tedy vlastně - ano i ne. Na některá jutsu stačí nepřeměněná chakra, například na transformaci nebo na vytvoření klonů. Silná jutsu vyžadují, aby dotyčný dobře ovládal určitou polaritu chakry – například člověk, schopný změnit polaritu na oheň, může vyvolat vodní jutsu, ale nikdy nebude ani zdaleka tak silné, jako jutsu někoho, kdo se na vodní chakru specializuje.“
Takže specializace, klíč k úspěchu.
„A to si může každý vybrat, jakou chakru chce mít?“
„Ne, specializace je vrozená a další změna není možná.“
Hm. To by mne zajímalo...
„Iruko, jak se zjistí, jaký typ chakry mám já?“
Iruka se usmál.
„Tenhle dotaz jsem předpokládal.“ Podal mi lísteček papíru. „Tohle je speciální papír, který se změní podle toho, pro jakou polaritu chakry máš vlohy.“
Vzal jsem lístek do ruky. Vypadal jako normální papír.
„Tak, a teď se na něj zkus soustředit.“
Poslechl jsem. Uvolnil jsem mysl, několikrát se zhluboka nadechl, jak nás učili ve Fort Bragg – umět se zklidnit, zpomalit svůj dech a tep jsou pro výsadkáře a potápěče velmi důležité dovednosti. Pak jsem v sobě vyvolal pocit tepla, nechal jej proudit do papírku...
…a papír...
… nic.
Iruka vyvalil oči. „To není možné. Zkus to ještě jednou, každý přece má nějaké vlohy pro chakru – jestli ji bude umět používat, to už je věc jiná.“
Zkusil jsem to znovu.
A znovu.
A znovu.
Se stejným výsledkem.
„Hm. Nějak vám sem nezapadám,“ podal jsem Irukovi zpátky papírek.
Mladík s jizvou přes obličej jej nepřítomně vrátil do kapsy. Stále jakoby o něčem přemýšlel.
Pak sebou náhle trhnul a podíval se mi do očí.
„Až se uzdravíš, budu na tobě moci udělat několik testů?“
„Žádný chemický svinstvo mi do žil nikdo píchat nebude, to tě upozorňuju předem.“
Sensei Iruka se zasmál. „Žádný strach. Test bude pomocí chakry a nezanechá žádné následky. Navíc jsem přesvědčen, že tohle bude zajímat docela dost lidí.“
„Jo, tomu docela i věřím. Iruko, přišel bys zítra na další přednášku? Dneska už toho bylo docela dost – mám dostatek informací na vstřebání...“
„Ach ano, promiň.“ Vstal. „Shizune říkala, že se uzdravuješ rychleji, než čekala, takže pozítří tě prý možná pustí.“
„Výborně!“ Konečně odtud vypadnu. Nemám rád nemocnice.
Pak jsem si ale uvědomil jednu důležitou věc.
Kam půjdu?

* * *

Stál jsem na udupané zemi jednoho z koutů místního cvičiště. Kolem rostly stromy v různém stádiu poškození (pozoruhodná neúcta k přírodě, využívat živé stromy jako terče k házení nožem), kousek od místa, kde jsem stál, nás napjatě pozorovala různorodá skupinka lidí – Naruto se Sakurou, pár mladých shinobi, několik výzkumníků z laboratoří Konohy, Iruka, Shizune a Pátá Hokage Tsunade.
Jediné, co tato část testu obnášela, bylo zírat na poblíž stojícího Kakashiho, respektive do jeho rudého oka , které měl do té doby zakryté.
Kakashiho oko bylo opravdu zajímavé. Rudé jako východ slunce a zvláštní, černé znaky, rotující kolem zřítelnice. Samo o sobě podivné, ale v tomhle světě mě už nepřekvapí nic.
I když by mne zajímalo, proč jsou všichni tak napjatí.
Stále se otáčející znaky v tom jeho Sharinganu, nebo jak tomu říkali...
„Ehm... to je normální, že se ti v tom oku něco pohybuje dokolečka?“ zeptal jsem se, když mi to čekání přišlo trapné.
Efekt téhle věty stál za to. Kakashiho normální oko se vytřeštilo do víceméně kruhového tvaru, zatímco skupinka opodál vypadala jako setkání finalistů soutěží O nejudivenější tvář roku a Kdo umí lépe lapat po dechu.
„Počkej... to... chceš říci, že... že jsi opravdu nic neviděl?“ vypravil ze sebe Kakashi.
