Cesta za pomstou: 1. díl

Takže, po delší odmlce kdy jsem dlouho nevložila žádnou FF představuju novou sérii!!! Takový nápad který mi už delší dobu ležel v hlavě!!! Ovšem kdybych nebyla tak líná bylo by to tu tak před týdnem!!! Příjemný čtení!!!
***

Nová tvář

V Suně začal nový, naprosto normální den. Parný, plný zrníček písku, lehce větrný. Vesničané pomalu otvírali své krámky, malé děti pobíhaly různě po vesnici, a sem tam byl k vidění i nějaký ten ninja. Takové typické ráno. Stejně tak typické bylo i to, že se k bráně už zase blížila jakási postava. To by nebylo tak zvláštní, ani to, že se dotyčný blížil poněkud pomaleji. Nebyl totiž sám, vedle něj se rýsovala další silueta, avšak mnohem menší. Jak oba dva klidným krokem došli až k hlavní bráně, vyjasnil se i jejich zjev. Vyšší postava byla dívka, zhruba kolem šestnácti let. Měla dlouhé vlasy barvy ohně, které divoce vlály i v takovém lehkém vánku jako byl ten dnešní. Oděv tvořila černá rozepnutá bunda s vysokým límcem, jejíž okraje volně povlávaly, jak se jim zachtělo. Pod ní se rýsovalo červené tričko, také s límcem. Tříčtvrťové černé kalhoty zvýrazňovaly tvar jejích štíhlých nohou v tmavě modrých sandálých. Jelikož neměla plášť, byla jasně vidět dlouhá katana v černé pochvě, zdobené zlatými znaky, po jejím levém boku. Ruku měla ledabyle položenou na rukojeti, konečky prstů druhé se lehce dotýkala hlavy velkého vlka, který jí spočíval po boku pravém. Jeho srst byla ve třech odstínech hnědé, oči nabývaly tyrkysové barvy, přičemž mu přes to pravé spadalo pár delších, ofinu připomínajících chlupů. Stráže si je podezřele prohlédli, zvlášť dívčinu katanu.
„Udejte důvod svého příchodu,“ promluvil jeden z nich.
„Chtěli bychom se stát občany Vesnice ukryté v písku," odpověděla rudovláska. Strážní se na sebe podívali, něco takového tu už dlouho nebylo.
„Dobře, řekněte nám své jméno,“ začal ten druhý a vzal do ruky nějaký papír.
„Saori a Ookami.“
Oba dva zvláštně pohlédli na vlka, který jen civěl před sebe.
„Dřívější místo pobytu.“
„Vesnice ukrytá v listí.“
Tentokrát se zase podívali na dívku, jejíž červenooranžové oči nesměřovaly na nijaké určité místo.
„Jste shinobi?“
„Dříve ano, teď už ne.“
Strážný ještě něco čmáral a pak ho dívce podal.
„Jděte s tím do kanceláře Kazekageho. Víte, kde to je?“
„Nějak tam trefíme,“ řekla, ale papír si nevzala. Muž se zamračil, avšak než stačil ruku stáhnout zpět, dřív nehybný vlk Ookami jakoby se probral z nějakého tranzu, uchopil listinu opatrně do zubů. S prvním jeho krokem se dala do pohybu i rudovláska. Jak tak oba pomalu mizeli v rozrůstajícím se davu, ten první promluvil: „Ta holka, něco se mi na ní nelíbí.“
„Jo, vsadím se, že do týdne něco provede.“

Gaara, místo aby seděl za stolem a podepisoval papíry, stál u okna pozorujíc ruch v ulicích vesnice. Z přemýšlení ho ovšem vyrušilo trojité zaklepání.
„Dále,“ řekl, ale stále hleděl ven. Dveře se otevřely, někdo vešel dovnitř a pak se opět zavřely. Na pár vteřin zavládlo ticho. To už donutilo Kazekageho se konečně otočit. Pohled mu spočinul na rudovlasé dívce a hnědém vlkovi s nějakým papírem v tlamě. Čekal, že dívka něco řekne nebo oznámí, ale ona i zvíře jen hleděli před sebe.
„Co potřebujete?“ Jeho hluboký hlas se ozval tak náhle, až dívka lehce trhla hlavou.
„Tohle nám daly stráže, že máme jít za vámi.“ Zatímco to říkala, vlk je dovedl až ke stolu, kam položil listinu. Gaara ho vzal do ruky a začal číst. Poté usedl, popadl štětec namočený v inkoustu, aby dopsal zbytek.
„Jak dlouho se tu budete zdržovat?“ zeptal se mezi psaním.
„Dokud nebudeme nuceni Sunu zase opustit.“
Ikdyž už skončil, dokument jí ještě nevrátil. Místo toho si ji pozorně prohlédl. Všiml si, že se na něj vůbec nedívá.
„Prý už nejste shinobi. Co se stalo?“
„Osobní důvody,“ odpověděla, ale pořád mu koukala někam přes rameno. Lehce naklonil hlavu na stranu, aby zachytil její pohled. Jenže Saori ne a ne na něj pohlédnout.
„Neznáme se ani pět minut a už se vám hnusím?“ zeptal se napůl nechápavým, napůl podrážděným hlasem.
„Z čeho tak usuzujete, Kazegake-sama?“ Respekt v jejím hlase slyšet rozhodně byl.
„Za celou tu dobu jste se na mě ani jednou nepodívala.“
Zavládlo další nepříjemné ticho.
„Je mi líto, ale nemohu se na vás podívat,“ řekla tišším hlasem.
„Důvod?“ zamračil se Gaara.
„Protože Saori je slepá,“ promluvil Ookami.