„No... nic zvláštního, pokud se nepočítají ty znaky ve tvém oku a tvůj účes, jinak nic. Je to špatně? Co jsem měl vidět?“
„Hořící vesnici, výbuchem rozrytou pláň, hořící stromy a tak. Prostě místo, kde jsme tě našli. Měl ses cítit, jako bys stál přímo tam. Neměl bys být schopen mluvit, pohnout se, nic. Měl bys být kompletně polapen v iluzi. Opravdu jsi neviděl vůbec, vůbec nic?“
„No... ne. Vůbec nic.“
„Mangekyou Sharingan naprosto bez efektu. Nikdy bych nevěřila, že něco takového uvidím.“ Tsunade vrtěla hlavou. „Mangekyou Sharingan přece působí na každého. Jste zvláštní člověk, Sabreman Dave.
Hmmm... Hyuuga Hiashi-sama, mohu vás poprosit?“
Opodál stojící vysoký muž ve světlém oděvu, s prázdným výrazem v obličeji a děsivýma bílýma očima kývl.
„Byakugan!“
Kolem těch nepřirozeně velkých bílých očí vystoupily žíly. Chvíli si mě upřeně prohlížel, pak žilky zmizely.
Zavrtěl hlavou. „Nic. Vůbec nic.“
„Co nic?“ chtěl jsem vědět, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Všichni viseli očima na rtech Pana S Bílýma Očima.
„Má chakru jako obyčejný člověk?“ zeptal se zvědavě Kakashi.
„Ne. Nemá vůbec žádnou chakru. S mým Byakuganem vidím chakru ve všem, tedy i v obyčejných lidech, v mrtvých lidech i v předmětech. Trochu své chakry mají i stromy a kameny. Tento člověk nemá vůbec žádnou. Vůbec.“
Aha. Hm. Tak to by ledacos vysvětlovalo.
„Tak to by ledacos vysvětlovalo,“ řekla zamyšleně Tsunade. „Imunita proti genjutsu, žádná reakce chakrodetekčních papírků...“
Zajímavý pohled, když všichni kolem vás moudře pokyvují hlavami...
„Zkusíme ninjutsu?“ navrhla Shizune a prohlížela si mne svýma černýma očima.
„Dobrý nápad. Kapitáne Yamato?“
Muž s podivným, kovovým krytem kolem obličeje kývl. Několik rychlých prstových pečetí...
Cosi se dotklo mých chodidel a začalo to rychle šplhat po nohách nahoru. Země kolem mých bot popraskala, vyrazily z ní rychle sílící výhonky a začaly mne obtáčet podobně jako se rostlinka hrachu ovíjí kolem tyčky – jenže tohle trvalo necelou vteřinu. By jsem dokonale znehybněný. Nemohl jsem pohnout ničím kromě hlavy a prstů – a že jsem se snažil. Jeden z lístečků výhonku mě lechtal na nose.
„Děkuji,“ kývla Tsunade. Výhonky se zasunuly zpět do země jako v pozpátku puštěném filmu.
„Takže ninjutsu působí stejně jako na nás a to samé bych předpokládala o taijutsu,“ konstatovala Pátá Hokage.
„Vyzkoušíme to?“ navrhl dychtivě jeden mladý, hubený shinobi v jakési zelené, přiléhavé kombinéze s černými vlasy, připláclými těsně k hlavě a učesanými téměř do hladka. Vypadal, že by se toho rád chopil.
„Co je to taijutsu?“ zeptal jsem se.
„Boj zblízka,“ odpověděla Tsunade. „Budete ochoten podstoupit cvičný duel?“
„V žádném případě nic podobného nedovolím!“ Shizuniny oči jakoby vystřelovaly blesky. „Pacient je čerstvě propuštěný z nemocnice a jakýkoliv...“ Zmlkla. Tsunade se na ní dlouze zadívala.
„Beru to na svou odpovědnost,“ řekla potom a Shizune, ač zjevně nerada, kývla.
„Sabreman Dave?“ Ani to nebyla otázka, spíš výzva k souhlasu. A já rozhodně nehodlal neuposlechnout.
„Přijímám. Sice nejsem v plné síle, ale v boji zblízka nejsem žádný nováček.“
Stál jsem uvolněně, jak jsem byl zvyklý, levým bokem k „nepříteli“, váhu nenápadně na špičkách, ruce podél těla. Zrychleně jsem dýchal a srdce mi díky adrenalinu rychleji bušilo, aby bylo dost kyslíku pro svaly. Zároveň se mi stáhly cévy pod kůží, aby se omezilo případné krvácení a měl jsem více krve v oběhu. Zřítelničky se mi mírně rozšířily, to abych měl větší zorné pole.
To všechno dokáže prachobyčejný stres. Klasická reakce těla na ohrožení. Stresované manažery, vedoucí a jiné papírové válečníky ničí, nám, opravdovým válečníkům, naopak pomáhá.
Protivník stál v přesně vytesaném postoji, jako bych viděl fotografii správného postoje z učebnice bojových umění. Na tváři byla zřetelná dychtivost.
Dychtivost mládí a neopatrnosti.
Dychtivost, která zabíjí...
Pak náhle vyrazil velmi rychlým yoko-geri na horní pásmo. Stihl jsem se skrčit, kop mi neškodně hvízdl nad hlavou (ksakru, to byla rychlost!), ale moje ruka, která mu jeho nohu chtěla chytnout a zkroutit, chňapla do prázdna. Vyrazil jsem tedy alespoň loktem po jeho noze, na které stál.
Jenže...
… on už tam nebyl.
Další útok zezadu jsem spíše vytušil. Přešel jsem do parakotoulu, na jehož konci budu opět stát na nohách a zaútočím. Sice je rychlý, ale já jsem ze speciálních jednotek. Neexistuje způsob, jak mne porazit.
Pak jsem periferním viděním zahlédl zelenou šmouhu, která mne praštila do ramene. Náraz mne vymrštil do vzduchu (cože?! Tohle pískle dokáže jedinou ránou odhodit metrákového chlapa?), což bylo špatné, ale ne nejhorší.
Tento přívlastek patřil faktu, že mne úder spolu s odhozením do vzduchu roztočil a já nevěděl, jak dopadnu na zem.
Štěstí ale stálo při mně a já dopadl do dalšího parakotoulu. Kotníky bolestivě zaprotestovaly, ale já opět stál, ruce tentokrát v klasickém střehu před tělem. A už jsem se řítil do útoku.
Tentokrát jsem sledoval jeho ramena, abych věděl, kdy proti mně vyrazí. Jakmile se jeho paže nepatrně pohnula, moje levá ruka vyrazila v protiútoku, který měl odklonit jeho úder a zároveň moje pravá pěst míříla vstříc jeho obličeji.
Neměl šanci.
Rána dopadla přímo do...
Nedopadla. Protivník s nadlidskou rychlostí uskočil a vypálil kop, který jsem sice zahlédl, ale naprosto nedokázal vykrýt. Zásah do boku mne opět odhodil, ostrý záblesk bolesti mi připomněl, v jakém stavu byla ještě nedávno má žebra a já sebou tentokrát plácl tak nešikovně, že jsem si vyrazil dech. I přesto jsem se snažil rychle vstát...
„Stačí!“
Rozkaz Tsunade práskl jako bič.
Vyškrábal jsem se na nohy a nevěřil tomu, co se stalo. On mě téměř porazil! Mě! Takové pískle mi dalo zabrat! MĚ!
„Takže taijutsu účinkuje také,“ konstatovala Tsunade, „ostatně jak se dalo čekat. Ale...“
„Moment!“ vpadl jsem jí do řeči. Trochu jsem ještě lapal po dechu, bolelo mě celé tělo a při každém nádechu některá opět zlomená žebra bodavě protestovala, ale to nebylo nic proti tomu, jak pálila porážka.
„Jsem voják americké armády. Elita. Mám dva metry a boj zblízka je věc, ve které jsem opravdu dobrý. A tady přijde nějaké patnáctileté děcko, úplné vyžle, jednou ránou mě odhodí tři metry daleko, což nezvládl ani jeden můj známý, boxer těžké váhy a finalista mistrovství světa, a vy se všichni tváříte, jako by to bylo úplně běžné!
Když jsme přicházeli, tamhle ve vedlejším prostoru jsem sledoval pár dětí, jak trénovaly házení nožem. Jenže ony házely tak, že z místa vyskočily přes čtyři metry vysoko a v letu ty nože hodily!
Tehle člověk“ - ukázal jsem prstem na toho, co měl kovový chránič kolem obličeje - „mě omotal rostlinkama tak, že jsem se nemohl ani hnout. To, že tak rychle vyrostly, to chápu, přece jen o čakře už něco vím díky sensei Irukovi, ale já ty klacíky nedokázal zlomit! Chápete? Já si dával při tréninku sto padesát kilo na bench bez nejmenších problémů! Já mám sílu jako medvěd a pár klacíků mě zastaví! Patnáctiletý děcko mě zkope do kulatý krychle! Mrňata skáčou tak, jako by je vystřelili z katapultu a ještě se za letu trefují nožem s přesností, kterou já dosáhnu leda tak palnou zbraní! A nikdo se nad tím nepozastavuje, protože pro vás je to úplně normální!
CO JSTE TO PROBOHA ZA LIDI!?“